Pane Hosso, československý hokej měl kdysi světový punc. Nejsem ale sám, kdo říká, že sametová revoluce hokeji příliš neprospěla, protože ten systém, který nám záviděli všude v zahraničí, se rozbořil ve jménu demokracie a svobody. Zkrátka vše, co bylo nějak spojeno s komunismem, bylo špatné…
Teď to naopak vykrystalizovalo tak, že my se snažíme směřovat k tomu kanadskému a finskému systému namísto toho, abychom se vrátili k té naší prošlapané cestě.
Co takhle obnovit federální ligu, jak navrhuje například Jozef Golonka?
Ano, já myslím, že za současného stavu by to slovenskému hokeji velmi prospělo. Samozřejmě záleží na stanovisku české strany, záleží na podmínkách, na cestování, aktuálně pochopitelně na vývoji pandemie covidu, ale paušálně je to do budoucna určitě zajímavá vize.
Co říkáte vy jako bývalý úspěšný trenér národního týmu na tu volbu, kdy slovenskou reprezentaci vedl Kanaďan? Je to obecně ku prospěchu věci, když se na lavičkách národních týmů střídají cizí kouči?
U nás se stále mluví o tom, že zaostáváme v juniorském hokeji a byly a nakonec převážily názory, že slovenští trenéři myslí prostě postaru, že tu metodiku mají už pod kůží a že je to ta pověstná stará škola. Ale já si to tedy rozhodně nemyslím. Já sám jsem zažil velkou kritiku po mistrovství světa v Praze (2004), kde jsme skončili tehdy čtvrtí po prohře s Američany na trestná střílení, ale když se podíváte na statistiky, tak zjistíte, že zahraniční trenéři (s výjimkou Vladimíra Vůjtka) měli ty výsledky na mezinárodních akcích horší a často výrazně horší než my jako slovenští trenéři, ať už jsem to byl já nebo třeba Július Šupler a další. Za ta léta, co jsem vedl reprezentaci, jsme nikdy neskončili ani na světovém šampionátu, ani na olympijských hrách hůř než osmí. To jsou jasná čísla. No ale když chcete za každou cenu vyzkoušet něco nového, tak i tohle je jedna z možností...
Pane Hosso, není vám v té souvislosti (a to nejen kvůli hokeji) líto, že Československo nezůstalo jednotné? Vzpomínáte na okolnosti toho rozdělení?
Tak já si celkem přesně pamatuju na ten moment, protože my jsme hráli s Duklou Trenčín vlastně poslední zápas federální ligy v Litvínově. A vím, že tehdy jsem si už uvědomoval, že je to konec jedné velké historické epochy – ale co bude následovat dál, to vlastně nikdo pořádně nevěděl.
V té souvislosti, nemyslíte si, že je trochu nelogické, když se u vás na Slovensku na rozdíl od Česka neslaví jako státní svátek vznik samostatného Československého státu v roce 1918, který bez diskuse opravdu velmi pomohl oběma národům?
Tak to je samozřejmě otázka spíše pro politiky, pro lidi, kteří sedí v našem parlamentu, ne pro hokejového trenéra, ale…
Tomu rozumím, já se ptám jenom na Váš osobní názor.
Já to řeknu velmi jednoduše. Já si myslím, že to je historie a na historii by se nemělo nikdy zapomínat.
Pane Hosso, v těchto dnech si připomínáme výročí pádu komunistického režimu. Vzpomínáte si, co jste dělal toho osudného 17. listopadu 1989 Vy?
Tak já si na to pamatuju velice dobře, protože se to pojí s jednou velmi smutnou událostí, kdy mi zemřel otec. Ale vzpomínám si, že jsme tehdy byli všichni pohromadě a sledovali jsme, co se děje v těch hlavních městech, hlavně v Praze a u nás v Bratislavě.
A nebál jste se tehdy, že jde jen o další epizodu, jakou jste už zažil v roce 1968?
No, máte pravdu, že člověku se to vybavilo. Měl jsem tehdy všelijaké myšlenky. Podle mne rozhodly ty střety mezi demonstranty a ozbrojenými složkami komunistického režimu, které už se prostě nedaly jen tak přehlížet. Ale člověk byl pořád nejistý, stejně jako ani v zahraničí evidentně nevěděli, na jakou stranu se to nakonec překulí.
Mluví se o oslavě 31 let demokracie a svobody. Vnímáte to jako Slovák stejně?
Tak podívejte se, my jsme opravdu malá země. Nejsme ani jako Česko nebo Polsko nebo západní státy. Chci tím říct, že u nás i v politice každý o všem ví, že každý vidí takzvaně až do kuchyně. A když chcete být nějakým tím poslem spravedlnosti a rozmluvíte se do médií, tak najednou zjistíte, že ta demokracie taky není úplně optimální. Přinejmenším spousta lidí nechápe, že demokracie neznamená jenom tu výsadu, že budu dělat a říkat, co chci, ale že to taky obnáší rovněž nějaké povinnosti a disciplínu. Nemůžeme tím zaštiťovat a obhajovat všechno.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
