Byl jste poslancem Národní rady Slovenské republiky, jistě sledujete i nynější politické dění u nás. Jaké dojmy máte z nadcházející první přímé volby prezidenta ČR?
Nesleduji českou politiku jako analytik, mohu mluvit pouze o dojmech. Přímé volby prezidenta - to je pro Česko nový fenomén, vycházeje ze slovenské zkušenosti podotknu, že volba osobnosti se podstatně liší od hlasování za stranu.
Který z kandidátů má vaše největší sympatie? Kdybychom se ohlíželi na průzkumy veřejného mínění, největšími favority jsou Miloš Zeman a Jan Fischer. Jak tyto dva kandidáty hodnotíte?
Zeman je charismatická osobnost, je voličům dobře známý se všemi svými plusy i mínusy. O Fisherovi se to nedá říct - jeho znají nesrovnatelně méně, s charismatem je to také všechno mnohem složitější. Čistě na úrovní intuice a dojmů říkám, že Zemanovy šance jsou větší.
Fischera nedávno tvrdě kritizoval poslanec Jaroslav Foldyna. Především za to, že Fischer coby premiér navštívil premiéra Kosova Hashima Thaçiho a soudě z fotografií si s ním velmi rozuměl. Jak tuto Fischerovu historii vnímat s ohledem na možnou budoucí zahraniční politiku jeho jako prezidenta?
Zdá se mi, že Fisher je standardní produkt politického marketingu - jak v Česku nedávno a dost úspěšně čistě reklamními marketingovými technologiemi byly vytvořeny nové politické strany, tak proč nestvořit i nového prezidenta. Proamerická zahraničně-politická orientace Fishera je jasná i bez návštěv pochybných kosovských politiků - je jednoduchá. Řeknou mu, že někoho je třeba navštívit - a navštíví ho. Pravda, se silnou podporou médií Fisher může tuto orientaci do voleb úspěšně maskovat.
V této souvislosti bych připomněl protestní akci několika aktivistů, kteří přišli na autogramiádu Madeleine Albright připomenout její činy na Balkáně, a ze strany exministryně je zaskočila hysterická reakce. Čím si to vysvětlujete a jak by se dle vašeho názoru měli Češi dívat na „svoji“ rodačku?
Albrightová to je ještě jedna pochybná politická postava, tato dáma svýma vlastníma rukama dělala špinavou, krvavou politickou robotu na Balkáně a nejen tam, a má osobní odpovědnost za tragédie milionů lidí. Češi vědí lépe, jak se na ni dívat, viděl jsem video a mluvil s organizátorem akce Václavem Dvořákem, její reakcí bych neoznačil za hysterickou - jednoduše se chovala v Praze tak, jak se chová vždy a všude.
Psali jsme:
Současný prezident Václav Klaus je občas iracionálně některými médii a politiky nálepkován jako rusofil. Přitom pouze zdůrazňuje nutnost stabilní a racionální politiky vůči Rusku. Proč podle vás stále ještě v lidech přežívají tyto nálady?
Rusofilství v současné české politice může vypadat jako mýtus a vtip zároveň. Nakolik je mi známo, některé politické strany v Česku, například komunisté, opravdu mají k Rusku lepší vztah než jiné, ale tento jejich vztah nic neovlivňuje. Česko se tradičně orientuje na USA, Německo, Brusel a pravda, přitom obchoduje s Ruskem mnohem úspěšněji než Slovensko, kde rusofilství není mýtus, ale stabilní tradice. Klaus není rusofil a nikdy jím nebyl, jeho vyjádření o zahraniční politice je čistá pragmatika a PR, což nepřejícníci označují slovem populismus. K politikovi Václavu Klausovi by se nejvíce hodila charakteristika Klausofil.
Jaká je nálada vůči Rusku na Slovensku, mezi běžnými lidmi i politiky?
Rusofilství - to je historický pocit a tradice na Slovensku, která se mě přímo a konkrétně týká. Protože jsem zároveň ruský spisovatel a slovenský veřejný činitel. Část slovenské společnosti vidí v Rusku Alternativu s velkým A. V tomto vidění je mnoho dětinského a naivního, ale ostatně ne více než v české idealizaci Západu a jeho svobod. Všechny národy mají své stabilní ideály - ideál velké slovanské země Ruska je pro mnohé Slováky živý. Pravda, na slovenské zahraniční politice se to prakticky nijak neprojevuje. Zatím.
Velkým kritikem Václava Klause je ministr zahraničí a kandidát na prezidenta Karel Schwarzenberg. Jeho postoje jsou často protiruské či bývají označovány jako vměšování do vnitřních záležitostí Ruské federace. Není to od něho, jakožto prvního diplomata, nepatřičné?
Schwarzenberga vidím kdoví proč stále spícího nebo zaspávajícího - viděl jsem ho takového na vlastní oči v Radě Evropy ve Štrasburku - proto ho nevnímám jako reálného politika, nesleduji jeho činnost během období, kdy nespí, a netroufám si ji hodnotit. Ale o jeho schopnosti míchat se do vnitřních záležitostí Ruska si dovolím pochybovat - v Rusku o jeho existenci vědí pouze odborníci na Česko, pro ruské poměry je příliš bezvýznamný.
V české politické i mediální sféře se poslední dobou vede velká a místy i subjektivní debata o tom, která z firem by měla získat zakázku na dostavbu Temelína. Za Westinghouse tu byla dokonce lobbovat Hillary Clintonová. Jaký na to máte pohled?
Pokud paní Clintonová lobbuje, znamená to, že i její chráněnci v Česku by měli mít dobré šance.
Ministr zahraničí zdůrazňuje, že naší prioritou by měla být ochrana lidských práv. Otázkou však je, co my jako ČR můžeme sami změnit. Naopak prezident Klaus, ministr průmyslu i premiér zdůrazňují podporu českého exportu. Například kvůli „lidskoprávní“ rétorice čeští podnikatelé přišli o obří zakázky na Srí Lance v hodnotě víc než půl miliardy dolarů. Jak v této oblasti politiky nejlépe nastavit priority?
Lidská práva - to je cosi absolutně posvátného pro Západ, když je řeč o „nerozvinutých zemích“. Celkem nedávno v boji o lidská práva v Libyi bohatou prosperující zemi zbombardovali, proměnili na ruiny a vrhli do bídy - navždy. A všechno proto, že Kaddáfí byl najednou prohlášen za diktátora a lidská práva nedodržoval. Čtyřicet let byl pro Západ celkem přijatelný, a pak se z něj najednou stal diktátor a lidská práva v Libyi začala být tématem znepokojujícím celé světové společenství. A Sarkozy zapomněl, za čí peníze byl zvolen francouzským prezidentem. Když mluví o lidských právech, znamená to, že někomu chtějí něco vzít. Kaddáfího peníze a libyjskou ropu vzali výměnou za ochranu lidských práv...
Vaše otázka obsahuje i odpověď - je rétorická. Objednávka na Srí Lance byla ztracena ne kvůli rétorice, ale z nějakých závažnějších důvodů. Tento kus si zřejmě vybralo nějaké silnější zvíře.
Kdo je Sergej Chelemendik:
Ruský spisovatel a bývalý poslanec slovenské Národní rady, dnes žijící na Slovensku. Nyní působí jako publicista, vydavatel, politický analytik a autor dokumentárních filmů. V Rusku jsou jeho nejznámějšími romány Sebevrazi, Povodeň či Přepadová skupina. Ve slovenštině vydal například sborník svých esejů pod názvem Slovenské Kosovo - válka v Evropě.
Čtěte také:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
