Jak v oficiálním Havlově životopise z roku 2014 později vzpomínal jeho tehdejší mluvčí a dnes ředitel jeho knihovny Michael Žantovský, když po volbě 29. 12. 1989 dorazil nově zvolený prezident Československa na Hrad, zaměstnanci zdědění po Gustávu Husákovi jej přivítali „se vší vřelostí, nenuceností a oroseným čelem rukojmích al-Kájdy“.
Proto bylo jasné, že nový prezident bude sázet především na své známé z disentu. Nejblíže mu byl právě Michael Žantovský, spojka sametové revoluce na americkou agenturu Reuters, o kterém Havlova přítelkyně Jitka Vodňanská napsala, že již během roku 1989 Havla všude hlídal a dohlížel na jeho politický osud. Nyní přišel s prezidentem na Hrad jako jeho tiskový mluvčí, velmi rychle se stal též „politickým koordinátorem“ a nejvýznamnější postavou Havlova týmu, které ostatní přezdívali „ředitel zeměkoule“.
Kromě něj byli nejbližšími poradci Alexandr Vondra a Jiří Křižan, kteří byli Havlovi nejblíže již během revoluce. Vondra se stal hlavním hradním expertem na zahraniční politiku. Svou kvalifikaci vysvětloval: „Studoval jsem na Karlově univerzitě zeměpis a kupoval jsem si noviny“.
Další Havlovi lidé obsadili různé úřednické pozice. Folkový a rockový hudebník Ladislav Kantor začal řídit prezidentský sekretariát, jakkoliv i Žantovský uznává, že pro svou prchlivou a vznětlivou povahu neměl předpoklady řídit cokoliv. „Kantor se vyznačoval neúprosnou, dobrmanskou věrností svému vůdci, bránil ho před každým nevítaným – a někdy i vítaným – vyrušením a nadělal si díky tomu dlouhou řadu nepřátel, z nichž k ne právě bezvýznamným patřila Olga,“ popsal jej poté.
Vedle toho byly na Hradě za Václava Havla zřízeny i kurioznější pozice, třeba jeho kolegyně z disentu, spisovatelka Eda Kriseová, fungovala slovy Michaela Žantovského jako „dobrá víla“. „Naplňovala v nepřítomnosti Olgy, která se rozhodla držet se od Hradu dále, Havlovu hlubokou potřebu starostlivé mateřské péče, schopné ho uklidnit a usměrnit v okamžicích, kdy začal propadat zmatku,“ líčil mluvčí. Svůj úkol „dobré víly“ prý někdy brala až příliš doslovně, takže se na Hradě odehrávaly takové věci, jako že vrchnímu veliteli vojsk přivedla zcela neznámého léčitele, který měl hlavě státu „drhnout karmu“.
Posledním, kdo přibyl do sestavy Havlem důvěrně nazývané „pytel blech“, byl na jaře 1990 Karel Schwarzenberg, který se stal ředitelem Kanceláře prezidenta republiky. „Věrností, přátelstvím, štědrostí, dobrou náladou a osobním kouzlem bohatě vynahrazoval, čeho se mu možná nedostávalo na manažerských schopnostech,“ představil Žantovský kancléře, kterému všichni říkali krátce „kníže“, případně žertovně „Jasnosti“.
Později dorazili další lidé podobného ražení, třeba hudební publicista Jan Rejžek se stal expertem na armádu. Nebo herečka Bára Štěpánová, která Václavu Havlovi přinesla na Hrad koloběžku (poté, co si kdesi v televizi postěžoval, že hradní chodby jsou strašně dlouhé), zaslechla, že zrovna potřebují sekretářku, tak už tam zůstala. „Další přátelé se našli v hospodách, divadlech a obskurních akademických institucích. Nakonec přibyli i ekonom s právníkem,“ popsal Žantovský svéráz tehdejší hradní personalistiky.
Některá místa ale vyžadovala nějakou odbornost a kvalifikaci. Žantovský ve své knize popisuje, jak probíhalo výběrové řízení na náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky, který ze zákona musel mít hodnost generála. „Havel ustavil k tomuto účelu výběrovou komisi skládající se z poradce pro poradce pro domácí a bezpečnostní politiku Jiřího Křižana, svého hereckého imidžisty Petra Oslzlého (brněnský divadelník Oslzlý měl podle Žantovského působit v Listopadu 1989 i později na Hradě jako hlavní strážce Havlovy image – pozn. aut.), Edy Kriseové, o níž se vědělo, že je ve spojení s vyššími sférami, a ze mě, jelikož jsem býval psychologem,“ vzpomíná mluvčí.
Na chodbě čekali čtyři adepti, kteří všichni odpovídali vesměs stejně. Tak na to Žantovský šel jinak. „Nakonec mě napadlo zeptat se jich, co před usnutím čtou. Jeden zřejmě četl jenom řády a rozkazy, druhý znal celou marxistickou klasiku v ruštině a třetí, o něco osvícenější, měl zálibu v historii bitev a tažení od Hannibala po von Clausewitze. Čtvrtý, velitel protiletecké raketové brigády, dlouho váhal a nakonec zakoktal: „Hlava XXII“. Žantovského, který dílo jejího autora překládal do češtiny, okouzlila odpověď natolik, že se zmíněný velitel protiraketové brigády okamžitě stal náčelníkem prezidentské vojenské kanceláře.
Jak již bylo naznačeno, od hradní skupiny si udržovala důsledný odstup Olga Havlová. Ta raději úřadovala z bytu na Rašínově nábřeží.
O celé hradní partě Žantovský v knize připouští, že byla „předmětem údivu, klepů, kritiky a výsměchu“. Když dorazili s Havlem do Paříže, jistý diplomat se jich prý se zjevným despektem vyptával, jestli už někdy v životě viděli tak krásný palác. Na to vypálil Karel Schwarzenberg: „Jo. Tady se jeden můj předek uchlastal k smrti“.
Jindy to ale tak veselé nebylo. Žantovský například popisuje první prezidentovu návštěvu Izraele v dubnu 1990. V hotelu King David napadlo Havlova osobního tajemníka a hradního recesistu Miroslava Kvašnáka, že si udělá ze svého šéfa legraci. „Převlékl se do předtím zakoupené arabské džalabíje, obalil si hlavu ručníkem a vydávaje bojový pokřik svatého válečníka vtrhl spojovacími dveřmi do prezidentského apartmá k nic netušícímu šéfovi. Havel se nejdřív trochu polekal, ale pak útočníka poznal, rozlobil se a vystrčil ho ven ze dveří – ale tentokrát to byly dveře do hotelové chodby, kde tři muži od izraelské bezpečnostní služby, kteří apartmá střežili, vytasili bleskově pistole. Kvašňáka možná ten den zachránil jenom přihlouplý úsměv na tváři,“ myslí si dnešní knihovník.
Václav Havel jmenoval do svého týmu i několik lidí, kteří se měli snažit o přestavbu Pražského hradu. Sám prý věnoval vzhledu svého pracoviště takovou část času a energie, že jej i sám Žantovský musel nabádat, že má k řešení naléhavější věci. „Prezident pobíhal po místnostech a chodbách, osobně narovnával obrazy, které nevisely v pravém úhlu, a podrobně studoval plány, studie a výkresy,“ vzpomíná mluvčí. Přes všechnu snahu prý ale ve své kanceláři stále cítil „Husákův duch“, takže se po hradních chodbách několikrát stěhoval.
Havlova posedlost vnějšími atributy prezidentské funkce byla i zdrojem jedné z nejslavnějších videonahrávek, která za časů „pytle blech“ vznikla. Prezident si se svými poradci usmyslel, že vymění uniformy hradní stráže. Pověřil tím Theodora Pištěka, kostýmního výtvarníka a držitele Oscara za film Amadeus. Pištěk stvořil dodnes používaný modrý stejnokroj, který podle Žantovského ukázal světu přátelskou tvář armády, ale vypadal trochu jako z Lehárovy opery.
Megaloman Pištěk se však rozhodl, že když mají uniformy vojáci, musí být ve stejném stylu oděn i jejich velitel. A tak se začala šít „prezidentská uniforma“ na Havlovu postavu. Hotové dílo přinesl Pištěk Havlovi právě ve chvíli, kdy s ním v Lánech natáčel jeho kamarád Miloš Forman film Proč Havel?, který měl nového československého prezidenta představit americkému publiku. Havel se před kamerou do uniformy navlékl, připnul si dokonce i šavli, kterou výtvarník do kostýmu zakomponoval, a pak jej v rozjaření napadlo, že půjde překvapit kuchařky, které právě připravovaly oběd. Výsledkem je veselé „domácí video“, které dodnes jedni prohlašují za roztomilou ukázku Havlovy osobitosti, zatímco jiní jej považují za totální zneuctění prezidentského úřadu.
Dýmka míru pro Gorbačova
Americe se jinak československý prezident představoval jako značný svéráz. Zatímco konvenční rozhovory s konvenčními moderátory se mu příliš nelíbily, vysloveně si prý užil například rozhovor pro hudební časopis Rolling Stone, který s ním přiletěl pořídit slavný rocker Lou Reed. Vznikl z toho prý „jeden z nejzajímavějších nepublikovaných rozhovorů všech dob“, protože Havel se sice dokonale uvolnil, ale rocker bez novinářských zkušeností si zapomněl zapnout na diktafonu nahrávání.
Jiný Havlem milovaný rocker, Frank Zappa, si jej prý obmotal kolem prstu slovy: „Vaše poselství americkému lidu je – kuřte“. Tím jej okouzlil natolik, že následně přiměli Valtra Komárka, tehdy místopředsedu vlády, aby pro pana Zappu napsal „jmenování zvláštním československým zplnomocněncem v kulturních a obchodních záležitostech“. Jak ale Žantovský dodává, tento bizarní mandát byl velmi rychle zase zrušen a Zappa ve funkci nenapáchal žádné škody.
„Po volbách zahráli na strahovském stadionu The Rolling Stones. Před koncertem přijal Václav Havel „stouny“ se všemi poctami na Pražském hradě. Všichni, až na mírně indisponovaného Keitha Richardse, se zapojili do diskuse o demokratické transformaci a lidských právech, načež se členům skupiny dostalo vrcholné pocty tím, že měli společně s prezidentem pozdravit davy z balkónu nad hradním třetím nádvořím. Potíž, jak si později vzpomínal Mick Jagger, byla v tom, že trvalo deset minut, než se podařilo najít klíč od balkónu,“ vzpomíná dále mluvčí.
Vrcholným obdobím Havlova „federálního“ prezidentství byl únor 1990, kdy absolvoval nejprve státní návštěvu USA, a potom Sovětského svazu. V USA se setkal mimo jiné s náčelníkem jednoho z indiánských kmenů a dostal od něj dýmku. Havlova dramatická představivost zapracovala a když o několik dní později seděl v Moskvě, vytáhl darovanou lulku před Michailem Gorbačovem: „Pane prezidente, už v té chvíli mě napadlo, že bych měl vzít tuhle dýmku s sebou do Moskvy a že bychom ji spolu měli vykouřit jako dýmku míru,“ navrhl. Šokovaný generální tajemník prý jej vykoktal: „Ale já nekouřím“. Jak Žantovský dodává, Havel měl raději jeho nástupce Borise Jelcina, který měl v sobě „bohémskou kůstku“.
V podobně svéráznému duchu fungoval „pytel blech“ po dva roky, do léta 1992. Tehdy Václav Havel po volbách rezignoval a jeho spolupracovníci se rozprchli do nejrůznějších institucí.
A takto vzpomínají na Pražský hrad za Václava Havla jeho spolupracovníci:
Svéráz si ale Havlova prezidentská kancelář udržovala až do konce. Zde dejme slovo jiné knize o prezidentu Havlovi, biografii Prezident. Václav Havel 1990–2003 od novináře Daniela Kaisera. Michael Žantovský ve své knize tuto akci „pytle blech“ odbyl jednou větou, což je možná škoda – je v ní totiž jedním z hlavních aktérů.
V poslední lednový víkend roku 1992 svolal Žantovský do Lán „plenární soustředění celé prezidentské kanceláře“, které mělo vyřešit základní otázku: Zda má prezident založit vlastní stranu, se kterou by šel do voleb. K tomu Žantovský prezidenta přemlouval dlouhodobě, Hradu se totiž v parlamentu příliš nedařilo prosazovat své nápady a navíc se zdálo, že kromě Klausovy ODS nemá v rodícím se politickém systému nikdo tak jistou pozici, aby ji autorita Václava Havla nemohla přetáhnout na jeho stranu.
„Ze svého původního zaměstnání psychologa přinesl Žantovský na Hrad některé moderní a některé módní metody, vedle sociologických analýz a průzkumů i plánovací hry, tzv. „role play“, v nichž si hráči rozdělí fiktivní role a hrají konkrétní politiky s jejich různými zájmy,“ píše Kaiser.
Takže se celý Havlův tým na víkend zavřel v Lánech a hrál si na jednotlivé politiky, pokoušeje se odhadnout jejich reakci na Havlovu stranu. Pro tu uvažovali Havel se Žantovským s názvem Jaro nové doby a atraktivní grafikou rašících květů a otevřených horizontů.
Ještě pozoruhodnější je ale popis lánského víkendu, který Žantovský spojil s moderními korporátními praktikami teambuildingu. „Ráno se začalo utužováním kolektivu. Frekventanti kursu v teplákových soupravách vyběhli na třicet minut do lánské obory. Jen několik silných jedinců dokázalo odolat Žantovského drilu: Jiří Křižan měl prasklý vřed, Karel Schwarzenberg neměl potřebu se omlouvat, ulil se i notorický nesportovec Ladislav Kantor: „Vyšel jsem jim alespoň zamávat a spatřil nezapomenutelný výjev. Skoro celá prezidentská kancelář ve sportovních úborech supěla mezi stromy, prezident stál ve dveřích a užasle je sledoval“.
Samotné modelování reakcí na Havlovu stranu dopadlo tak, že se prezidentovi spolupracovníci nedokázali shodnout. Hlasování, zda založit vlastní stranu, dopadlo přesně napůl. Kaiser si myslí, že pokud by strana získala u Havlových spolupracovníků větší podporu, prezident by se nechal přemluvit a do čela Jara nové doby usedl.
„Leden 1992 se v tom základním podobá prosinci 1989 (a rozhodnutí kandidovat na prezidenta – pozn. aut.) Havel na sebe odpovědnost bral rád, jen u toho musel mít někoho, kdo rozptyluje jeho pochybnosti a dává mu pocit, že byl k převzetí odpovědnosti dotlačen okolím. Tentokrát ho přemlouvali na jeho vkus málo,“ zhodnotil Kaiser.
A tím v podstatě skončilo období „pytle blech na Hradě“, určitě jednoho z nejpozoruhodnějších a nejzvláštnějších politických týmů historie.
Psali jsme:
autor: Jakub Vosáhlo
