Úterní večer se na Pražském hradě nesl v duchu slavnostního zahájení oslav 100 let od vzniku Československé republiky, které budou probíhat po celý rok a vyvrcholí velkou vojenskou přehlídkou 28. října, v den oficiálního založení státu.
Prezident Miloš Zeman s manželkou, českým a slovenským premiérem a dalšími členy vlády oslavy republiky zahájil. Média o tom sice informovala, ale jen velmi povrchně a z projevu české hlavy státu přinesla jen útržek v podobě kritiky demokratických ministrů, kteří v únoru 1948 umožnili komunistům převzít moc.
Zeman toho ale řekl mnohem víc. A nejen on. Zcela zapadlo, že druhý projev přednesl již zmiňovaný slovenský premiér Robert Fico, který nejen vyzdvihl česko-slovenské vztahy, ale i své osobní letité přátelství s Milošem Zemanem a jeho přínos pro Českou republiku.
„V politice jsem od roku 1992 a přiznám se, že takovou atmosféru, jakou cítím v tomto sále, jsem nezažil. To říkám absolutně upřímně. Pane prezidente, chci poděkovat za pozvání. Raduji se, že tady můžu být spolu s tebou a že mohu říct pár slov, která se týkají našich vztahů mezi Českou a Slovenskou republikou,“ sdělil na úvod Fico.
Celou jeho řeč, stejně jako projev prezidenta Zemana, opakovaně přerušoval bouřlivý potlesk ve švech praskajícího Španělského sálu. „Milí přátelé Češi a Moraváci, děkuji za váš nádherný vztah ke Slovensku. Děkuji za všechny ty studenty a další, kteří působí tady v České republice a kteří se tu cítí nádherně. Je to něco, co se dá slovy těžko popsat,“ pokračoval slovenský premiér.
„V osobě pana prezidenta Miloše Zemana vidím nejen osobního přítele, známe se dlouhé roky, ale hlavně si na něm vážím, že poví, co chce. Toho si vážím. Včera mě, promiňte výraz, zjebal kvůli tomu, že se Slovenská republika chovala jinak v otázce hlavního města Izraele, a já to beru, protože je to člověk, o kterém si myslím, že přesně ví, kolik ve světě bije. Svět má čtyři světové strany. Nemá jen západ. Má východ, sever a jih. A vy máte prezidenta, který přesně ví, že svět má čtyři světové strany (potlesk). Je to můj přítel, kterého si mimořádně vážím! Vždy pro mě udělal, cokoli na světě bylo potřeba. Jsem jeho dlužník, skutečně si to myslím. Přeji mu, protože nemůžu zasahovat do vnitřních věcí, aby se naplnila všechna jeho přání absolutně v plném rozsahu. Pane prezidente, držím ti palce!“ popřál Fico Zemanovi.
Prezident Zeman ve zhruba patnáctiminutovém proslovu hovořil o tisíciletých českých dějinách, státnosti a stejně jako Fico o česko-slovenských vztazích. Miloš Zeman úvahu o českých dějinách začal zmínkou o nejstarší části Pražského hradu, která pochází z devátého století, a od té doby se Hrad budoval a stavěl.
Fotogalerie: - Hrad zahájil oslavy republiky
„Tehdy začala česká státnost a od té doby se tento Hrad buduje a buduje se zhruba tisíc let. A je to největší hradní komplex v celé Evropě. A my bychom si měli nesmírně vážit úsilí našich předků, které zhruba skončilo v roce 1929, kdy Josip Plečnik dokončil rekonstrukci Pražského hradu. Od té zídky až k tomuto roku se klene oblouk našich tisíciletých dějin, dějin radostí i dějin smutku. A snažme se najít poučení z obojího. Dovolte mi, abych při této příležitosti připomněl slova knihy Kazatel Ecclesiastes. Je čas sbírání kamení a je čas rozmítání kamení. Je čas pláče a je čas smíchu. Je čas boje a je čas pokoje. A ona zídka mi připomíná naši společnou povinnost sbírat kamení a stavět,“ řekl prezident republiky.
Podle jeho slov při debatě o našich dějinách nesmíme zůstat pouze u oslavných vět, ale měli bychom se bavit také o vlastních chybách. „Bavme se o tom, zda nebyla v roce 1948 možná finlandizace tehdejšího Československa. Bavme se o tom, proč v roce 1968 se našel jediný statečný člověk, kterému jsem proto udělil státní vyznamenání, a to byl František Kriegel, a proč se všichni ostatní podělali hrůzou. Mně zakazují vulgarismy, ale toto, doufám, vulgarismus není. A mimochodem, vůbec jim to nepomohlo. Nejdřív dostaly tyto idoly funkci předsedy Federálního shromáždění, pak už jenom klesly na velvyslance v Turecku a pak už ani to ne. A víte, taková ta zásada, která zejména v prvních letech normalizace fungovala a která, když to přeložím ze zdvořilých frází, zněla, musím zůstat ve své funkci, protože jinak by tam přišla ještě větší svině, než jsem já, tak tato zásada vedla k hluboké zkáze tehdejšího Československa, k hluboké demoralizaci, a to, co nám dalo naději, byla listopadová revoluce,“ konstatoval.
Slova jeho projevu rozcupovali jeho volební oponenti. Jiří Drahoš jej nazval "sebestředným amatérským historikem" a Pavel Fischer uvedl: „Je to skandální a v Evropě naprosto bezprecedentní vystoupení hlavy státu“. Mirek Topolánek mu vytkl slova o Dubčekovi, která jsou podle něj urážkou sousedů.
Komunistického režimu jsme se podle Miloše Zemana zbavili ne tak díky Chartě 77, ale díky úsilí tehdejšího sovětského prezidenta Gorbačova. „Nedávno jsme se v Moskvě setkali s Michailem Sergejevičem Gorbačovem, a dovolte mi, abych jako bořitel iluzí řekl, to nebyla Charta, při vší úctě k ní, ale to byl Gorbačov, který způsobil, že se rozpadlo sovětské impérium a že Československo se vymanilo ze sovětských spárů,“ dodal prezident Zeman.
Závěrečnou část své řeči prezident věnoval současným česko-slovenským vztahům a konkrétním činům. Kromě vážných vzájemných zásluh o česko-slovenskou blízkost si nakonec neodpustil ani bonmot na adresu nového českého premiéra. „Dokumentoval jsem toto přátelství tím, že jsem předsedou vlády České republiky jmenoval Slováka,“ uzavřel prezident.
Celý projev premiéra Roberta Fica na Pražském hradě:
Vážený pane prezidente, vážená paní Zemanová, dámy a pánové!
V politice jsem od roku 1992 a přiznám se, že takovou atmosféru, jakou cítím v tomto sále, jsem nezažil. To říkám absolutně upřímně. Pane prezidente, chci poděkovat za pozvání. Raduji se, že tady můžu být spolu s tebou a že mohu říct pár slov, které se týkají našich vztahů mezi Českou a Slovenskou republikou.
Milí přátelé Češi a Moraváci (bouřlivý potlesk), děkuji za Váš nádherný vztah ke Slovensku. Děkuji za všechny ty studenty a další, které působí tady v České republice a kteří se tu cítí nádherně. Je to něco, co se dá slovy těžko popsat. V pátek jsem byl v Bratislavě na setkání s českým premiérem Andrejem Babišem. Říkal jsem mu: Andreji, vítej doma! Ale říkám to v dobrém, protože jde o setkání lidí, kterým velmi záleží na nadstandardních vztazích mezi Českou a Slovenskou republikou. 25 let samostatné české a slovenské státnosti je jeden velký úspěch. Pan prezident to určitě potvrdí. Velmi se raduji z toho, co udělal český premiér včera (v pondělí, pozn. red.), když oznámil, že budou vlaky zdarma pro studenty a důchodce i v České republice. Všichni budeme navzájem cestovat! Vaši lidé budou poznávat Slovensko, naši lidé Českou republiku! Není krásnější příklad vzájemných vztahů. Česko-slovenské a slovensko-české vztahy jsem vždycky nazýval vztahy vzájemných půjček důvěry. Věřím, že v tomto duchu budou tyto vzájemné půjčky důvěry pokračovat.
Vážené dámy a pánové, vážený pane prezidente. Chci říct, že v osobě pana prezidenta Miloše Zemana vidím nejen osobního přítele, známe se dlouhé roky, ale hlavně si na něm vážím, že poví, co chce. Toho si vážím. Včera mě, promiňte za výraz, zjebal kvůli tomu, že se Slovenská republika chovala jinak v otázce hlavního města Izraele a já to beru, protože je to člověk, o kterém si myslím, že přesně ví, kolik ve světě bije. Svět má čtyři světové strany. Nemá jen západ. Má východ, sever a jih. A vy máte prezidenta, který přesně ví, že svět má čtyři světové strany (potlesk). Je to můj přítel, kterého si mimořádně vážím! Vždy pro mě udělal, cokoli na světě bylo potřeba. Jsem jeho dlužník, skutečně si to myslím. Přeji mu, protože nemůžu zasahovat do vnitřních věcí, aby se naplnila všechna jeho přání absolutně v plném rozsahu.
Pane prezidente, držím ti palce! Hodně zdraví a štěstí i Vám všem, Čechům a Moravákům!
Fotogalerie: - Zemanův projev a důvěra vládě
Celý projev prezidenta Miloše Zemana na Hradě:
Vážený pane premiére Slovenské republiky, milý Robo, vážený pane premiére České republiky, milý Andreji, vážení členové vlády, dámy a pánové,
děkuji vám, že jste přišli v hojném počtu, a dovolte mi, abych vás všechny, kteří tady jste, označil za svoje přátele, a proto vás oslovil milí přátelé.
Dnes se dostáváme k hodnocení tří výročí, a kdybych chtěl být trochu cynický, řekl bych, že tato tři výročí připomínají ruskou matrjošku, do níž se zasouvají různé figurky. To první, nejdelší výročí je tisíc let české státnosti. Dnes jsme s panem kardinálem Dukou na Pražském hradě otevírali výstavu archiválií vážících se k těmto tisíci letům.
Další výročí je sto let nezávislého Československa. A konečně třetí matrjoška, chcete-li to tak nazvat, je oněch pětadvacet let, kde se sice naše země rozdělily, ale zůstávají v Evropské unii jako věrní přátelé a mezi nimi neexistují žádné konflikty a žádné problémy, a jsem tomu nesmírně rád.
Dovolte mi, abych začal v úvodu svého zhruba tříhodinového projevu, uznejte sami, že mám-li mluvit o tisíciletém výročí, tak že tomu musím věnovat nějaký čas. Ale ne, omezím se na několik málo minut a v podstatě zopakuji to, co už jsem říkal při setkání s kardinálem Dukou. Místo dlouhých projevů jsem připomněl pouze tři věci. Tou první byla zídka, zídka na Pražském hradě, a víte, jak je ta zídka stará? Z devátého století. Tehdy začala česká státnost a od té doby se tento Hrad buduje, a buduje se zhruba tisíc let. A je to největší hradní komplex v celé Evropě. A my bychom si měli nesmírně vážit úsilí našich předků, které zhruba skončilo v roce 1929, kdy Josip Plečnik dokončil rekonstrukci Pražského hradu. Od té zídky až k tomuto roku se klene oblouk našich tisíciletých dějin, dějin radostí i dějin smutku. A snažme se najít poučení z obojího. Dovolte mi, abych při této příležitosti připomněl slova knihy Kazatel Ecclesiastes. Je čas sbírání kamení a je čas rozmítání kamení. Je čas pláče a je čas smíchu. Je čas boje a je čas pokoje. A ona zídka mi připomíná naši společnou povinnost sbírat kamení a stavět.
Ten druhý zážitek z našich tisíciletých dějin je velmi aktuální a vlastně se překrývá s tím stoletým výročím. Píše se 15. březen 1939 a Hermann Göring říká Háchovi, Praha je krásné město, ale i když budu velmi nerad, že ho zničím, musím prokázat sílu Luftwaffe. A Hácha později ve vzpomínkách říká, díval jsem se Göringovi do očí a v těch očích byl ďábel.
A nyní mi dovolte, abych přešel k těm sto letům, kdy si poněkud nadneseně říkáme, že jsme se vymanili z rakousko-uherské tyranie. Ona upřímně řečeno to nebyla tak úplně tyranie, byl to víceméně liberální režim, až na to, že když se pustil do bláznivé války, převládl v něm fanatický militaristický režim, který ztratil svoji liberální povahu, a to bylo důvodem, proč se Československo právem osamostatnilo. To, že císař Karel navrhoval spolkové uspořádání na konci války, to už byl jenom poslední pozdrav umírající monarchii a nic víc.
Miloš Zeman, Andrej Babiš, Robert Fico. Foto: Hanka Brožková – KPR
Nevím, jestli jste si všichni uvědomili, že my opěvujeme, a to právem, první republiku, ale že trvala všeho všudy dvacet let, zatímco po listopadové revoluci jsme nezávislým svobodným státem delší dobu. A ne jenom to. Nic nám téměř nehrozí, pokud naše vlastní hloupost nám nedovolí, abychom na naše území umístili lidi, kteří sem nepatří. A v každém případě tato situace nás vede k optimismu. Ono se sice říká, že optimista je špatně informovaný pesimista, ale není to pravda. Všechny údaje o našem ekonomickém a sociálním vývoji hovoří o tom, že stejně jako Slovensko i my si můžeme dovolit radovat se z toho, že jsme bezpečnou a prosperující zemí. A to je těch sto i těch pětadvacet let.
Zažili jsme těžké chvíle. Nebudu připomínat jenom Hermanna Göringa a německou okupaci, uvědomte si, že se stále mluví o komunistickém puči, ale kdyby nebylo několika blbých ministrů, kteří podali demisi, pak by nebylo možné, aby Klement Gottwald se zaklínal ústavností tohoto komunistického puče. Bavme se někdy o našich vlastních chybách. Bavme se o tom, zda nebyla v roce 48 možná finlandizace tehdejšího Československa. Bavme se o tom, proč v roce 68 se našel jediný statečný člověk, kterému jsem proto udělil státní vyznamenání, a to byl František Kriegel, a proč se všichni ostatní podělali hrůzou. Mně zakazují vulgarismy, ale toto doufám vulgarismus není. A mimochodem, vůbec jim to nepomohlo. Nejdřív dostaly tyto idoly funkci předsedy Federálního shromáždění, pak už jenom klesly na velvyslance v Turecku, a pak už ani to ne. A víte, taková ta zásada, která zejména v prvních letech normalizace fungovala a která, když to přeložím ze zdvořilých frází, zněla, musím zůstat ve své funkci, protože jinak by tam přišla ještě větší svině, než jsem já, tak tato zásada vedla k hluboké zkáze tehdejšího Československa, k hluboké demoralizaci, a to, co nám dalo naději, byla listopadová revoluce.
Nedávno jsme se v Moskvě setkali s Michailem Sergejevičem Gorbačovem, a dovolte mi, abych jako bořitel iluzí řekl, to nebyla Charta, při vší úctě k ní, ale to byl Gorbačov, který způsobil, že se rozpadlo sovětské impérium a že Československo se vymanilo ze sovětských spárů. Je to člověk, který je zřejmě na konci života, a myslím si, že bychom mu měli vyjádřit svoji úctu.
Milý Robo, přemýšlel jsem, jak skončit tento projev a jak dokumentovat česko-slovenskou vzájemnost, a našel jsem dva naprosto konkrétní příklady. První je seznam vyznamenaných 28. října ve Vladislavském sále Pražského hradu. Říká Ti něco jméno Juraj Jakubisko? Říká Ti něco jméno Kukura? Takže v českém prostředí slovenští umělci právem dostávají státní vyznamenání. Ale poslední otázka bude složitější. Říká Ti něco jméno Robert Fico? Tak ten dostal Řád Bílého lva I. třídy. Kdy to bylo, Robo? Před dvěma lety, že? Jako zásluhu a uznání zásluh za rozvoj česko-slovenského přátelství.
A poslední věc. Dokumentoval jsem toto přátelství tím, že jsem předsedou vlády České republiky jmenoval Slováka.
Děkuji vám za pozornost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
