ODS za dobu své existence vyhrála troje sněmovní volby, naposledy před 10 lety, a za časů své největší slávy strana měla až 30 tisíc členů. V jejím čele stáli čtyři předsedové, Václav Klaus, Mirek Topolánek, Petr Nečas a Petr Fiala, který vede stranu už více než dva roky. Šídlo čtenářům nabízí jedinečnou pouť se zastávkami na kulatých výročích ODS, také ovšem varuje: „Když ODS slaví, obvykle se už zase blíží nějaký karambol. I když – dovedete si představit ještě nějaký horší?“
První zastávka nás přivádí do roku 1996, kdy ODS podle Šídla při své kampani použila „možná nejarogantnější heslo v historii tuzemských volebních kampaní“, které znělo „Dokázali jsme, že to dokážeme“. Zmíněné heslo dle autora přesně demonstrovalo tehdejší pozici ODS na české politické scéně. „Tvářili se tak bohorovně, jako by ani žádné volby nebyly potřeba,“ zmiňuje.
Ovšem ne vše bylo dle autora pro ODS tak růžové, jak se na první pohled zdálo. „Zeman poté, co ve svém Zemáku objížděl poslední vísku v Česku, dokázal pro svou stranu získat senzačních 26,44 % hlasů,“ objasňuje Šídlo. To pro ODS a její koaliční partnery ve finále znamenalo ztrátu většiny ve Sněmovně. Klaus byl sice i nadále předsedou vlády, „jeho zlatá éra se ovšem pomalu blížila ke smutné pointě v Sarajevu“.
Autor článku nezapomíná zmínit ani soupis „pozoruhodných“ jmen, která se objevila ve finanční zprávě ODS mezi jejími údajnými dárci. Jednalo se například o „nebožtíka z Budapešti“ Lájose Bácse, „lékaře z ostrova Mauritius“ Dr. Radjiva M. Sinha a Pepu z Hongkongu. „Za rok a půl se ukázalo, že Lájos Bács je ve skutečnosti tenista Milan Šrejber, který privatizoval Třinecké železárny,“ zmiňuje Šídlo.
Deset let po svém založení se ODS v rámci opoziční smlouvy „hodlala držet taktiky, kterou zformuloval její tehdejší místopředseda Miroslav Macek: Je třeba dát ČSSD šanci, aby se historicky znemožnila“, pokračuje autor článku. „To se v zásadě podařilo, pokud za historické znemožnění lze považovat porážku v červnu 2002 o téměř šest procent od ČSSD vedené Vladimírem Špidlou,“ dodává. Toto období bylo zlomové i pro předsedu strany Václava Klause, který poté, co byl jako jeho nástupce zvolen Mirek Topolánek, „sbalil tašku, strčil mobil do kapsy, zamával delegátům a odešel na Hrad. Začala nová éra plná nových dobrodružství,“ vzpomíná Šídlo na staré časy.
Chlapík při těle v pomačkaném obleku
Další „velkolepé vítězství na nic“ přišlo v roce 15. výročí založení ODS. V roce 2006 občanští demokraté vyhráli volby s rekordním výsledkem 35,38 %. Jenže pak přišel „takový chlapík při těle v pomačkaném obleku, jmenoval se Jiří Paroubek – a dopadlo to jako vždycky“. To nejpodstatnější v patnáctém roce existence strany přišlo ovšem až na podzim v komunálních volbách: „ODS v čele s Pavlem Bémem dokázala vyhrát komunálky v Praze. Špičaté boty a Roman Janoušek se dali do práce. ODS se z toho v Praze, své nejdůležitější pevnosti, dodnes nevzpamatovala. A Praha také ne,“ míní Šídlo.
Při příležitosti svého dvacátého výročí se ODS rozhodla, „že bude slušnou stranou bojující proti korupci. Zvláštní taktika: její voliči po ní nikdy nic takového příliš nežádali,“ tvrdí Šídlo. „Petr Nečas to aspoň chvíli myslel skutečně vážně,“ dodává. Od té doby to šlo se stranou z kopce. ODS postupně vyměnila všechny své ministry a koalice s „šílenými“ Věcmi veřejnými se rozpadala „každé druhé a čtvrté úterý v měsíci“.
„ODS, která se léta dívala na malé strany z výšky jako na obtížný hmyz, co si ve Sněmovně nezaslouží ani vlastní kancelář, si v mimořádných volbách na podzim 2013 došla pro 7,72 % hlasů. Dokázali jsme, že to dokážeme,“ uzavírá své putování po pětadvacetileté historii strany Šídlo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: fib
