Zájemci dostali ochutnat vánoční cukroví, pro diskusi byly připraveny papírky, na kterých měli zájemci psát otázky pro kandidáta – ty pak četl moderátor večerního jedenapůlhodinového pořadu.
Vždy připraven a Rusové, kam se podíváš…
Michal Horáček představil svoji knihu Český kalendář a na úvod glosoval situaci ohledně volby komunistického předsedy komise pro kontrolu GIBS: „Už se něco děje, hlasování je zpochybněno a lidé se shromažďují před Sněmovnou, aby dali najevo, že s tím nesouhlasí,“ spustil bojovně naladěný Horáček za potlesku přítomných. „Jestli bude nezbytné, aby mne povolali, budu muset odjet dříve…,“ reagoval na vzniklou situaci v Praze host večera.
„Máme společný zájem – duchovní a materiální prosperitu České republiky. To bych chtěl vrátit. Takovou chci Českou republiku,“ zdůraznil na začátku akce Horáček.
Pak se pochlubil, že syn jeho sestry, která žije ve Francii, je ve svých třiceti letech kapitánem francouzské jaderné ponorky. „Ten mi říká, co je v těch mořích, s kým se potkává. Jsou to samí Rusáci,“ informoval za bouřlivého smíchu a potlesku.
Top prezidenti: Obama, Masaryk, Havel
Kdo je jeho „top“ prezidentský vzor? „Líbil se mi Barack Obama. Poprvé to nebyl běloch, byl to inteligentní člověk a jeho rétorických kvalit bych chtěl dosáhnout. Samozřejmě nejvíce obdivuji našeho prvního prezidenta Tomáše Garrique Masaryka, protože to byl prezident osvoboditel, prezident zakladatel, který nás věčně inspiruje. A pak prezident, kterého jsem znal osobně, a to byl Václav Havel, který mi ukázal hlavně to, co to je být statečný člověk – dávno předtím, než se stal prezidentem, dokázal, že je možné si stát za svým názorem navzdory všem rizikům. U něj byla téměř jistota, že skončí ve vězení, a přesto to říkal.“ Lidé jako Václav Havel jsou podle Michala Horáčka potřeba v každé době.
Odmakaná kampaň
„Projel jsem 550 míst naší země. Zbavil jsem se další porce předsudků,“ pochlubil se Horáček a pokračoval: „Není to tak, jak nám říkají média, není to tak, jak se to může jevit ze sociálních sítí. My nejsme země závistivých a malověrných lidí. Jsou takoví, ale většina taková není. My jsme země lidí, kteří tady ledacos odpracovali za posledních sedmadvacet let. A hodně. Lidi jsou hrdi na to, co odpracovali. Ta země je dobrá. A lidi jsou také skvělí,“ uvedl za potlesku stovek přítomných host.
Kdo vyhraje? Tak zněl další písemný dotaz směřující na volby. „Vy jste asi nečekali, že řeknu třeba Miloš Zeman, že ne?“ přerušil slova Horáčka smích auditoria. „Dělám všechno proto, abych dělal poctivou kampaň. Jde mi o to, abych lidi seznámil, co jim nabízím a proč je to dobré pro mne, kdybych zastával tuto funkci. A nepřemýšlím o jiných kandidátech.“
Co na to Petr Hapka?
Nebyl by pan Hapka překvapen z Horáčkovy kandidaury? „Já mám vlastně nové křestní jméno. Hapka Horáček Jsem šťastný, že takový mám, a pro mne je to velká čest a jsem rád, že to tak lidé vnímají. Tedy Hapáček, dobré,“ tvářil se spokojeně kandidát. K Hapkovi pak ještě dodal a zavzpomínal: „On vlastně lidi neměl moc rád. On měl moc rád zvířata. Kudy šel, tam se za ním sbíhala a slétala. Ten když šel po Okoři, tak vylétli netopýři. I ve dne. On je měl všechny rád a všechny živil. Měl 27 koček. Pak si koupil psa a pojmenoval ho Josef po svém tatínkovi. A říkal – sedmadvacet koček a jenom jeden pes? Tak koupil dalšího, to byl nějaký Jack Russel. A když tam byli ti tři psi a sedmadvacet koček, tak došlo k velkému okořskému kočičímu masakru. Tak se muselo stát, že ty pejsky musel rozsadit. Jeden tedy byl v Domažlicích, druhý ve Frýdku-Místku a třetí zůstal na té Okoři. On měl zvířecí, pudový přístup k celému životu. Například slovo pravda pro něj znamenalo to, co je příjemné říci.“ Například také sbíral po bazarech kuriozity. „Jednou to bylo téma držadel na splachovadla na záchodech. Celkem 52 jich tam navěsil, konečně pozval Hegerovou a ona na něj volala: „Petře, které to je?“ A on jí to neřekl.“ Přidal historku Horáček za smíchu přítomných.
Další dotaz zněl, zda-li se obává vojenského střetu s KLDR. „Já si myslím, že žádný střet nás naštěstí nečeká. Ne.“ Pak Horáček uvedl, že se rád se zúčastňuje besed s občany.
Příležitost pro Babiše
Mám pocit, že mistr ve Strakovce vyhrál v konečném důsledku mezi lidmi. Bohužel. „Asi Babiš, no…“ podotkl k dotazu moderátor. Michal Horáček na to reagoval: „Bohužel, nebohužel. Já vám řeknu, co bylo bohužel. Bohužel bylo, že jsem prožil většinu svého života v totalitním systému. A tam nebyly žádné volby, to byl ponižující rituál, ve kterém bylo nutno stvrdit okupaci vlastní země cizí mocí. A já jsem si strašně přál, abych se dožil toho, že budou skutečné volby, ve kterých budu nejen já, ale i všichni ostatní, vybírat. Takže to, že se uskuteční nějaké volby, byly legální, proběhly tak, jak měly, podle pravidel, tak to je to největší vítězství. Kdo v nich vyhrál, je vedlejší. Určitě to nebyli lidé, které jsem volil. Ale volilo se. A to je nejdůležitější. Pan Babiš má velikou příležitost. Hnutí ANO vyhrálo o velkém rozdílu. Může to znamenat, když se to dobře uchopí, že může odpracovat něco, co se tu zatím neudělalo,“ uvedl Horáček s poukazem na některé důležité reformy, jako je důchodová reforma a reforma školského systému. „Jako občan ČR, ačkoli jsem zrovna pana Babiše nevolil, budu přát té vládě úspěch. Proč bych měl přát neúspěch vládě naší země? Kdyby se stalo, že této příležitosti nevyužije, a požádal by o druhý pokud, někdy v březnu, tak bych řekl – sorry jako,“ zodpověděl poněkud obšírněji za potlesku přítomných prezidentský kandidát Horáček.
Nekibicovat, ale zapojit se!
Pak přešel k postavení republiky ve světě: „My se do světového dění musíme zapojit. Já jsem zažil herní zkušenost a řeknu vám, že hráči samozřejmě preferují své spoluhráče, z protihráčů mají respekt a jediní, co nesnášej, jsou kibicové. Ti, co stojí vedle té lajny a říkají, jak to má být. Ale nehrají. Já chci, aby ČR byla hráč, a ne kibic. My se potřebujeme zejména zapojit do evropského dění, protože si musíme najít partnery, se kterými si vyjednáme aliance a budeme prosazovat svoje zájmy. Prosazovat naše zájmy, to je naše svaté právo,“ zdůraznil host. Odkázal pak na debatu na Seznamu Zprávy s Jiřím Drahošem: „posuďte a podívejte se na další duel, s panem Topolánkem. Tam jsem musel být tvrdý. A budu. Lidé mi často říkají, vy nemůžete být tvrdý, vy jste básník. Ale to je úplně jiná disciplína. Člověk, který nemá odhodlání, nemá kandidovat. Potřebujeme aktéra, člověka, který se staví nejen za něco, ale také proti něčemu. Zejména proti tomu, aby někdo si uzurpoval větší díl moci, než mu legitimně přísluší. Já budu hodně tvrdej, to si nemyslete,“ prohlásil odhodlaně za velkého potlesku přítomných Michal Horáček.
Zapomínáme na Karla Kryla
Následoval dotaz na migraci za úšklebků a povzdychů přítomných. „Já jsem svůj program ohlásil už 3. listopadu 2016 a moje vnímání migrace je tam přesně popsáno a od té doby se na tom nic nezměnilo. Samozřejmě, že ta obrovská migrační vlna v roce 2015 byla pro Evropu pohromou… Postoupili jsme dál. Teď máme před sebou, abychom takovou krizi nemuseli řešit. Největší problém je, že je to obrovský kšeft převaděčských gangů. Lákají na to, jak přijdou do Evropy, dostanou dům a bude o ně postaráno. Ty pašerácké gangy je třeba rozbíjet. ČR se na tom začíná podílet. Nejsme už jenom na hranicích Libye s mořem, ale tam, kde je to nejdůležitější, na jižní libyjské hranici, v Súdánu a jinde,“ vysvětlil přítomným.
Proč se nehraje píseň Karla Kryla Demokracie? Kdo má strach? „Ta píseň je skvělá,“ reagoval Horáček. „Karel, Kryl je velký český umělec. Jeho písničky byly důležité ve své době a budou důležité vždy. Už tenkrát cítil výzvy té doby. Byl bych moc rád, aby se dál hrála,“ tak trochu si posteskl host.
Kdy má být prezidentský projev? „Nechal bych jej na Nový rok. Vánoce bych ponechal lidem, nemusí jim pořád někdo valit šrouby do hlavy. Dobrá příležitost je 1. ledna, kdy je vlastně státní svátek naší země a vlastně ten nejpodstatnější svátek, protože 1. ledna 1993 vznikla samostatná Česká republika, stát, ve kterém žijeme. Zhodnotit, co se nám podařilo, promluvit o tom, co si prezident přeje do budoucnosti, ale hlavně bych se věnoval tomu, čemu se prezidenti moc nevěnují. Poděkoval bych. Lidem, co pracují, platí daně, snaží se uspět pro sebe, pro své děti, a tím pádem pro svou zemi. Strašně málo se jim děkuje. Já bych jim poděkoval. S velkou pokorou a úctou,“ prohlásil za potlesku přítomných Horáček. K zákonu o zbraních na sebe pak prozradil, že je držitelem zbrojního průkazu. „Mám šestiranný revolver značky Smith and Wesson. Náš zákon o zbraních je nejlepší z celé Evropy. To neudělala Evropská komise, že nám dala směrnici, jejíž principy bychom měli plnit, když ten náš zákon je lepší než ten jejich. Já jsem s tím naším spokojen, protože pamatuje na to, aby se ke zbraním nedostávali duševně labilní lidé.“
Prezident má reprezentovat, být vzorem
„Prezident podle Ústavy má zastupovat stát navenek. To znamená, že když tam přijde ta osoba, tak jako by jsme tam přišli všichni. Třeba do Chile nebo do Číny. Kamkoliv. Podle toho, jak se tam hlava našeho státu chová, budeme souzeni my všichni. To je těžký úkol. Aby se řeklo – oni nás poslouchali, pak nám něco řekli o sobě, našli jsme něco, co máme společného a možná na tom postavíme spolupráci o kousíček dál. Prezident musí být vzorem, musí to vědět,“ zopakoval Horáček a přidal k tomu: „Mámy chtějí, aby mohly říci svým dětem – do našeho města přijel prezident. To je člověk, kterého jsme si vybrali, aby nás zastupoval. A to jsme dobře udělali. Poslechni si jej a možná budeš někdy jako on.“
Co si myslíte o Klausovo amnestii? „Myslím, že otázku napsal někdo z Plzně, protože v jiných částech naší země se říká o Klausově amnestii, ne Klausovo,“ uvedl za smíchu přítomných, „ale nejsem kritický…,“ vysloužil si ovace chvály Horáček. Pak zvážněl: „Byla to jedna z největších pohrom, která nás potkala po revoluci. Podryla důvěru našich lidí v právní stát. V tom, že žijeme v zemi, kde stejná pravidla platí pro všechny bez rozdílu. Tím jsme si strašně ublížili. Úspěch slavili ti, kteří pravidla obešli. To nesmí být. Žádnou takovou amnestii nechci.“
Hlídací psi, co nikomu nic nedarují
Na další písemnou otázku, zda neuvažuje o vydávání vlastních novin nebo časopisu, řekl následující: „V době, kdy se na nás valí informace, je těžké říci, co je pravda, co je ověřeno. I s médii, která jsou považována za solidní, nemám vždy dobré zkušenosti. Přesto věřím, že musíme brát žurnalistiku vážně, že má být pověstným hlídacím psem demokracie a nikomu nic nedarovat. Mám své vyzkoušené, ověřené komentátory, autory, kterým věřím. Těch ostatních je jako všude – vynikající, pak ti průměrní a ti špatní. Já se snažím rozlišit a věnovat se těm dobrým.“
Prezident Zeman měl potácivou chřipku, prezident Klaus měl pero. Hrozí něco u vás? Tak zněl poslední dotaz z auditoria: „Já se obávám, že to hrozí u každé lidské bytosti. Jsme zranitelní, křehký, děláme chyby. Snažil bych se vyvarovat chyb.“
Jako poselství pak na úplný oficiální závěr akce povzbudil přítomné: „Je třeba říkat – jsme dobrý! Věřte si!“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
