Blíží se volby a ze všech stran na nás útočí uchazeči o náš hlas. Minulý týden jsem jel do Příbrami, protože spolu s hudební skupinou Ginevra připravuji nové divadelní představení. Opakoval jsem si roli, když se najednou na billboardu vynořila široká tvář, sama zabírala polovinu plakátovací plochy (druhá polovina obsahovala skromný zbytek jeho spolustraníků). Ta bytost na mne hleděla s tak bodrým úsměvem, že jsem skoro havaroval. Ale je to má chyba, měl jsem si uvědomit, že už je to zase tady! Pro ty, kteří se chtějí o volbách dozvědět víc, nabízím kapitolu „Myšlenky věčně zelené“ z připravované knihy Breviář pozitivní anarchie (vychází za dva týdny).
Kromě vizuální tu máme ještě verbální stránku, kterou nazývám volebním folklórem. Jde o speciální literární útvar klopotných slov zcela prostých myšlenek. Kvintesencí předvolebního inteligenčního vzepětí je pak slogan, jehož smyslem je burcovat masy. To věděli už v antice. Díky tomu, že latina je jazykem vzdělanců, nezní mimochodem některá hesla té doby vůbec hloupě. K absolutnímu vyprázdnění však tento literární žánr dovedly politické strany napříč politickým spektrem.
Jen skutečný masochista a sebevrah použije slogan „Myslím na Evropu“
Volební hesla mají z typologického hlediska dvě základní podoby. První jsou zpovědi intimní, tou druhou proklamace budovatelské.
Mezi intimní volební hesla patří objevné myšlenky typu: „Jsem s vámi“, „Myslím to s vámi upřímně“, „Říkám, co si myslím“, „Vždy poctivě“, „Neuhýbám“, „Jen morálně“. Zvláštní místo patří intimním vyznáním geografickým. Obyvatelé Vysočiny se z billboardu dozvědí, že uchazeč o jejich hlasy myslí na Vysočinu. V jižních Čechách myslí na jižní Čechy a na Ostravsku na Ostravu. Takové sdělení je nesporně ohromí. Viděl jsem billboard, na němž byl jen portrét a slogan Vysočina. Nic víc. Bylo to tak úderné, že se mi hlavou mihla pochybnost, zda je to vůbec volební heslo, možná to bylo jen upozornění mužům, kteří plakáty vylepují, kam ho mají umístit. Globálnějšími geografickými vyznáními jsou nadregionální city vyjádřené hesly „Myslím na Čechy“, v modernější variantě „Myslím na Česko“. Jen skutečný masochista a sebevrah pak použije slogan „Myslím na Evropu“.
O něco složitější jsou sdělení, v nichž se politik snaží své voliče přesvědčit, že mají společný cíl. Klasickým heslem (s mnoha obměnami) je optimistické „Společně to dokážeme“. Rozeberme si smysl tohoto hesla. V bitvě stojí maršál v bezpečí na kopci a dole v údolí se v zákopech masakrují jeho vojáci. Sleduje je a celkem nic s tím udělat nemůže. Pokud náhodou ti jeho zmasakrují nepřítele dříve než nepřítel je, pak sestoupí ke zraněným, zchromlým a zkrvaveným vojákům, poklepe je povzbudivě po zádech a radostně jim sděluje: „Společně jsme to dokázali, mí chrabří vojáci!“
Důchodcům se v rámci valorizace přidá stovka, politikům čtyři tisíce
Už celá desetiletí to stejně chrabře dokazují i naši politici. Stojím na prahu důchodového věku a sleduji, jak jsme to společně dokázali. Důchodcům se v rámci valorizace přidá měsíčně 100 Kč (to jsem možná ještě optimista), politikům v rámci proporcionality 4 000 Kč. Přesně v duchu volebního folklóru –„Jsem jedním z vás!“
Za samostatnou analýzu by jistě stálo heslo „Pracuji pro vás“ či „Pracujeme společně“. Práci do svých sloganů včlenila už středověká církev. Heslem benediktinů je „Modli se a pracuj!“. Radikální utrakvisti zase na počátku husitské revoluce hlásali: „Kdo nepracuje, ať nejí!“. Píseň práce stmelovala první stoupence socialismu. Za komunismu se u nás slovo práce objevovalo ve všech sloganech, co do četnosti hned za hesly oslavujícími SSSR.
Psali jsme:
Naštěstí jsme národ, který uměl vždycky ironizovat hloupost svých vládců (a to prosím už od slavných revolt na počátku husitství). Jako student jsem jezdíval na folklórní festivaly do Strážnice. Jeden z nich byl věnovaný 30. výročí vítězství pracujícího lidu. Nad Bludníkem (to je název amfiteátru, nikoli směru naší politiky) se skvěl transparent: „Socialistická práce – zdroj míru, pokroku a štěstí“. Pod ním se zpívalo a cifrovalo, až se na scéně objevila Chorea Bohemika (bylo to druhý den a na festivalech se hojně pilo od prvního okamžiku). K mikrofonu přistoupil Jaroslav Krček (moderním slovem frontmen souboru) a prohlásil: „Měli bychom se řídit moudrostí rodičů. Můj otec mi vždycky říkal: Chlapče, když přijdeš někam, kde se jí a pije, jez a pij. Když přijdeš někam, kde se zpívá a tancuje, zpívej a tancuj. A když přijdeš někam, kde se pracuje, jdi stranou, abys nepřekážel!“ Jistě si dovedete představit, co to v tehdejší době udělalo s nabitým amfiteátrem.
Do parlamentu nastoupil skoro z mateřské školky, ale ví, co je práce
Čtu-li hesla našich politiků „Pracuji pro vás“, vybaví se mi pohled kamer do jednacího sálu parlamentu, kde je většina poslaneckých lavic prázdná. Ti, kteří tam náhodou jsou, se znuděně povalují, spí nebo si v nejlepším případě čtou (ale jen sport nebo bulvár). Jeden politický matador tvrdil, že ví, co je práce. Přitom do parlamentu nastoupil skoro už z mateřské školky a jedinou práci, kterou kdy zkoušel, bylo postavit bagříček ze stavebnice.
Abych však byl spravedlivý, v poslední době se mezi politiky objevilo pár jedinců, kteří nejenže v životě tvrdě pracovali (tím samozřejmě nemyslím kariérní postup ve stranických a úřednických strukturách), ale dokonce i něčeho dosáhli. To je pro mne jedna z jiskřiček naděje, k níž se ve chvílích splínu upínám. Pokud ovšem nezapůsobí známý efekt popsaný v Mňačkově románu Jak chutná moc.
Ale zpátky k volebnímu folklóru. Jistým hybridním tématem jsou intimní sdělení, jimiž nám politici sdělují své politické sympatie (častěji však nesympatie) k jiným politikům. Abych neurážel politiky dnešní, vybírám ukázku z předválečného volebního folklóru „Volte voly, volte krávy, jen nevolte klerikály!“.
Volby jsou u tvůrců politických hesel něco jako očekávání zázraku
Politické hodnocení dějin se obvykle promítá v celkem fádních heslech typu „Rakousko-Uhersko na smetiště dějin!“, „S prohnilou buržoazní republikou na smetiště dějin!“, „S prohnilou komunistickou diktaturou na smetiště dějin!“, „S Evropskou unií na smetiště dějin!“, případně stručnější varianty: „Zachovej nám Hospodine, císaře a jeho rodinu!“, „Se SSSR na věčné časy!“, „S USA na věčné časy!“, „S námi na věčné časy!“.
Vychází v polovině října, ale už teď můžete objednat se slevou 20 % ZDE
Druhým, mnohem „šťavnatějším“ tématem pro tvorbu hesel jsou myšlenky budovatelské. Slíbit se dá v předvolební kampani úplně všechno. Volby jsou v představách tvůrců politických hesel něco jako očekávání zázraku, protože se také nedá kontrolovat, zda k němu opravdu došlo.
V jedné z nedávných senátorských kampaní se kromě jiného objevil slib „postavím 50 mateřských školek“. O něčem takovém ovšem senátor nerozhoduje. Možná je chtěl postavit svépomocí. Zlé jazyky tvrdí, že si nedávno stavěl kůlnu na dřevo, ale nezavětroval sloupky a kůlna mu při prvním náporu větru spadla. Ještě štěstí, že ty školky nepostavil!
Podobných slibů najdete spousty a jejich splnění se můžeme dočkat jako v onom otřepaném vtipu dvěma způsoby – cestou pravděpodobnou, nebo zázrakem. Tou pravděpodobnější je, že sestoupí archanděl Gabriel a zařídí to, zázrakem by pak bylo, pokud by to zařídil politik. Jak říkám, jsme národ, jemuž není nic svaté.
Je fajn, že kluci vědí, jak na korupci. Škoda že vždy jen před volbami
A co třeba evergreen prakticky všech posledních voleb – „Skoncujeme s korupcí“? Korupce je stará jako lidstvo samo (viz kapitola o ní). Nejstarší doklad pochází ze starého Egypta. To je před pěti tisíci lety. Je fajn, že kluci konečně vědí, jak na to. Je ovšem pravda, že to vědí vždycky jen před volbami. Po volbách se na to nějak zapomene, ale proč se k tomu nevrátit zase v dalších volbách?
Ten slogan je navíc od uchazečů o naše hlasy neuvěřitelná drzost, pokud se nad tím zamyslíte. Co nám slibují? Že oni sami nebudou krást. Copak se v nějaké korupční kauze objevuje prodavačka, uklízečka, zedník, šofér nebo učitelka? Ne, vždycky nějaký politik nebo vysoký úředník. To oni v rámci korupce kradou, ne my. A ještě z toho dělají předvolební slib. A aby dokázali, že ho plní, vytvářejí nepřehlednou džungli protikorupčních zákonů, vyhlášek, opatření, výběrových řízení, zřizují se úřady, komise, vyšetřovatelské týmy. To vše se buduje za naše peníze, aby politici zastřeli fakt, že korupce bují dál. Aby vzbudili zdání, že je to společný boj nás všech, nabádají lid k odvaze, aby udával případy, pokud se setká s korupcí (většinou je ovšem potrestán ten, kdo ji oznámí). Vládci kradli, kradou a budou krást.
Stav úřednický křepčí tanec smrti na hrobě zdravého rozumu
Další evergreen všech voleb je slib snížení byrokracie. Není třeba mít dlouhou paměť, aby si člověk připomněl sliby všech politických stran vládnoucích i těch dnes opozičních, které to mohly v posledních 20 letech zařídit. Všichni politici s vážnými tvářemi před volbami vysvětlují, že se na to hned po volbách podívají.
Jak jsem pochopil, aby bylo možné byrokracii snížit, je třeba založit další úřady a nabrat další úředníky. Abychom mohli implementovat všechny pitomosti, které vymýšlejí v Bruselu, je třeba budovat další a další úřady. A aby ty úřady mohly mezi sebou komunikovat, je třeba úřadů, které to propojí. Kromě toho jsme vymysleli superúředníky, kteří dohlížejí na to, aby se úředníkům nezkřivil ani vlásek na hlavě a aby, pokud to jde, bytněli. Bez úředníků dnes nejde vůbec nic. Stav úřednický křepčí svůj dance macambré (středověký tanec smrti) na hrobě zdravého rozumu.
V rámci úplnosti je třeba na závěr připomenout, že mezi budovatelská hesla patří i myšlenky, které procházejí historickým vývojem. Pro názornost: „Elektřinu do všech domácností“ (rok 1948), „Televizory do všech domácností“ (rok 1964) a „Internet do všech domácností“ (dnes). Můžete namítnout, že se ta první dvě hesla proměnila v realitu. Je to pravda, ale technické řešení vymysleli vědci, vlastní zařízení vyrobili dělníci, jako zboží ho prodávali obchodníci, montovali technici a celé si to platíme ze svých peněz. Podíl politiků na tomto a podobném pokroku je ten, že svými předpisy a vyhláškami škodili a škodí jen v rozumné míře, takže se to navzdory jejich péči přece jen povedlo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
