Za tradiční pultíky se postavil Ivan David, bývalý ministr zdravotnictví a dnes náměstek ředitele psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Proti němu Lucie Rybová, ředitelka Českého helsinského výboru, vedle ní pak Dušan Dvořák, adiktolog a propagátor konopí, a Eva Hůlková, která vychovává schizofrenní dceru. Na Davidově straně studia šestici doplnili soudce Pavel Plch z Okresního soudu v Mostě a Luděk Kvapil, starosta obce Kmetiněves, kde před lety vraždil sadistický pubescent a od té doby se stala symbolem boje proti duševně nemocným agresorům.
Starosta Kmetiněvsi Kvapil zahájil debatu prohlášením: „Pokud jsou ti lidé nemocní, měli by být někde léčení. Chybí registr těchto lidí. Je třeba, aby byli podchyceni, abychom věděli, kde jsou.“ A hned tím rozpálil matku schizofreničky Hůlkovou: „Já bych chtěla vědět, jak vy víte, že vy nejste blázen,“ vyjela na starostu.
Pak začala popisovat své zážitky: „Tady zcela selhal systém. Rok jsme chodili po posudkových lékařích. Na dceru koukali jako na zrůdu a nakonec jí sebrali peníze,“ popsala fungování systému za minulé vlády. Podle ní se zde tehdy zcela běžně dělali z nemocných lidí zdraví.
Náměstek David upozornil, že z léčících se lidí je jen zlomek nebezpečných, ale u těchto lidí by společnost měla umožnit, aby se léčili. Připomněl i zkušenost z USA, kde bylo zakázáno léčit proti vůli nemocného, a nastala situace, kdy tito lidé začali masově vraždit.
Po tomto výkladu Jílková rázně přešla k ředitelce Rybové: „Je to na vás, že příliš tlačíte na práva pacientů.“ Podle ředitelky Helsinského výboru je ale hlavní problém v tom, že potřební lidé nedostávají léčbu. „Marně se dovolávají psychiatrů, kteří na ně mají v průměru deset minut,“ uvedla s tím, že takovým lidem nepodává pomocnou ruku ani společnost.
Podle ní za posledních dvacet let nedošlo ke změně úpravy a stále platí, že pokud pacient bezprostředně ohrožuje své okolí, může být hospitalizován. David upozornil na to, že před dvěma lety bylo do zákona přidáno slovo „bezprostředně“, které zcela změnilo výklad. „Policie si nechce přidělávat problémy, tak zkonstatuje, že všichni jsou živí, a zase odjede,“ popsal současnou praxi. Rybová mu namítla, že změna musela být učiněna proto, že okolí postižených lidí zneužívalo možnosti poslat je do léčebny a nechalo je tam zavírat bez možnosti se bránit.
Je to člověk, vy o něm mluvíte jako o ovci
V publiku pak promluvil psychiatrický pacient, který si stěžoval, že na kohokoliv s duševní poruchou dnes společnost kouká skrz prsty, čímž kolikrát jejich problémy ještě zhoršuje.
Starosta Kmetiněvsi se pak rozčílil nad nepotrestáním třináctiletého sadistického vraha z jeho obce: „On šel do nějaké polepšovny a nikdo ho neléčil, protože byl nezletilý. V osmnácti jsme ho neléčeného vypustili do společnosti, navíc právně čistého jako lilie,“ šermoval rukou starosta. Od té doby prý usiluje o to, aby lidé měli alespoň záznam, že mají tento problém.
K jeho přístupu ke kmetiněvskému vrahovi se později vrátila matka schizofreničky Hůlková. „Vy říkáte: Oni ho vypustili. Vy o něm mluvíte jako o ovci, vždyť je to člověk,“ volala rozčíleně. „Ne, pro mě to člověk není,“ rozčílil se starosta, načež se chvíli překřikovali.
Moderátorka Jílková se pak obrátila na Hůlkovou s dotazem, zda je podle ní skutečně možné pachatele takového činu označit za „člověka“. A soudce Plch jí namítl, že tento člověk není normální už jen z pohledu trestního práva. Hůlková však trvala na svém: „Má ruce, má nohy, je to člověk.“
S fungováním systému pak popsal svůj zážitek divák z publika: „Mám maniodepresivní poruchu, nikdy jsem nikoho neohrozil, ale už dvakrát ke mně vtrhla policie a pak mi řekli ‚kdyby náhodou‘.“
Poté se dostal ke slovu adiktolog, propagátor a pěstitel konopí Dušan Dvořák. Na námitku Jílkové, že jako mnohokrát stíhaný za pěstování konopí není úplně nestranný, vypálil: „Konopí nemá velký závislostní potenciál.“
„Tak kouření marihuany bych v tomto pořadu rozhodně nedoporučovala,“ ohradila se Jílková. Dvořák ale začal vysvětlovat, že případy, kdy si lidé zničí marihuanou zdraví, jsou důsledkem toho, že je její pěstování nelegální, a proto je distribuována pouze z pochybného černého trhu.
Na psychiatrii se schovávají lidé, kteří tam nemají co dělat
Ředitelka Českého helsinského výboru poté vyjádřila názor, že základem úspěšného léčení je dobrý vztah pacienta s lékařem. Nelze čekat, že když někoho přivedeme svázaného v kazajce k lékaři a budeme ho léčit, i když nechce, no tak to k ničemu nepovede,“ namítla Rybová. „Když ho přivezou, pere se s vámi, tak co máte dělat,“ ohradila se lékařka z psychiatrie z publika. Podle Rybové však tomuto stavu předcházely mírnější projevy, kterých kdybychom si všimli, tak by k takto vypjatému stavu nikdy nedošlo.
Primář psychiatrie v Dobřanech z publika upozornil, že řada pachatelů se snaží zneužít systém a uchýlit se na psychiatrii, i když tam nemají co dělat. Podle něj psychiatrické léčebny nemohou řešit to, že někdo má posunutý žebříček hodnot, špatné návyky nebo poškozenou psychiku návykovými látkami. To omezuje možnosti péče o skutečně duševně nemocné.
Moderátorka Jílková připomněla, že právě z jeho dobřanské léčebny utekl pacient, který poté vraždil, a ptala se primáře, zda při jeho propuštění léčebna upozornila policii. „Proč máme hlásit člověka, který není duševně nemocný?“ nechápal.
Rybová pak upozornila, že u nás je psychiatrické onemocnění nálepka. Může se negativně projevit třeba i před soudem i v dalších právních úkonech. Proto se podle ní lidé bojí svou situaci právě z těchto důvodů jakkoliv řešit.
Zkušeností pak přispěl psychiatr David: „Mně volala rozčílená žena, proč jste propustili mého bratra. Vysvětlil jsem jí, že bratr není nemocný. A ona mi říká, ale on zase vysadí léky a zhorší se to, protože to se stalo už čtrnáctkrát. A pak mi volala za čtrnáct dní, že napadl starou maminku a zlomil jí nohu tak, že už v životě nebude chodit,“ prozradil.
Později bohnický náměstek ještě řekl: „V zahraničí dojde i k tomu, že pacient je sice hospitalizován, ale pokud nedá souhlas k podávání léků, nemůže být léčen, tak tam dlouhou dobu leží a nic se s ním nedělá.“ Na to se ohradila Lucie Rybová: „Není možné u nás invazivně léčit lidi třeba elektrošoky, pokud k tomu nedají souhlas. To je snad jasné.“
Základní problém, proč lékaři těžko mohou proti psychiatrickým pacientům zasahovat dopředu: „Nemocní mohou lékaře vyhledat, a oni je pak léčí. Ale nemůžou léčit někoho, kdo je nevyhledá. Za socialismu to podle Davida fungovalo tak, že lékař měl povinnost ke společnosti, a z tohoto titulu mohl konat i proti vůli jedince. Nyní je však opět pouze živnostníkem poskytujícím služby, a z tohoto titulu tyto možnosti nemá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
