Silná pachuť trapnosti zůstává po třech příbězích, které jsou obsahem aktuálního přehledu mediálních zajímavostí za uplynulý týden. „Blamáží desetiletí se stal příběh osmaosmdesátileté paní Věry Sosnarové, která už sedmnáct let vypráví veřejnosti příběh o tom, kterak byla společně se svou matkou a sestrou jen pár dní po skončení druhé světové války odvezena vlakem na Sibiř. Tam dle svých slov trpěla dvacet let v příšerných podmínkách. Nyní vyšlo najevo, že si stará paní hrůzy ze Sovětského svazu prostě a jednoduše vymyslela. Už řadu let se objevují pochybnosti o pravdivosti tohoto příběhu, ale až nyní se však historikovi Adamu Hradilkovi v časopise Paměť a dějiny č. 2/2019 podařilo dokázat, že Sosnarová v gulagu nikdy nebyla a její příběh není skutečný,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Věra Sosnarová léta vyprávěla o utrpeních, která měla prožít. Historik Adam Hradilek upozorňuje na mnohá smyšlená tvrzení Věry Sosnarové o gulagu. Tamní vězni sice zažívali obrovské utrpení, ale nebyli upalováni po stovkách ve stodolách ani nebyli tráveni jedem, zabíjeni za nesplnění normy či vystavováni sexuálnímu násilí v takové míře a formě, jak paní Sosnarová sugestivně líčí. „Nebo také, jak prý byla už při cestě na Sibiř i s matkou znásilněna. Kterýžto čin se prý neustále opakoval i na gulagu. Na motivy tohoto příběhu byla napsána i kniha Krvavé jahody, která vyšla v roce 2007. Sosnarová začala šířit tento příběh v roce 2002 jako z udělání vzápětí poté, co zákonodárci schválili odškodnění pro oběti gulagů za každý měsíc věznění,“ podotýká mediální analytik.
Klíma i Kroupa vinili byrokracii a ruskou neochotu přiznat barvu
Odškodnění Sosnarové bylo vypočítáno na necelé tři miliony korun, po několikaletém zkoumání jejího případu ji ale Česká správa sociálního zabezpečení odškodnit odmítla. Přesto byla Sosnarová považována za oběť byrokratického systému, na její stranu se postavila řada známých osobností a lidé jí prý posílali peníze. „Mnozí novináři po léta tančí dobové tance na téma ‚nespravedlnost vůči oběti ze strany úřadů‘. Tehdejší redaktor TV Nova Josef Klíma se 3. srpna 2004 v pořadu Sibiřská penze dojímal slovy: ‚Česká kapitalistická byrokracie se liší od té sovětské komunistické jen pramálo. Dvacet let nešťastné ženě trvalo, než se dostala z gulagu, a téměř dvacet let bojuje za to, aby ji za její utrpení konečně někdo odškodnil‘,“ připomíná Petr Žantovský jeden z úletů nositele novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky.
V tomto směru s ním zdatně držel krok syn expolitika Daniela Kroupy a bratr bývalého Klímova souputníka na Nově Janka Kroupy novinář Mikuláš Kroupa. „V tomto směru se zamýšlel ve svém srdceryvném příspěvku v Českém rozhlase, kdy si zaspekuloval – podotkněme, že v roce 2008 – že na vině je samozřejmě nejen česká byrokracie, ale i ruská neochota přiznat barvu. Ale proč chodit tak daleko do minulosti. Ještě dnes, respektive letos 14. července Deník N, který by se rád předváděl jako měřítko solidnosti a pravdivosti, zpochybňuje historikovu práci a staví nad ni – zcela nepochopitelný – otazník. Tím důvodem asi může být, že se jedná o ruské téma. To, že si nějaká stará paní chtěla vydělat na odškodnění příběhem aspoň zčásti vymyšleným, asi lze lidsky pochopit, i když velké sympatie to nevzbuzuje. Ale to, že si na tom některá média chtějí dnes leštit hlavně svých zbraní s nasazenými protiruskými bajonety, je na pováženou,“ míní mediální odborník.
Políček novinářům za emocionální výkřiky, jen se zesměšňují
Až nás bude zase o něčem emotivně přesvědčovat ať už rodinný klan Kroupů či Josef Klíma, měli bychom zpozornět, i kdyby za své výtvory dostali nůši novinářských cen. „Skutečnost je totiž zjevně prostá: historik Adam Hradilek jasnými úředními dokumenty doložil, že Sosnarová byla vedena jako civilní zaměstnankyně, tedy že pracovala jako dělnice na Uralu a nebyla vězeňkyní na Sibiři. Dokumenty z vězení, jako například karta vězně, pak vůbec neexistují. Hradilek ve své studii tuto nevkusnou cimrmaniádu završuje citátem deset let starého výroku Vladimíra Bystrova: ‚Popularizace této ženy je políčkem skutečným obětem politických represí v Sovětském svazu‘. K tomu není věcně co dodat. Nebo jen to, že by to pro mnohé novináře mohl být tolik potřebný políček: než začnou vypouštět jednoznačné a emocionální výkřiky, bylo by lépe více, déle a se znalostí věci pochybovat. Pak by se tolik nezesměšňovali a taky by neztráceli tak rychle kredit u veřejnosti,“ doporučuje Petr Žantovský.
Psali jsme:
Renomé už herci nikdo nevrátí a šmouha podezření zůstane
Postaral se o něj sám údajný poškozený, když s odvoláním na pátý dodatek ústavy odmítl před soudem dále vypovídat. Měl vysvětlit vymazané zprávy z mobilního telefonu, který prý měl v době obtěžování u sebe. „Kdyby byl Kevin Spacey usvědčen, hrozilo by mu pět let ve vězení a byl by registrován coby sexuální delikvent. Teď ale nejspíš zůstane jen obětí kampaně #MeToo, která chce prý motivovat oběti sexuálního násilí, aby nemlčely a bránily se. Případ podle amerického listu Los Angeles Times nyní ztroskotal na důkazech, které měla mít Spaceyho oběť zaznamenané na svém mobilním telefonu. Videa a zprávy ale byly z telefonu vymazány a mladík, kterého měl Spacey sexuálně obtěžovat, odmítl vysvětlit proč. Nakonec prohlásil, že telefon ztratil. Prokuratura poté logicky obvinění stáhla,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Žasne ale nad tím, jak mohl poté právní zástupce údajné oběti Mitchell Garabedian v televizi CNN prohlásit, že jeho klient a mladíkova rodina ukázali v obtížných podmínkách obrovské množství odvahy. „Tomu se kdysi říkalo ‚drzé čelo lepší než poplužní dvůr‘. Ačkoli se celá věc ukázala jako vymyšlená, Spaceymu už jeho renomé nikdo nevrátí a šmouha v podobě podezření zůstane. Společnost Netflix s ním ukončila spolupráci na úspěšném seriálu Dům z karet. Režisér Ridley Scott ho pak dokonce vystříhal z už natočených scén filmu Všechny prachy světa, ve kterém ho uprostřed natáčení nahradil jiným hercem,“ upozorňuje mediální odborník na to, co obvinění úspěšnému herci způsobilo.
K čertu s pravdou, když se vydělávají pohádkové peníze
Připomíná přitom, že kampaně zaměřené proti slavným a bohatým protagonistům zábavního průmyslu se táhnou už několik let. „Sufražetky, které za ní stojí, už si takto vyhlédly řadu obětí. Dokonce se začínají ‚objevovat‘ případy, které se měly stát i před řadou desítek let. Nevyhýbají se ani těm, kdo se už nemohou bránit, třeba Michaelu Jacksonovi. Vrcholem bylo obvinění Liama Neesona z rasismu, když do jakýchsi novin v záchvatu upřímnosti řekl, že když mu před mnoha lety jakýsi černoch zabil přítelkyni, měl nutkání jít do ghetta a nějak se pomstít. Naštěstí to neudělal. To nicméně neznamená, že se za ním netáhne zapáchající mediální stopa, vedoucí dokonce i jeho produkční společnost k tomu, aby zrušila slavnostní premiéru Neesonova nejnovějšího filmu,“ připomíná Petr Žantovský.
S původní myšlenkou přišla už v roce 2006 aktivistka Tarana Burkeová, herečka Alyssa Milanová heslo #MeToo převedla do světa sociálních sítí a spustila tím lavinu obvinění. „Jeden by řekl, že svět se zbláznil. Dnes můžete o komkoli říci cokoli, ale břemeno dokazování, že ten někdo něco neudělal, je na něm, nikoli na vás. Tomu se říká presumpce viny. A to mimochodem je obsaženo v tzv. antidiskriminační legislativě Evropské unie i České republiky, kterou se chystají naši piráti ještě zostřit a zpřísnit. A opět: Cožpak se nenajde jediný normální veřejný hlas, který by zjevil světu tu pravdu ze všech nejpodstatnější, a totiž, že císař je nahý? Jenomže tyhle pornopohádky jsou tak nesnesitelně mediálně atraktivní a vydělávají se na nich pohádkové peníze – tak k čertu s pravdou,“ povzdychne si mediální analytik.
Ani Mistrovy osmdesátiny se neobešly bez nevkusu figurantů
Ani závěrečné téma nevybočí z linie dnešních předchozích dvou. „Do třetice všeho nevkusného: osmdesátiny Karla Gotta. Nemusí každý ten ‚zlatý hlas z Prahy‘, jak Mistrovi říkají odjakživa v Německu, zrovna milovat, dokonce ani poslouchat. Je ale třeba říci, a uznávají to i ti, kdo se stavějí do role morálních i estetických arbitrů, třeba kritik Jiří Černý, že Gott je po celý svůj popmuzikální život etalonem pracovitosti a profesionality. Prostě mu ten úspěch u posluchačů nikdo jiný nevyzpíval. Svého času se často citoval Kunderův výrok o Husákovi a Gottovi jako o ‚prezidentu zapomnění a idiotu hudby‘,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Dodává k tomu, že reakcí na tento citát byl žertík o tom, že jednou se bude Husák nazývat „nepodstatným politikem v éře Karla Gotta“. „To všechno jsou ale jen slova, metafory. To podstatné, proč o Gottovi chci dnes mluvit, je fakt, že Mistr před pár dny oslavil osmdesáté narozeniny a poslední léta se potýká s velmi zlou nemocí. Přinejmenším tyto dvě skutečnosti by mohly vést k jistému respektu a soucitu, když už k ničemu jinému. Toho se však u našich veřejných figurantů dočkáme jen těžko. Polínko na pomyslnou hranici pod Karlem Gottem si přiložil kdekdo. Takové dokonalosti jako Jakub Janda však nedosáhl nikdo,“ připomíná mediální odborník gay pornoherce, jemuž tato profesní kvalifikace vynesla křeslo ředitele problematických Evropských hodnot.
Gay pornoherec z Evropských hodnot se navezl do Gotta
V barvách tohoto think-tanku se tento myslitel v poslední době víc než svlečený před kamerou předvádí na sociálních sítích. „Janda o Gottovi na svém facebookovém profilu uvedl, že Slavík veřejně propaguje odporné konspirační teorie a podporuje české extremisty. Dokonce – jaký div – pronesl myšlenku, že ‚pro české extremisty a ruské destabilizační zájmy dělá více práce než Aeronet a Parlamentní listy dohromady‘. Nu, nevím, zda a co dělá Gott pro Aeronet či Parlamentní listy, případně za ně – ještě lépe než ony, ale vím bez nejmenší pochyby, že ten, kdo se už řadu let dobře živí konspiracemi a šířením dezinformací, je Jakub Janda. Nevím, zda, až bude Jandovi osmdesát let, se najde někdo, komu by stál za jediné, byť i nestoudné vyjádření. Mně za ně nestojí už dnes,“ netají Petr Žantovský opovržení nad touto existencí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
