„Lučše s čortom, čem s Čechami vojevať.“ To údajně prohlásil jeden z rudoarmějců, kterému se tehdy podařilo z prohraného boje uprchnout. Nevelké Lipjagy leží nedaleko více než milionového ruského města Samara, kde se letos odehraje část zápasů mistrovství světa ve fotbale. Před sto lety jsme tady dosáhli velkého vítězství, letošní fotbalové bitvy tu ale nyní proběhnou bez nás.
Anabáze chrabrých legionářů
Slovo anabáze, zahrnující i vojenský triumf u Lipjag, je docela důležité. Anabáze legionářů v Rusku začala totiž už vítězstvím v obranné bitvě u Bachmače. Tam ještě legionáři bojovali spolu s rudými proti Němcům, i když nová ruská vláda, nyní už bolševická, podepsala pár dnů předtím s Německem a jeho spojenci mír v Brestu Litevském. V Rusku proběhl na podzim 1917 bolševický převrat, jenž vlastně znamenal začátek občanské války v zemi. Legionáři se ale zpět domů přímou cestou vydat nemohli, neboť je ústřední mocnosti braly za zběhy a zrádce císaře pána. A těm hrozila oprátka! Takže se měli vydat po železnici do Vladivostoku, aby se do Evropy – a pokud možno na bojiště ve Francii – dostali na lodích přes celý svět ze západní strany.
Proto tedy anabáze. Tak jejich cestu často dost nepřátelským Ruskem nazval i francouzský prezident Raymond Poincaré, když legionáře v jednom ze svých projevů přirovnal k řeckým žoldnéřům starověku, bojujícím ve službách perského prince Kýra Mladšího v Malé Asii a v Mezopotámii. Po Kýrově smrti se v doslova nekonečném pochodu vraceli nepřátelskou říší domů. V Rusku roku 1918 byli takovými nepřáteli bolševici. Opustili v první světové válce západní spojence Ruska, hodlali legionáře odzbrojit, a pokud neuposlechnou, uvěznit či zastřelit, napadali je svou ozbrojenou mocí a měli vlastní představy o demokracii. Proto se bojovalo hlavně proti rudým.
Fotogalerie: - Pocta padlým legionářům
„V Rakousko-Uhersku byli legionáři považováni za zrádce, bolševici se jich v Rusku báli, bělogvardějci jim nijak zvlášť nedůvěřovali. Ačkoli Masaryk nařídil legionářům přísnou neutralitu, v chaosu tehdejšího Ruska ji prostě dodržovat nemohli, pokud chtěli přežít. Museli tedy bojovat s bolševiky, kteří na ně útočili na nejrůznějších místech v obrovské zemi. Byl skoro zázrak, že tenkrát z české strany nedošlo k žádným vážným excesům. Legie měly prostě svou jednotící myšlenku a dobré velení, takže k divokým masakrům ze strany legionářů nedocházelo,“ podotýká Zdeněk Čech, jenž editoval a ve svém nakladatelství Daranus vydal knihu „Špionem Běločechů v Rusku - Po stopách našich legionářů od Zborova do Vladivostoku.“
Skoro zázračné vítězství
Ohledně bitvy u železniční stanice Lipjagy, ležící na levém břehu Volhy poblíž Samary, se většinou uvádí, že proti 4000 rudoarmějců bojovalo jen 1600 Čechoslováků. Rudí měli pozice včetně několika návrší dobře opevněné. Disponovali čtrnácti děly a záplavou kulometů, přičemž útočícím legionářům se o tak silné výzbroji mohlo jen zdát. Na druhou stranu byli naši velitelé dík skvěle provedenému průzkumu informováni o úmyslech nepřítele, který chtěl pozornost Čechoslováků vázat palbou a pak je obchvatem zahnat do močálů. Ale nakonec se stal pravý opak. Boj skončil vítězstvím legionářů, které jako by se vymykalo vojenským předpokladům a veškeré logice války. Na naší straně bylo po bitvě třicet padlých, na straně nepřítele kolem patnácti set.
Psali jsme:
„Byl to zázrak. Až se člověk zdráhá takovým údajům věřit. Každý voják vám řekne, jak obrovské mohou být ztráty při útoku, a tady to bylo vlastně všechno postavené na hlavu. Nicméně je třeba říct, že žádnou bitvu nelze popsat několika slovy. Když se tedy ponoříte do popisů srážky u Lipjag trochu hlouběji, zjistíte, že legionářům přišly na pomoc přece jen nějaké posily. V kritické chvíli je podpořil i obrněný vlak Orlík, což byla taková pevnost na kolejích. Navíc v řadách rudoarmějců nebyli asi žádní elitní vojáci. Disciplínu měli nejspíš jen nevalnou a zčásti pak zahazovali zbraně a prchali. Vždyť se jich pár stovek utopilo ve stejných bažinách, kde měli políčeno na naše,“ dodává publicista Zdeněk Čech.
V časopisu Legionářský směr, vydávaném Československou obcí legionářskou (ČSoL), se současný předseda ČSSD Jan Hamáček vyznal z toho, že jeho pradědeček František Kousal byl příslušník 4. československého střeleckého pluku Prokopa Holého. „Bojoval v Rusku a v bitvě u Lipjag byl těžce raněn,“ řekl. ParlamentnímListům.cz sice Hamáček několikrát přislíbil účast v seriálu Potomci legionářů, ale od té doby o tom mlčí jako hrob. Ostatně na české dobrovolníky, kteří za první světové války bojovali i ve Francii, Itálii a Srbsku, postupně zapomíná celá společnost.
Psali jsme:
V nakladatelství Daranus, jehož je Zdeněk Čech spolumajitelem, právě vyšla kniha Případ Kramný – Všechno je jinak. Žádejte ji u svých knihkupců anebo objednávejte na internetové adrese www.daranus.cz
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
