Fotogalerie: - Velikonoční vigilie s Dukou
Proč a z jakého důvodu se vlastně slaví Velikonoce? Podle etnologie původně navazují Velikonoce na tradici někdejšího pohanského svátku jara jako například Beltain, Morana. Před zhruba 3 500 lety ale dali kananejskému svátku jara zcela nový význam Židé svým svátkem Paschy: oslavou vyvedení a osvobození židovského národa z egyptského otroctví.
Vyvedením Izraelitů z egyptského otroctví Boží záchranná iniciativa ale neskončila, praví některé moudré knihy anebo encyklopedie. Záchrana Izraelitů se totiž stala později předobrazem spásy člověka od všeho zotročení, ponížení, zla a smrti. Bůh totiž neopustil člověka, který se od něj odvrátil, a upadl tak do područí zla a smrti. Všechny starozákonní předobrazy a proroctví o spáse došly svého naplnění až v Ježíši Kristu, jehož jméno v hebrejštině znamená „Bůh zachraňuje, Bůh je spása“. Ježíš sám zaujímá místo velikonoční oběti a stává se obětovaným beránkem bez vady. Je nevinný a bere na sebe hřích i jeho důsledky: utrpení, nemoci, bolest a smrt. Dává svou krev na ochranu (pasch) pro všechny.
Ježíš ale byl vzkříšen, čímž zároveň otevřel cestu novou a věčnou, cestu skrze smrt a vzkříšení k definitivnímu „exodu“ – (vyjití) a „pesachu" – (přejití) z tohoto světa zotročení a smrti do světa Božího. Tato cesta je otevřena pro každého z nás... I proto jsou Velikonoce – a to i pro Čechy – stále nejvýznamnějším křesťanským svátkem, který je vlastně oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K tomu podle křesťanské víry došlo třetího dne po jeho ukřižování.
Může ale víra či křesťanství jako takové „držet nad vodou“ naši civilizaci? A mohli by třeba křesťané díky své víře lépe a celistvěji čelit islamistům? A jak jsou na tom ateisté? Může být i pro ně svátek Velikonoc a víra pomocí na cestě životem? Na to se snažil pro ParlamentníListy.cz odpovědět sociolog Oldřich Zajíc.
Svátek přispívá k sounáležitosti a soudržnosti
„Z průzkumů, které děláme my a týkají se největších svátků – tedy Vánoc a Velikonoc –, vyplývá, že mezi domácí populací, která je ve většině ateistická, tedy nevěřící, stále existuje velký příklon k dodržování svátků a tradic. To je prostě nedílná součást nejenom naší historie. Velikonoce prostě do naši přítomnosti patří, a to už proto, že to je tradice. A to přesto, že naše civilizace někam jde, a to přesto, že ideje a náboženství se pro většinu z nás rozplývají. Stále totiž podvědomě, anebo ve vztahu k historii a k potřebě mít nějaké pevné záchytné body, které už nemusejí souviset nijak s křesťanstvím, tíhneme právě k tradicím. Každá společnost má ale nějaké opěrné body a každá si je hlídá. A to přesto, že tyto body nemají náboženský smysl...,“ zamyslel se nad ne zrovna lehkými dotazy Zajíc.
Všechny svátky, které Česko kdy slaví, tedy nejen Velikonoce, podle něj ovšem téměř vždy přispívají k sounáležitosti a soudržnosti lidí, protože to jsou celospolečenské události. Zatímco Vánoce směřují více k rodině, Velikonoce převážně ke společenství a lidovým zvykům, a to zvláště na vesnicích.
„Chtěl bych ale k tomu zdůraznit, že se tady bavíme o západní, tedy naší civilizaci. Ta východní má totiž jiné základy a pevnější kořeny. Kdybychom neměli tradice, tak bychom snad ani neměli k čemu vzhlížet a zůstali bychom pak ve dnech volna asi všichni u notebooků, televizorů a ve virtuálním světě nebo bychom se toulali někde po hospodách bez nějakého valného smyslu. Dodržování tradic nadto souvisí i s existencialismem a smyslem života i s mnoha dalšími filozofickými otázkami. Z průzkumů, které děláme, totiž často vyplývá, že lidé vědí a uvědomují si, že naše historie je postavena na křesťanských základech a propojuje se jak s architekturou, tak i s kulturou. Celá Evropa je tímto propojením pak zásadně ovlivněna,“ poznamenal sociolog a v zamyšlení pokračoval:
„Bavíme-li se o tom, kam patříme, co je těmi našimi ikonami i ve vztahu k vlastenectví a řekněme i k češství, pak se nelze divit, že přitom leckdy hledáme i naše kořeny a tradice, tedy něco, o co by se společnost opřela, byť to už nemusí mít ortodoxně náboženský charakter a aspekt a není to spojeno s návštěvou kostela. Třeba stále častěji se objevují ve společnosti různé pašijové hry a lidé na ně chodí a také chodí do kostela ne kvůli tomu, aby se pomodlili, jako spíše kvůli kulturní tradici či akci.“
Čím bychom nahradili Velikonoce?
Prý si jako sociolog nedokáže představit, že by dnes na stole ležela otázka, co by bylo bez Velikonoc.
„S Velikonocemi je to podobné, jako když si lidé uhájili Ježíška, který je neohroženým králem Vánoc. Ježíška podle sociologických průzkumů nechtějí lidé nahradit ani Santa Clausem, ale ani Dědou Mrázem. Cím by pak nahradili zajíčka a vajíčka? Otázka, zda drží naši společnost právě křesťanství, nebo je to ještě něco jiného, je spíše vyšší filozofická otázka: Jsou to zákony? Je to tradice, je to morálka? Všechno jsou to ale ve skutečnosti naše záchytné body, i to hledání odpovědi,“ zmínil na to Zajíc.
Nakonec prý vždy zjistíme, že mezi nejdůležitější kameny patří řád.
„Kdyby člověk neměl řád a neměl ani disciplínu, to znamená, že by nemusel chodit do práce či do školy a bylo by to čistě na něm, tak by asi došlo mezi lidmi k nějakému plošnému rozpadu jak morálky, tak kultury a nakonec i společnosti. Lidé obecně potřebují nějaký řád, pravidla. Potřebují také záchytné body. Potřebují se v pondělí těšit na víkend, aby přečkali nějaký pracovní týden – každého totiž nemusí práce zrovna těšit. Čekání na dny volna ve svátek je navíc něco, co je pro psychiku člověka osvěžující. Je to totiž něco, čím si zároveň zpestřujeme život a soustředíme své myšlenky na chvíli někam jinam. Takže to má z mnoha úhlů pohledu užitečnou a prospěšnou úlohu v rámci naší společnosti. Každá kultura ale má i v jiných civilizacích a zeměpisných šířkách také další záchytné a opěrné body, na nichž staví. Třeba sportovní fanoušci, fanoušci fotbalu mají své fotbalové ligy a na ně se těší,“ rozebral otázku Zajíc.
Lidé se rádi vracejí k tradicím
Co ale lidé v rámci Velikonoc ještě dělají?
„My jsme průzkum kolem Velikonoc sice dělali v předchozích letech, ovšem v něm se nám ukázalo, že po porevolučním boomu, kdy se všechno otevřelo konzumnímu způsobu života a lidé se osvobodili od všeho, nastal návrat ke starým dobrým tradicím. Proto se dostáváme k tomu, že se zase peče beránek a zdobí vajíčka v duchu lidových tradic. Myslím, že to lidé dělají rádi, že se rádi vracejí k tomu, co funguje, co je pozitivní a co je pro ně fajn. Asi nechtějí nějaký nový element.“
Přesto přese všechno se konzumní způsob života v české společnosti usadil.
„Pokud to mám vzít z této strany, je jistě pravdou, že někteří lidé svátky mnohdy spíše vnímají jen jako den či více dnů volna navíc, a využívají je tak k odpočinku, na nákupy a tak dále či řeší praktické věci v rámci života. Jak vnímáme, že se tradiční svátek Vánoc stal čistě konzumním svátkem, něco podobného pak samozřejmě zažíváme i s Velikonocemi,“ poznamenal Zajíc.
Jde totiž o to, že zatímco z marketingového hlediska je to v prosinci honba za čokoládovým Mikulášem, o další měsíce později je to pak honba za čokoládovým zajícem. V obou případech jsou cílem dětské duše. „Jen někteří se zamyslí nad tím, zda vzít děti do muzea nebo do divadla. Stále vidíme, že není čas na zastavení se,“ vysvětlil Zajíc a pozastavil se v povídání o konzumu jestě na okamžik.
„Ani první máj u nás v Česku často nevnímáme jako svátek práce, ale spíše jako svátek lásky, a byť to není křesťanský svátek, ani jeho zcela nenahradil jiný západní kult, jako je Valentýn. Ten je ale opravdu spíše konzumním svátkem. My si prostě ty naše svátky opečováváme. Češi ale kupodivu hledají význam i v rámci vlastenectví,“ uvedl k tomu.
Máme své kostely a ty si nenecháme muslimy vzít
A mohli by třeba křesťané díky své víře lépe a celistvěji čelit islamistům?
„Češi byli vždy nesmírně tolerantní, ale nesmí tady vzniknout žádné násilí. My jsme dělali průzkumy mezi lidmi o výstavbě mešit v Ostravě a v Hradci Králové a ukázalo se, že lidé prostě mešity v našich městech nechtějí. My jsme si tady zvykli na židovské a křesťanské tradice, ba dokonce i na pravoslaví, ale ty nenarušují naše tradice. Byť jsme většinově ‚neznabozi‘, přesto si hájíme naše křesťanské základy. Myslím si, že by se česká společnost významně postavila proti implementaci čehokoliv jiného, a to zejména islámu k nám, hlavně kvůli tomu, co se v posledních letech děje. Proti islamismu tady totiž vyrostla animozita poměrně veliká, která je emocionálně dost ostře vyhrocená. I když moc nechodíme do kostela, tak si ty naše kostely prostě už z důvodu možného průniku islamismu nenecháme vzít,“ vysvětlil ke vnímání Čechů.
Češi podle jeho slov navíc dobře vědí, že jako národ jsme tolerantní kolem druhů vyznávání víry a nejsme dokonce ani zemí, kde bychom se na muslimy dívali skrze prsty, ovšem i tady máme semafor. Hlavně kvůli tomu, co se děje v Islámském státu.
„Když přijede Čech do arabských států, musí dodržovat jejich podmínky. Když se ale ve Francii usnesli na tom, že tam budou muslimské děti chodit do škol bez šátků a bez burek, tak to tam vyvolalo z pozice islamistů velký problém. To napětí pak eskalovalo v podobě teroristických útoků. Už z mnoha výše uvedených důvodů u nás proto nechceme mešity a ani muslimskou kulturu. Tahle země je prostě naše a zvykli jsme si na to, že tady máme křesťanskou historii, a nechceme nic nového. Pokud si můžeme rozhodnout, říkáme ne. Muslimové navíc mají pravidla, která nejsou svobodomyslným Čechům příliš po vůli, protože jsou striktní a příliš omezující, což se nám nelíbí. Máme rádi naši svobodu a to, že si můžeme dojít do kostela, ale také nemusíme a nikdo to po nás ani nechce. Přesto jsme rádi, že kostely máme. A když vidíme, že Islámský stát vyhlásil celému západnímu světu válku a také všem nevěřícím – tedy logicky i nám – tak to už v tuto chvíli dotaz staví do úplně jiného světla. Pokud tedy mám shrnout to, zda lépe čelíme islamistům přes naši víru, odpověď zní kladně,“ uzavřel celé spíše filozofické povídání sociolog Oldřich Zajíc.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
