„Největším problémem Evropy je Německo, ne Řecko,“ tvrdí Santos a dodává, že Německo je „příliš velké pro Evropu ale příliš malé pro celý svět.“ Jednání, kterým se mstili Němci Řekům za „neposlušnost“ považuje za stejně „nepřiměřeně kruté“ jako když Německo podniklo invazi do Belgie roku 1914.
Podle Santose se musíme zamyslet nad směrem, kterým se nyní Evropa ubírá. Hlavně je nutné vymyslet adekvátní řešení problému, který Německo představuje. A hlavně ne takové, které skončí další světovou válkou.
Poslední řešení německého problému bylo po druhé světové válce. Tehdy umřelo 60 milionů lidí, což byly 3% světové populace a Německo bylo jednoduše rozděleno na půl. Jedna půlka připadla Sovětům, druhá Západu a tak to fungovalo až do konce Studené války. Pak padla Berlínská zeď a od té doby je třeba najít nové řešení.
Santos také připomíná, že sjednocením Německa nedošlo ke vzniku nového státu, spíš jen k rozšíření Západního Německa. A Evropské ekonomické společenství, předchůdce EU, prostě počítalo s tím, že Německo zůstane rozdělené napořád. „Nicméně po sjednocení všechno závisí jen na německé sebekontrole.“
Tak to fungovalo po 25 let, EU se rozšiřovala, přijímala nové země, přišla společná měna a v tu chvíli se začlo bortit už úplně všechno. „Řecká krize je velmi důležitá v tom, že ukazuje že Německo prostě není schopné sebekontroly.“ To věděl i bývalý německý kancléř Helmut Schmitt, který řekl, že „je důležité, jak pro dobro Evropy tak pro dobro samotného Německa, aby Německo nikdy nebylo první mezi rovnými. Nevěděl však, že se Německo o pár let později stane prvním, mezi sobě nerovnými.“
Santos upozorňuje i na to, že podobně agresívní bylo Německo i v nedávné minulosti. A dokonce za německou agresivitou stál i ten stejný člověk, který za ní stojí dnes. Ministr financí Wolfgang Schäuble. Tenkrát šlo o sjednocení Západního a Východního Německa a Schäuble byl „politicky usměrněn“ protože se pořád jednalo o jeden a ten samý národ. V případě Řeků tomu tak nebylo, nebylo tedy třeba Schäubleho usměrnit.
Podle Santose ale rozhodně není vhodná reakce návrat k národním suverenitám. Ty i přesto znovu vznikají, akorát se dělí na dva druhy. Jednou je ta silná, německá, druhou pak obranná, slabá jižní, do které se nedávno připojila i velmi překvapená Francie. „V evropském kontextu je suverenita nebo nacionalismus mezi sobě nerovnými pozvánkou k válce.“ Proto je nutné přestavět EU na demokratických základech a zbavit se všech nevolených reprezentantů, kteří svou moc půjčí nejvyšší nabídce.
Problém je však i v německé kultuře a identitě a německých předsudkům vůči všem jižním národům, kam se „jezdí jen na dovolenou“. Nyní je to však právě na těchto jižních národech, aby přesvědčily Německo, že jsou víc než jen to a že dokážeme žít v demokratickém světě všichni pohromadě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: spa
