Filip Renč sice dostal patnáct milionů, ale to nejhorší ještě nevíte

Při zasedání Rady fondu kinematografie dne 25.-27. listopadu letošního roku na podporu výroby filmů bylo po hlasování Rady šest nejvýše obodovaných projektů v rozmezí mezi 70 a 75ti body. (Maximum je 100 bodů.) Ve výzvě bylo na podporu výroby vyčleněno 25 milionů. O podporu požádalo celkem 31 subjektů a žádaly celkem o 241 milionů. Nad 60 bodů, což je hranice určená Statutem, která umožňuje finančně podpořit projekt, se dostalo 14 filmů. Vzhledem k finančním možnostem a dlouhodobé koncepci Rady podporovat méně projektů vyššími částkami, a především na základě dohody radních před bodováním, byly podpořeny tři nejvýše bodované filmy.

Finanční podporu získaly tyto tři snímky, přičemž zejména ten první vzbudil velké a bouřlivé diskuse (kompletní výsledky ZDE):

Lída Baarová v režii Filipa Renče: rozpočet filmu 80 milionů korun, podpora 15 milionů
Když nemůžeš, přidej v režii Jozefa Abrháma mladšího: rozpočet filmu 25 637 500 korun, podpora 4 miliony
Tenkrát v ráji v režii Miloše Zábranského má rozpočet 47 988 896 korun a přidělená podpora činila 6 milionů

Filip Renč se po vlně kritiky nechal slyšet, že "ty peníze jsem nedostal já osobně, já z nich neuvidím nic, je to injekce pro start možnosti natočit hezký scénář Ivana Hubače. Nebudu se otravovat idioty, kteří mě nenávidí. Ať si pražská kavárna mluví jak chce, o čem chce. Mně je to jedno. Dělám svoji práci a je mi to jedno."

Doplňme, že projekt Den Štěstí byl v rámci tohoto zasedání Rady zahrnut pouze formálně, neboť došlo ke změně producenta, který vrátil již dříve přidělenou finanční podporu, a bylo nutné ji převést na nového producenta. Tato finanční částka se výzvy nedotkla, neboť projekt byl podpořen již dříve. Pět radních se ale od výsledků bodování, jehož byli plnohodnotnou součástí, distancovalo a odmítlo se dál podílet na rozhodování o výši přidělených finančních podpor. Co se tedy stalo, zkusily ParlamentníListy.cz zjistit. A zřejmě uspěly.

Pojďme postupně. Po vyhlášení shora uvedených výsledků se v médiích objevily zprávy o zmanipulovaném bodování na zasedání Fondu kinematografie. Ano, toto zasedání bylo podle našich zjištění spojeno s několika incidenty, které v závěru vyústily v dopis filmařské obce ministrovi kultury Hermanovi. Zasedání Fondu bylo hned v počátku rozjitřeno dotazem, zda by se radní Brdečková neměla vyloučit pro podjatost z této výzvy. Důvodem pro tento dotaz bylo, že scenáristou jednoho z projektů této výzvy je její manžel Jiří Dědeček, a tím by Brdečková neměla rozhodovat, jestli projekt spojený s jejím manželem dostane podporu. V takových případech navíc může hrozit negativní ovlivňování konkurenčních projektů. (Brdečková se skutečně měla vyloučit podle §14 správního řádu o Vyloučení z projednávaní a rozhodování, podle ustanovení §14 odst. 7 zákona o audiovizi a podle ustanovení článku 3.2.7. Statutu Fondu, protože jde podle zákona o osobu blízkou, což manžel jistě je.)

K žádnému vyloučení však nedošlo, protože Brdečková řekla, že má s manželem oddělený účet a peníze za práci na projektu už dostal zaplacené, tak podjatá není. V tomto ji podle našich zjištění podpořil i předseda Fondu Petr Vítek, který v následném hlasování dokonce jako jediný hlasoval proti jejímu vyloučení z výzvy. Po třech hodinách nakonec Tereza Brdečková, po opětovném dotazování některých členů Rady, jednání opustila s tím, že by se musela cítit podjatá asi s dalšími 15 projekty v této výzvě, protože žadatelé jsou jejími kamarády, spolupracují s ní, s některými chodila a podobně. Vtipné? Příliš ne, jelikož Fond vyplácí ročně na podporu filmů desítky milionů. Nakonec se tedy Brdečková vyloučila sama. Dále se vyloučila pro podjatost dramaturgyně později podpořeného projektu Tenkrát v Ráji radní Zuzana Kopečková. Střet zájmů? Poslaneckou sněmovnou volení zástupci ji zřejmě necítí. Několika zástupcům z řad členů Parlamentu, kterých se naše redakce dotázala, však tyto informace přišly natolik skandální, že hodlají apelovat na ministra kultury Hermana.

Co dál?

Na Radě Fondu zůstalo deset radních. Všichni bodovali podle svého názoru. Každý člen Rady přidělí v jednotlivých kategoriích každé žádosti své bodové hodnocení. Ta se poté sečtou, zprůměrují a vznikne celkové pořadí projektů podle bodování všech zúčastněných radních. Radní rovněž mohou přihlížet k expertním posudkům, ale jde především o svébytný názor radního na daný projekt. Již opakovaně, na několika zasedáních Rady, se někteří radní podivovali nad tím, že neexistuje možnost zpětné kontroly součtu bodování. Poté, co prý bylo vysvětleno, že to vlastně nejde, dotázal se jeden z radních, zda by se mohl zúčastnit procesu sčítání bodů do celkové tabulky. Předseda Vítek řekl, že to možné není. Následovalo hlasování radních s výsledkem, že se radní může zúčastnit procesu sčítání bodů, ale nesmí nahlížet do tabulek jednotlivých radních. V 17:30 Rada skončila a radní, který chtěl být účasten sčítání, měl přijít, k jeho překvapení, za 2,5 hodiny do kina Světozor. Když dorazil na místo, začalo se na chodbě kina sčítat. Účastni byli jen předseda Rady a tajemnice Fondu, kteří přinesli orazítkované bodovací archy jednotlivých radních. Měli i počítač s načtenými archy a razítko Fondu. Ukázalo se, že předseda Rady a pracovnice Fondu byli v minulosti jediní, kdo počítali body a nikdo další nad tím neměl kontrolu.

Druhý den po oznámení výsledků bodování došlo k naprosto nepochopitelnému chování některých členů Rady. Před rozhodováním o projektu má každý z radních možnost se vyjádřit k projektu, což většina radních využila a má i možnost se hlasování a bodování neúčastnit, což nikdo nevyužil. Všichni bodovali, bodovali v souladu se zákonem, bodovali podle svých názorů na projekt, bodovali jako součást Rady. Kolektivního orgánu, který byl vytvořen právě kvůli tomu, aby mohl být dodržen princip demokratického hlasování. To je důvod, proč Rada funguje a je sestavena. Na základě bodování svébytných odborníků tak vznikne pořadí projektů. Tentokrát se ale radní Voráč, Kalista, Vítek, Dvořáková a Soják poté, co obodovali všechny přihlášené projekty, od svého bodování distancovali, přestože hlasování a bodování proběhlo naprosto regulérně a v souladu se zákonem. Nesouhlasili s výsledkem bodování. Je to jako by se zúčastnili parlamentních voleb, hlasovali, a když hlasování nevyšlo podle jejich představ a vyhrála jimi nepodporovaná strana, řekli by, že všichni ostatní voliči jsou nekompetentní, hloupí, nerozumí tomu a nastolili by si diktaturu.

Tito radní se začali chovat, jako by se bodování nezúčastnili, ale oni jsou součástí Rady, oni neprezentují sami sebe, ale Radu. Výsledek demokratického hlasování Rady je regulérní výsledek. Není možné se od něj poté, kdy boduji a nevyužiji své právo neúčastnit se rozhodování o projektech distancovat jen proto, že se mi nelíbí, jak dopadlo. Vzniká proto dojem, že hlasování mělo dopadnout jinak, jen jediným způsobem, který představuje názor určité skupiny radních.

„Jako by tato skupina vnímala hlasování jako pouhé potvrzení svého názoru a svého pořadí projektů a nikoli jako proces, ve kterém se kvalita projektu teprve ukáže. Nedopadne-li hlasování podle jejich představ, začnou se chovat tak, že oni jsou ti kvalitnější, kompetentnější a jiní jsou ti nekompetentní. Nelze přeci říci, že se někomu výsledek bodování nelíbí, že měl vyhrát někdo jiný. Ano, mohou se distancovat od výsledku, respektive tento výsledek napadnout v případě, že by došlo k porušení zákona, ale nic takového se nestalo. Každý radní může okomentovat svůj názor, ale nic mu nedává právo hodnotit a nepřijmout kolektivní rozhodnutí celé Rady. Pokud někteří radní mají dojem, že jejich osobní názor je nad názorem a výsledem bodování a rozhodování celé Rady, protože hlasování nedopadlo podle jejich představ, měli by zvážit své další setrvání v Radě, protože nejsou schopni akceptovat názory druhých, ale nejen akceptovat, ale zejména naplňovat zákonné poslání Rady," uvedl náš zdroj.

K pěti radním se následně přidaly i obě vyloučené radní pro podjatost. Výsledkem chování těchto radních je poškození dobrého jména Fondu kinematografie a diskreditace některých radních. Tato situace nastoluje zcela legitimní otázku, zda nejde o pozice v nové Radě, která se bude volit na začátku příštího roku a zdali se právě kvůli svým osobním a ekonomickým zájmům někteří z nich nechtějí na svá místa opětně dostat a současně zajistit, aby ti „méně kvalitní, nepohodlní“ členové Rady byli nahrazeni někým jiným.

Co nám k problematice řekl odborník Petr Žantovský:

1. Problém je jistě ve jménu Filipa Renče, který je počítán za chráněnce prezidenta Zemana - jenže to není úplně přesné: Renč píárové klipy předtím točil i pro Mirka Topolánka - shodněme se tedy na tom, že je to prostě režimní režisér, který točí pro toho, kdo ho platí. To zaprvé. Vsadil bych se, že kdyby tytéž peníze jako nyní Renč nafasovala třeba Alice Nellis nebo nějaký začínající FAMák, který se hezky usmívá na osazenstvo pražské kavárny, žádný povyk by nevznikl.

2. Problém je ve filmu samotném. Pokud vím, scénář o Baarové přinesl před lety do ČT Ivanu Hubačovi jako šéfdramaturgovi režisér Otakar Vávra, který se s Baarovou dobře znal a měl na její životní příběh od ní podepsaná práva. Vávra pak vyprávěl, že mu scénář v ČT kdosi odcizil a jeho k natáčení nepustili. Ejhle, nyní Renč točí scénář Ivana Hubače. Mrzí mě, že Vávra už nežije, zajímal by mě jeho názor na ten film, zejména jeho scénář.

3. Problém je v systému. Státní fond pro kinematografii je instituce, která rozdává peníze podle kritérií, která jsou z podstaty subjektivní. Jako taková je ta instituce nutně živnou půdou pro korupci. Kromě toho nechápu, proč má film svůj fond a divadlo, hudba nebo jiná umění takový tučný fond nemají. Není to správné. Fondový systém, napodobující francouzský systém štědré státní podpory kinematografie, měl velkého propagátora v Pavlu Dostálovi, pamatuji si, že na počátku svého ministrování chystal fondový systém pro mnohé další umělecké žánry, a taky pro regionální a amatérskou kulturu. K tomu nedošlo, protože holt ve filmu se točí nejvíc peněz a filmařští lobbisté jsou nejvíc slyšet (a také mají nejvíc z čeho rozdávat). Film je průmysl a jako s takovým by se s ním mělo zacházet. Investice do filmu by měla být investicí obchodní, odečitatelnou z daní a utrum. Vždy, když se takzvaně rozhoduje podle kvality, se dva neshodnou na ničem. Každý kvalitu (nebo svůj zájem) nachází jinde. Jediná cesta jak podobným trapasům předcházet, spočívá ve zrušení těchto hloupých institucí bez náhrady.