Z okna vlaku a pak městských dopravních podniků je to jiné, než když člověk proletí po bezvadné dálnici a kolem vidí nové a nové stavby. Jsem překvapen, jak se východní Bavorsko změnilo. Za pár let, a ne nějak moc k lepšímu. Už u měst jako Schwandorf a Landshut vidíte nejen všechny možné grafity (které tu také tak často nebývaly), ale rovněž opuštěné domy, neposekanou suchou trávu. Věci, které v bavorském lese ještě stále téměř nenajdete.
Německá šeď převládá nad bavorskou modro-bílou
Landshut, který je průmyslovým městem, v jehož okolí je řada významných továren včetně automobilek – a také jaderná elektrárna Isaar, která podle rozhodnutí kancléřky ukončuje provoz –, působí kromě svého centra šedě a unaveně. Tak jako u nás i v jeho okolí vidíte na polích fotovoltaické panely. Ne sice v tak obrovských rozměrech, ale přece jen. Ostatně nějak se, kromě „vrtulí“, potřeba energie musí nahradit.
Na hlavním mnichovském nádraží, kam přijíždějí vlaky z celé Evropy, je samozřejmě živo. Změnila se skladba lidí. Dříve byste tady viděli bílé typy, dnes převládají Afričané a lidé z Blízkého východu. Klasických „Bavoráků“ – a to nejen v „jégrhóznách“, ale i stylovém saku – stojáčku nebo v kostkované modro-bílé košili, byste pohledali. Před čtyřmi pěti roky byste tu bez klobouku se štětcem nebo semišovo-koženého saka působili jako někdo z jiného světa. Hned by se vás s typickým přízvukem ptali, odkud že jste, a s úsměvem odkazovali na dobré pšeničné kvasnicové pivo, slaný preclík a nezbytnou uzeninu. Teď si vás nevšímá vůbec nikdo. Také za stylovou bavorskou bílou klobásou nebo „curry-wurstem“ se musíte vydat pátrat. Dříve byla nabídka na každém kroku, teď ji vytlačily pizza a sladké pečivo. Abych byl spravedlivý – servis a čistota je stále parádní. I cestovatelsky neznalý človíček si během chvíle najde automat na lístky a vybere si v polopatickém menu, kde nechybí ani turečtina. Na regionálních vlakových linkách jsou informace také v arabštině. Hlášení v metru je vždy i v angličtině. Němčina však jaksi ustupuje do pozadí. Na rozdíl od Paříže, kde většina přistěhovalců nebo uprchlíků pochází z bývalých frankofonních kolonií, a tedy hovoří francouzštinou, tu většina přistěhovalců hovoří svým jazykem. Chcete-li se někoho zeptat, hledejte mladšího studenta nebo distinguovaného pána či dobře oblečenou paní. Jinak vám ani angličtina příliš nepomůže.
Pojďte sem! Mám se prima…
Především z Itálie nyní přijíždí hodně mladých mužů z Afriky. Žádné extra oblečení, ale dva mobily, jeden předpotopní a jeden top. Fotí se u rychlovlaků nebo rychlého občerstvení a pak se ztrácejí v uličkách starého města. Nikdo už samozřejmě nikoho nevítá. Snažím se fotit, ale vyvolávám nevoli. Jak u přijíždějících, kteří se mračí nebo odvracejí tvář, tak u rodin uprchlíků z Blízkého východu, kteří čekají na příbuzné nebo se jen tak dívají.
Jeden černošský mladík tahá přepravky s pečivem a pak si dělá selfíčko u rychlovlaku ICE. Protože jej nefotím, je sdílnější a lámaně anglicky říká: „Uganda. Pošlu fotky, jak se mám,“ chlubí se. Dře prý každý den, ale domů pošle obrázky, jak je to v Německu parádní. A taky prý (kupodivu!) i nějaký pohled, aby si všichni doma, na poště a jinde přečetli, že je tady happy. Byť bydlí spolu s dalšími pěti v poloprázdné místnosti na předměstí. Sen velkého světa ale pouští dál.
Nová německá rodina
Rozvětvená arabská rodina, která jede z úřadu v Mnichově na své ubytování ve Schwandorfu, táhne plné tašky nákupu, moderního oblečení a obutí. Čtyři děti, věkově od sebe, máma, snad babička, otec, všichni obsadí v již tak plném vlaku poslední místa a nechávají stát podstatně starší „domorodce“. Nikdo z místních si jich nevšímá, ani se neusměje. Totožně reagují lidé i na jinou početnou rodinu, která vrazí do metra – matka v každé ruce vozítko pro děti, které lezou po čtyřech mezi cestujícími, až se bojím, že na ně někdo v té tlačenici nechtěně šlápne. Jedno z nich hlasitě křičí, ale nebrečí, takže si asi zpívá. Samozřejmě v arabštině. Matka je nechává být, pokládá na beztak zaplněnou podlahu vozítka a surfuje na svém iPhonu po netu. Je ticho, nikdo z místních nic neříká, většinou se dívají jinam nebo předstírají chvilkový spánek.
Německá rodina s tak sedmiletým blonďáčkem je tady spíše výjimkou. Napadá mě příměr s námi, kde na každém kroku narazíte na maminky s kočárky.
Mnichovský Sherwood
Na druhé straně se Ind jedoucí ve vlaku lámanou angličtinou ptá, kdy má vystupovat, a mladá studentka mu ochotně vysvětluje. Stejně tak se německá rodina usmívá na mladého černocha, který se snaží poněkud ustoupit, aby se do vlaku dostali i další. „Nigérie. Křesťan,“ zubí se. „U nás Boko Haram,“ snaží se příšernou němčinou, která s bavorským dialektem nemá pranic společného, a ukazuje rukou přes hrdlo. Turecký starší pár si povídá německy, žena pak vytáhne mobil a někomu volá, hovoří jejich mateřštinou. Bez křiku.
Aby někdo posprejoval chloubu německých železnic, rychlovlaky ICE, to tu opravdu nebývalo. Stejně tak jako při východu z nádraží si vzpomenete na pražský „Sherwood“ nebo Balkán – desítky lidí nejrůznějších národností tady postávají, posedávají na bobku, pokuřují, domlouvají se… Do toho taxikáři, lidé pletoucí se téměř pod koly aut – pravděpodobně z Balkánu nebo kavkazských republik. Auta troubí jako v Itálii. V dopravní špičce hromadné dopravy to je snad ve všech velkoměstech hlava na hlavě. Mnichov si vždy zachovával jakýsi odstup, noblesu. Dnes je to pulzující, totálně přeplněné město.
... jakési post scriptum…
Na závěr abych se trochu vyzpovídal. V Mnichově jsem byl několikrát. Naposledy před čtyřmi roky. Pro novopečené návštěvníky je to jistě město plné života. Pro toho, kdo hledal typickou bavorskou atmosféru, která se ještě skrývá v malých uličkách této metropole, se město razantně změnilo. Pokud bych chtěl vidět kosmopolitní Hamburk, jistě by mne to, o čem jsem se zde podělil, nijak nepřekvapilo. Ještě však víc než lidé kolem se tu změnili lidé uvnitř. Ze vstřícných tváří se staly unylé masky bez reakcí, zahloubané do sebe ve snaze už být doma. Možná i proto se stavějí další obchvaty a silnice, aby lidé mohli co nejrychleji nasednout do svých aut a být brzo se svou rodinou, v klidu domova. Ostatně o „protiazylantské zdi“ v jedné kdysi poklidné mnichovské čtvrti jsme již psali…
Je vidět, že i v tak bohatém Německu jsou veřejné finance „na doraz“. Ne, ještě nevidíte žebráky na ulicích, ale podle slov místních, kteří za žádnou cenu nechtěli prozradit svou identitu, k tomu ve velkých městech zanedlouho dojde. Obávají se rovněž konfliktů neuvěřitelného, řečeno slovy A. Tomského, „tyglíku“ národů, které ani ve svých původních vlastech spolu nežijí v lásce a přátelství…
- Další reportáže ČTĚTE ZDE
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
