Už v autobuse jsem si připadal poněkud vyvolený. Na celý – i když menší – bus jsem byl s panem řidičem sám. Nepočítám-li tedy jeho příbuznou, která pravděpodobně dělala „garde“ a společnost „dědovi“, jak mu říkala, protože pravděpodobně nepředpokládali, že by na trase Klatovy–Železná Ruda o víkendu někdo jel. Kupodivu, zpět ano, ale pojďme hezky postupně…
Ach ty kombajny, ach to zemědělství!
To, že jediná hlavní silnice z dnes již bývalého města karafiátů (Klatov) je beznadějně frekventovaná, není nic překvapujícího. Ke všemu ještě čas sklizně, takže se přesunovaly kombajny a nákladní auta. Do toho turisté všech možných národů – samozřejmě Holanďané a pochopitelně Němci. Zrovna jeden, z bývalé NDR (podle SPZ se dá poznat, odkud je, protože ta je v Německu na rozdíl od nás stále výhradně podle okresů a krajů), se vtlačil před autobus do kolony docela brutálně a nebýt šikovného řidiče-profesionála autobusu, asi by mu česká Karosa udělala z kombíka naráz kupíčko.
A podobných případů se opakovalo dost a dost, protože konvoj zemědělských strojů, místo aby na chvíli uhnul stranou, spěchal hlemýždím tempem na pole požnout zlaté klasy. Tak by to asi řekli staří pamětníci, ale od jednoho mladíka, který na zastávce před odbočkou na Onen Svět zastavil svojí motorku s největší pravděpodobností na přírodní a nikoliv technickou pauzu, jsem se dozvěděl vskutku svérázný názor. Celý červený – myslel jsem si, že tím vztekem, ale možná že byl „naspeedován“ nějakým tím energetickým nápojem, prohodil: „S traktorama a kombajnama… tady zdržujou. Všechny ty rozprašovače hnoje a hovnocucy bych zrušil, ať je s tím fakt pokoj. Čistá příroda, to by bylo ono,“ a jal se činiti do trávy, načež tam ještě zahodil obal od cigaretky.
To vše je architektura
Cesta na Onen Svět netrvá dlouho. Z křižovatky, kde je i zastávka, je to slabý kilometr. Vysekané okraje silnice, starý jabloňový sad – nu, snad jako v ráji. Těch pár chaloupek s typickou šumavskou architekturou a v tom namícháno nějaké torzo dávno rozpadlé či vyhořelé stavby. Ovšem na soukromém pozemku. A také tak trochu vybydlená chalupa a kousíček dál rozpadající se obrovská stodola, s krásným krovem, která už něco pamatovala a jejíž prognóza je fatální. A za tím vším objekty bývalého statku, nyní zčásti v dezolátním stavu, zčásti zabarikádované... Ale parkující dodávka a několik ponechaných úlů svědčí, že se tu něco děje.
Pozůstatek státního statku. Foto: Václav Fiala
Chalupa v obci. Foto: Václav Fiala
V obci Onen Svět. Foto: Václav Fiala
Tak chutná samostatnost
Staříček jako z pohádky, kdoví odkud, na cestě odnikud nikam... „Kachničku si udělám třeba, husičku, slepice jsou, mám čerstvý vajíčka,“ pochlubí se na otázku, jak se mu zde vede. „Chleba se už dneska dá taky upéct... Musím mít nějaký extra salámy a šunky? Já na to kašlu. Jabka nějaký jsou. No tak mám malý jabka. Prej hnusný, malý. Ale jsou tady. Vždyť to, co se jí, tak si břicho semele a stejně to potom všechno vykadíme. Proč si kupovat cizí sráče? Tak holt si nebudu dělat kuře každej tejden, ale dám si slepici jednou za měsíc, za měsíc a půl...“
A pak se podělil s názorem jako od Pohlreicha, že ze slepičky se dá udělat polévka jednou se skeletem, jednou s křídly, a pak rizoto a tak dál. A salátovka na salát ze zahrádky. Pomalu jako v Restauracích a jídelnách (RaJ). O tom prý ví něco pan Paroubek... K čemu sámoška? „To by se všichni divili, jak se tady za pár šupů dá přežít. Copak ti mladší ví o životě? Prd a velký kulový!“ Kura, řečeno staročesky, je dobré jíst o svátcích. Maso být každý den určitě nemusí. „To vyhnaný kuře, co vám přijde na talíř, by u mě ještě běhalo za kvočnou a sloužilo jen jako jednohubka pro kunu...“
Bez telky, bez rádia, beze zpráv!
Tady v případě potřeby udělat pár záseků, lehce zamaskovat, a kdo ví, kde se Onen Svět vlastně nachází. „Já si to tady nenechám kazit nějakou televizí ani rádiem,“ podělí se muž, čtyřicátník, se svým názorem. „Už před pár lety jsem televizi úplně vyhodil, zlikvidoval. Takže se vůbec nekoukám a mám klid. Rádio už taky ne, internet tu nemám, takže se něco dozvím, až když jedu do obce něco nakoupit do krámu. A kašlu na zprávy. Kdyby se něco dělo, zásoby dřeva tady máme, brambory si vypěstujeme, nějakýho králíka tady máme taky. Ve městě ať se třeba do vejšky poserou.“ Upozornil tak na zajímavou skutečnost, že stále více a více lidí (i když to jistě nejsou desítky procent) opouští „bednu“ a bere ji jako ztrátu času, i když lákavá obrazovka nabízí když ne stovky, tak alespoň desítky programů.
Zima bude dlouhá. Foto: Václav Fiala
Stará stodola. Foto: Václav Fiala
Když se (ne)veze vzduch
Při cestě zpět už v autobuse bylo živěji. Pár lidí tam bylo. Nevezl se tedy jen vzduch, jak s oblibou říkával minulý hejtman Plzeňského kraje Václav Šlajs. A už vůbec ne v motoráčku, který ve tři čtvrtě na devět večer odjížděl z Klatov do Plzně. V sobotu „ideální“. Co by ostatně místní pohledávali večer v krajské metropoli? Na kutě a vstávat se slepicemi! Ano, ve vlaku se vzpomínalo, že i za císaře pána se jezdilo pozdě večer, ale teď jsou samá auta a hromadná doprava je dle mínění teenagerů „pro socky“.
Bez auta jste vyřízení
„Když se zeptáte staršího člověka z města, tak řekne, že když bydlí ve městě v bytovce, tak je stejně tři čtvrtě roku na chalupě na vesnici a do města jede, když jde k doktorovi nebo když už jsou mrazy,“ povídala jedna starší paní. „Záleží taky na tom, jaká je ta vesnice, ta, která má pár čísel, tak ne. Lidi musí být mobilní, aby se všude dostali. Když nemá auto, je vyřízenej,“ konstatovala smutně s tím, že ona se na stará kolena už na řidičák a auto nezmůže a děti jsou po světě. „Vztahy ve městech jsou dost špatný, je to o tom soužití. Když jsou lidi pořád pohromadě, ví o sobě všechno. Ve městech je to všechno neosobní, neví se, co ten kterej dělal. Na vesnici se ví o jejich rodičích a je to taková velká rodina. I když teď už to bude zase asi tak jinak.“
Idealizovaná vesnice. Ale také už to není úplně jako dřív. Ale co je vlastně jako dřív?
autor: Václav Fiala