Karel Schwarzenberg byl v pátek večer vůbec jedním z prvních návštěvníků, který do Kadaně v Ústeckém kraji dorazil na slavnostní akci „Havel 30“. Stihl tak ještě před začátkem za doprovodu senátora Rabase projít i výstavu „Samet a uhlí“ ve foyer kulturního domu. „To jsou lidé, které znáte velmi dobře. Tady nešťastný ministr životního prostředí...“ podotkl Rabas u fotografií, které se už na podzim představily i v Senátu, a zdůraznil knížeti, že dokumentují skutečnost, že bouře v roce 1989 začaly nejdříve právě v Ústeckém kraji.
Výtvarník Josef Šporgy z Orasína na Chomutovsku, který tvoří mimo jiné grafiky Havla, poté daroval veřejně knížeti jeden ze svých obrazů.
„Je Valentýn, říkal jsem si, kde je to propojení, a když se tu setkávají lidé, kteří mají blízko k pravdoláskařům, tak se do toho Valentýn tak nějak rovněž promítá, takže proč ne zrovna dneska. Chtěli jsme zavzpomínat na okamžik, kdy po revoluci Václav Havel přijel do Chomutova a do Kadaně a jak se od té doby region proměnil a jak se změnila společnost,“ nastínil v úvodu Přemysl Rabas smysl únorové akce, kterou se rozhodl uspořádat po 30 letech od návštěvy „sametového prezidenta“ na severu Čech.
Nežádoucí osoba Schwarzenberg
Karel Schwarzenberg dlouze vzpomínal na první setkání s Havlem v 80. letech, kdy se o sobě dozvěděli díky tomu, že se kníže podílel na vydávání samizdatové literatury, což budoucího prezidenta zajímalo. „Neusiloval jsem o setkání s ním, z prostého důvodu. Věděl jsem, že mám vždycky čestný nenápadný doprovod policistů. A věděl jsem, že Havel má také podobný doprovod. Říkal jsem, proč bych organizoval setkání přes policajty. Pak mi ale vzkázal, že by přeci jen nějaké věci se mnou domluvil. Setkali jsme se v jednom lokále kousek o Václaváku – důležité bylo, že šlo o lomozné prostředí, byl tam strašný rambajs, takže se nedalo poslouchat. Tak jsme se poznali…“ pamatuje si na první společný večer, kdy diskutovali až do půl jedné.
„Pak to tady prasklo. Československé velvyslanectví ve Vídni mi sdělilo, že bych měl vědět, že jsem v Československu nežádoucí osoba, a že tudíž žádné vízum nedostanu. Cestoval jsem totiž po světě se švýcarským pasem. (…) Činil jsem se tady nejdřív jako dodavatel, protože ze začátku Občanské fórum nemělo faxy a další kancelářské stroje. Tak jsem jel do Vídně, všechno nakoupil,“ vyprávěl.
„No a nejkrásnější den mého života byl 29. prosince 1989, volba prezidenta. Dostal jsem k svému překvapení pozvánku do Vladislavského sálu. Bylo zajímavé, už jsem vypozoroval generační rozdíl. Já jsem venku spolupracoval s Jiřím Pelikánem: to byl po roce 1948 velkej svazák, vyhazoval profesory a studenty z univerzity, opravdu nadšený komunista. Nicméně po roce 1968 se obrátil a byl pak ředitelem Československé televize, tak pak musel do emigrace, uchýlil se do Itálie a pak byl za italské socialisty zvolen do Evropského parlamentu. A tam se opravdu staral o to, co se u nás děje. No a vešel jsem do Vladislavského sálu, kde on byl ostrakizován těmi, co ho po roce 1948 neměli rádi. Řekl jsem mu: Víte co, posaďte se vedle mě. Takže volbu prezidenta jsem zažil po boku Pelikána.“
Poctěn a polichocen se cítil, když byl poté tajemníkem nového prezidenta pozván ke stolu: „Ten oběd byl jeden z nejmizernějších, který jsem měl, poněvadž ta hradní kuchyně nebyla nic moc,“ rozesmál publikum.
Fotogalerie: - Rabas, kníže a Tibet
Vzpomněl si také třeba na to, jak spolu s Havlem hledali hostinec po přednášce v Litvínově. „Na venkově tehdy moc hospod nebylo. Pátrali jsme, kde bychom dostali aspoň polívku. Konečně jedno světlo někde svítilo, hospoda otevřená. Jenže – na dveřích byl nápis ‚Cikánům vstup zakázán‘. Tak se ptal: Myslíte to vážně? Řekla: Ano. Tak sorry, tady nemůžu zůstat, a jeli jsme dál,“ popsal kníže.
Most mezi Tibetem a Čechy
Havlovu podporu svobody Tibetu si v kadaňském kulturním domě připomněli i gastronomicky. Bývalý tibetský láma usazený v Česku, Sonam Tsering, dorazil z Prahy, aby dal ochutnat momo knedlíčky, s masem i vegetariánské, a také yermelín – vítěze loňské soutěže nakládaných hermelínů.
Když se ho moderátor Miroslav Koranda ptal, co havlovská politika Tibeťanům přinesla, Sonam Tsering řekl: „Václav Havel je pro nás Tibeťany velmi důležitou osobou, protože byl prvním člověkem na světě, který oficiálně uznal postavení Jeho Svatosti dalajlámy jako politického a duchovního lídra Tibetu – země, o kterou jsme přišli. On byl prvním státníkem, který ho pozval na oficiální návštěvu.“ Dodal, že Havlův odkaz je pro Tibeťany silný do dnešního dne.
A jak se Sonam seznámil s Chomutovanem Přemyslem Rabasem? „Díky tomu, že vedle gastronomie pracuji pro tibetskou komunitu, jsem místopředseda Tibetské asociace. Snažíme se držet kontakt s českými podporovateli, máme spojení přímo s tibetskou exilovou vládou. Jsme jakýmsi mostem mezi exilovou vládou a českými podporovateli,“ odpověděl na dotaz redakce Sonam Tsering.
„Nevšední člověk, který šel za pravdou“
Akci si nenechala ujít ani někdejší ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, která na Chomutovsku působila dlouhá léta jako lékařka.
Vřele se vítala například s někdejším místostarostou Hory Svaté Kateřiny Petrem Pakostou. „S Václavem Havlem jsme se znali ze zaniklých Libkovic. Po revoluci již pak přímý kontakt nebyl, nepřímý ano, třeba s Pavlem Tigridem a s dalšími. Havel byl pro mě nevšední člověk, který šel za svou pravdou,“ sdělil pro PL muž, který stojí za záchranou zámku Jezeří na Mostecku. Zámek se rozprostírá nad rozsáhlým uhelným dolem. Pakosta patřil mezi hlavní účastníky setkání s princem Charlesem, jenž se velmi zajímal o ekologii a osud Jezeří mu nebyl lhostejný – v roce 1991 sem zavítal.
Za pamětníky promluvil také první porevoluční starosta Chomutova Karel Mrázek. „Neměl jsem k němu blízko,“ řekl nyní o Havlovi, a hned dodal: „Byla to pro mě veliká persona.“
Někdejší čelný politik severočeského města se také zamyslel, proč jsou tady „lidé trochu jiní“, z čehož měl prý Havel větší srdcebol než ze zničeného životního prostředí.
Než se dal prostor hudebníkům, zhlédli ještě hosté divadelní výstup s hnědou hmotou rozmatlávanou po pódiu i tělech herců. Netradiční formou se totiž divadelní soubor Špenát a kedlubna ujal zpracování Havlových textů. Hnědou hmotu, která „cosi“ připomínala, házeli přitom nejprve do kyblíků, pak i na zem a nakonec se jí i navzájem potírali nebo napsali nápis „Svoboda“ na pódiové parkety.
- Podrobnosti k akci najdete na facebookové stránce události zde.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
