„Je nesporné, jak už to v Čechách bývalo vždycky zvykem, že v meziválečném období, ale pak určitě znovu v liberálních šedesátých letech, hrály vůdčí úlohu ve společnosti intelektuální elity – spisovatelé, divadelníci, filmoví režiséři, vědci, hudebníci,“ začal Jan Čulík svou úvahu, kterou publikoval na Britských listech. Něco podobného prý bylo normální všude ve světě. „Vládla diktatura elit: profesorů, kněží, lékařů a učitelů. Ti byli gatekeepery, určovali, co se dostane do novin a do časopisů,“ píše dále.

V šedesátých letech v Československu byl podle něj vliv těchto intelektuálních elit tak velký, že se jim málem povedlo vyvázat zemi ze sovětského područí. A potom podle Čulíka přišlo to, co ve změněných podmínkách pozorujeme i dnes. „Poinvazní husákovský režim si byl velmi dobře vědom, že to byli právě intelektuálové, kteří Československo málem dokázali převézt z Východu na Západ. Proto se normalizační režim Gustáva Husáka specializoval na existenční likvidaci a umlčení právě intelektuálů a elitního myšlenkového diskursu,“ píše.

CELÝ TEXT ZDE

A když husákovský režim odřízl tělu hlavu, vyjevila se prý naplno jeho infantilita a idiocie. „Režisér Jiří Menzel svědčí v článcích, publikovaných po roce 1990, jak filmaři třetího řádu si po invazi na něho na Barrandově vyskakovali a nejvíc mu měli za zlé, že dostal toho Oskara. To byl jeho největší politický zločin, protože póvl, který převzal po roce 1969 moc, by se nikdy na nic takového nezmohl,“ připomínal. A doplnil to historkou, kterak se po čistce v redakci zpravodajství Československé televize musely předtáčet zprávy, protože nikdo z nových normalizačních hvězd nebyl schopen je naživo přečíst bez chyb a breptů.