Excesem novinářky Petry Procházkové na konferenci Mediální fórum 2019 začíná pravidelný přehled mediálních zajímavostí. „Vyjádřil se k tomu už kdekdo, ale protože shrnujeme událostí uplynulého týdne, tak to nemohu opomenout. Vyjel jsem si nějaké mediální odezvy, mimo jiné i svého ‚oblíbeného‘ komentátora Martina Schmarcze, který k tomu hned v pondělí napsal na Info.cz text pod titulkem: ‚Mlácení pro dobrou věc? Neexistuje a fackující Procházková není výjimkou‘. Sice v něm odsoudil násilí, kterého použila paní Procházková na jiném novináři, ale přitom uvádí věci, v nichž vidím velké nebezpečí. Tedy že je vina na obou stranách, že dezinformátoři dezinformují, a proto se bojovníci proti dezinformacím rozčilují a jdou tedy někdy až k fackám. Mně to přijde jako velké pokrytectví a jako velká lež,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
A to proto, že nejde o srovnatelné věci, když někdo začne být fyzicky agresívní. „On tam bagatelizuje výkřiky na Václava Klause mladšího 17. listopadu na Národní a podobně. Prý to není žádný velký problém, jen by se tedy nemělo sahat k fackám. Neboť, jak píše, nic jako ‚mlácení pro dobrou věc‘ neexistuje, že násilí je vždy násilí. To je jediné, co bych z jeho článku podepsal jako absolutní pravdu. Ale bagatelizuje i jednu věc, kterou ani nevysloví. A sice, že tahle událost nebo i podobné sporné události včetně různých hysterických výstupů při pietních aktech, ať už to bylo u Českého rozhlasu nebo na Národní třídě v jiném datu, jsou produktem právě těch Schmarczů, právě těch Šafrů, právě těch novinářů, kteří od druhé poloviny devadesátých let, od Sarajevského atentátu, nebo možná už od roku 1995, rozdělují společnost,“ upozorňuje mediální analytik.
Lidi dělí na dezinformátory a bojovníky proti dezinformacím
Tihle novináři nálepkují, vytvářejí z jedněch přátele, z druhých nepřátele, spojence a odpůrce, nyní se jim hodí nálepka dezinformátoři. „On dělí lidi na dvě skupiny, na ‚dezinformátory a bojovníky proti dezinformacím‘. Čím se ti dezinformátoři mají dopouštět dezinformací? Co jsou to ty dezinformace? Kde jsou informace? Kde je pravda, kde je lež? Šermuje se nálepkami jenom proto, aby se někdo znectil, ostrakizoval, znehodnotil, a tím vyloučil z veřejného prostoru. Takže příště ve veřejném prostoru smí být pouze svatí mužové a ženy, jako je třeba paní Procházková. Já ji znám ještě ze školy, navštěvovali jsme stejnou fakultu, to se ještě jmenovala Švábová a neměla za sebou tu čečenskou, ruskou a nevím jakou ještě anabázi, a byla to svého času vynikající novinářka. Dnes je z ní už jen hysterická bojovnice za něco, čemu sám nerozumím, o co jí jde,“ přiznává Petr Žantovský.
Podobné pocity v politickém kontextu má také, když sleduje poslankyni ODS Miroslavu Němcovou. „Také ji znám přes dvacet let a bývala to dáma s espritem a s noblesou. Dnes, když ji vidíte a slyšíte veřejně vystupovat, tak z ní čiší taková míra nenávisti a taková neúcta ke druhému názorově třeba oponentnímu člověku. To je velmi špatný stav společnosti, který se nám tímto ukazuje. Vůbec nevím, co se s tím dá dělat, jen to celé zastavit a prostě začít znovu. Ale to pochopitelně možné není. Tak nevím, kam až to půjde. Vybavuji si ještě jednu Schmarczovu větu, s níž bych souhlasil. Píše, že ‚velké zlo vždy počíná z malého zla‘. Ano, určitě má pravdu. Ale mám pocit, že to nelze zastavit, že už byl džin vypuštěn z láhve,“ obává se mediální odborník.
Neumí už argumentovat věcně, a tak se uchyluje k fackám
Je přesvědčen, že to souvisí s tím, jak jsou některé weby považovány za dezinformační nebo konspirační. „Ale jak jsme se v pondělí dozvěděli z ‚Reuters Institute Digital News Report 2019‘, tedy hloubkové analýzy o vlivu a síle jednotlivých médií, což je každoročně očekávaný report, tak například ParlamentníListy.cz získaly 15 procent celkového dosahu na trhu, nejvíce mezi českými weby. A v pořadí celkové obeznámenosti a důvěryhodnosti jsou na šestém místě mezi všemi, to znamená před MF Dnes, Seznamem zprávy, Novinkami, Deníkem N a tak dále. Myslím, že to všechno souvisí s fackou, kterou uštědřila paní Procházková. Ona tím ukázala, že už neumí argumentovat věcně a uchyluje se tedy k argumentům ‚ručního typu‘. A to je velmi špatné,“ myslí si Petr Žantovský.
Psali jsme:
Opomenout v tomto týdnu nemůže ani další dámu, Věru Kunderovou, která poskytla rozhovor časopisu Host. „Byl jsem velmi překvapen, že se části rozhovoru vyskytly i v jiných médiích, že se to média nesnažila zamlčet. Asi proto, že jde o manželku Milana Kundery, a to už by byla hodně zjevná cenzura, takže z něj citovaly. Paní Kunderová řekla několik zásadních věcí. Jednak to, že to, co se stalo v listopadu 89, nebyla chyba z principu. Převrat byl správně, bylo dobře, že tehdejší režim skončil. Ale z principu bylo špatně, že jsme udělali díky různým frázím a pravdoláskovnickým žvástům pana Havla a jeho kamarily tlustou čáru za minulostí. A jak Věra Kunderová konstatuje: ‚Vy jste řekli, že všechno, co bylo před rokem 89, bylo svinstvo a zapomenete na to. To nebyla pravda a vy jste tím přišli o možnost navázat na všechno to, co bylo dobré. Vy jste začali znovu, ale tím jste přerušili tu důležitou kontinuitu.‘ To jsou velice důležitá slova,“ uvědomuje si mediální analytik.
Gumujeme z hlavy minulost, protože je nepohodlná
Něco podobného vidí v tom, jak bojujeme minulé války. „Tak teď je bojujeme proti Rusku, ačkoli si neuvědomujeme, že Rusko není totéž co Sovětský svaz. Bojujeme proti Putinovi, ačkoli si neuvědomujeme, že Putin nerovná se Brežněv. Takhle bych mohl pokračovat. Prostě si gumujeme z hlavy minulost, protože je nepohodlná, protože je komplikovaná, protože je třeba jí rozumět, je třeba ji chápat v souvislostech. A myšlení v souvislostech v této zemi a v této době dnes není moc v módě. Koneckonců nejen u nás. Dozvěděli jsme se například, že ve Švédsku proběhl pokus, který nakonec neprošel, nicméně pokus jedna, pokus dvě, pokus tři a pokus čtyři rovná se realita, jak to tak bývá podle Overtonových oken. Tedy pokus o to, že se na určitých typech škol nebude vyučovat starší historie než Velká francouzská revoluce, protože to předtím vlastně děti nepotřebují znát. Ale potřebují,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Tvrdí, že všichni potřebujeme znát minulost, protože všechno špatné i dobré, co se stalo v minulosti, se opakuje v přítomnosti a bude se opakovat i v budoucnosti. „Nic jiného lidstvo nevymyslí. Možná lepší technologie, možná lepší jadernou bombu, možná lepší internet. Ale nevymyslí principy, na nichž stojí společnost. To znamená zájmy, zájmy a ještě jednou zájmy. Ale my ignorujeme fakta a skutečnosti z minulosti, všechno házíme do jednoho pytle, šedesátá léta, padesátá léta, sedmdesátá léta. Paní Kunderová v rozhovoru správně připomíná, že šedesátá léta nebyl jen rok 68, ale trvala minimálně od roku 1963, od kafkovské konference. Já bych dokonce řekl, že to začalo ještě mnohem dřív, někdy v roce 1957 nebo 58, když se začaly točit filmy Helgeho, Kachyni a dalších podle předloh Jana Procházky, třeba Zelené obzory s Petrem Kostkou v hlavní roli,“ připomíná mediální odborník.
Rozhovor mohl být zprostředkovanou Kunderovou bilancí
Šlo o průlomový film, který dnes nikdo nepamatuje, ale byl to jeden z prvních zásadních kritických filmů, co se díval na tehdy velmi nedávnou minulost českého venkova po válce. „Začínaly se tak otevírat dveře pravdě. Pozvolna, protože ten režim byl, jaký byl, ale byly to malé kroky, které pak vedly k velkým krokům. Naši hodnostáři je ovšem v roce 1968 dokázali pokaňkat způsobem naprosto nevídaným, pozitivní tendenci zrušit a pustit sem vojska Varšavské smlouvy. To jsou věci z historie dávno známé. Ale nebýt děl z konce padesátých let, české filmové vlny a českých literátů, jako byl Milan Kundera... Vždyť i byl v komunistické straně. Dokonce byl předsedou stranické organizace na FAMU. Juraj Herz mi kdysi vyprávěl, že to byl právě Milan Kundera, kdo ho přijímal do strany nebo se k těm věcem vyjadřoval. Ale nebyl to žádný sekerník a stalinista,“ zdůrazňuje Petr Žantovský.
Byla doba, kdy členství znamenalo možnost vykonávat často velice pozitivní a užitečnou práci. „Tím nechci Kunderu podezírat z pokrytectví. Ostatně napsal básnickou poému ‚Poslední máj‘ o Fučíkovi, přičemž si nemyslím, že to byla jen úlitba tehdejším bohům, ale že to vzniklo skutečně z nějakého přesvědčení o určitém hrdinství a potřebě ikony v té době. To se v dějinách děje vždy. To, že Věra Kunderová dostala v měsíčníku Host takové slovo, může znamenat, že to jsou taková ta slavná poslední slova, čímž Milanu Kunderovi nechci předvídat nic špatného. Ale je to vyhodnocení celého pobytu manželů Kunderových v emigraci. Taková inventura, velice důležitá a komplexní. Nebo to je svědectví o tom, jak dnes žije Francie. Podle paní Kunderové už se v ní nedá žít, a to z mnoha důvodů. Jsou to turisté, migranti, strašná špína, hrozný nepořádek, permanentní stávky, žluté vesty,“ vyjmenovává mediální analytik.
Rozčarování a pesimismus z Francie, ta země ztratila identitu
O situaci ve druhé nejlidnatější zemi Evropské unie čerpá informace i odjinud. „V Paříži mám kamaráda, Pavla Haka, spisovatele o dvě generace oproti Kunderovi mladšího. Byl mým spolužákem na fakultě, dnes je ve Francii respektovaným spisovatelem píšícím francouzsky. U nás mu vyšla jediná kniha, Vomito negro. Je to velmi zajímavý spisovatel, občas sem z Paříže přijede a zajdeme na kávu. Protože je to velmi kultivovaný člověk, tak samozřejmě nepoužívá žádná expresívní vyjádření. Ale přesto z těch setkání odcházím strašlivě rozčarovaný a pesimistický vůči tomu, co se dnes ve Francii děje. Ta země ztratila svoji vlastní identitu. V tom možná hledejme důvod, proč dnes prezident Macron navazuje lepší vztahy s Ruskem než s Německem, neboť si uvědomuje, že pokud chce zemi zachránit, tak nemůže mít otevřenou frontu na všech stranách. Tolik tedy k paní Kunderové,“ poznamenává Petr Žantovský.
Za dobu, co je členem Rady České tiskové kanceláře, dnes poprvé vybírá téma z její agendy. „Jednou z našich základních povinností je vyřizovat stížnosti občanů. Dostali jsme stížnost od jednoho pána, oprávněnou, nakonec se i generální ředitel ČTK omluvil a tu věc napravil. Ten pán kritizoval zprávu, která se jmenuje ‚Průzkum: Češi se 30 let od pádu železné opony bojí o demokracii‘ a byla ze 4. listopadu. Pan generální ředitel na to odpověděl, že skutečně došlo k pochybení, protože z toho titulku mohl být navozen dojem, že všichni Češi jsou absolutně kritičtí k přítomnosti a bojí se budoucnosti, ačkoli to tak zdaleka nebylo. Podle uvedených čísel jsou Češi ze sedmi zkoumaných zemí největší optimisté, protože o občanské svobody má strach ‚jenom‘ 47 procent lidí,“ poukazuje mediální odborník na text kritizované zprávy.
Soukromý Sorosův fond má své zájmy, těm slouží i průzkum
Nad rámec zmíněné stížnosti a nad rámec opravy, která vyšla, však dodává, že samotná zpráva může navodit jinou otázku. „Jestliže nám nějaký průzkum říká, že téměř polovina lidí má strach z budoucnosti a o občanské svobody, tak se ptejme, jaký ten průzkum byl, kdo ho prováděl a na jakém vzorku. A tady narážíme na skutečnost, která je podle mého soudu také pochybením, a to velkým, protože se vychází z průzkumu Nadace Open Society Fund. Tedy naprosto neregulérní instituce ve smyslu sociologickém a ve smyslu výzkumném. Něco jiného je, když se dvakrát do roka Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd provádějí průzkumy důvěryhodnosti jednotlivým institucím od církve přes armádu až po média a neziskové organizace,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
CVVM totiž je institucí, která je svojí odbornou kvalifikací oprávněna k tomu vynášet stanoviska a zveřejňovat čísla. „Ale rozhodně to není žádný soukromý fond pana Sorose, který má své vlastní zájmy, a tudíž je logické, že podle toho klade i otázky. Protože na průzkumu je podstatné, kdo ho dělá, aby byl dostatečně kvalifikovaný. Dále na jakém vzorku je dělán, pokud se dělá takhle zásadní průzkum, tak musí mít minimálně tisíc respondentů velice pečlivě demograficky, sociograficky, vzdělanostně a v dalších kritériích pečlivě poskládáno tak, aby to byl skutečně obraz společnosti, aby to nebyla jenom jedna úzká zájmová skupina. Pak teprve můžeme mluvit o nějaké relevanci takových výsledků. Z této zprávy se ovšem nedozvídáme vůbec nic. Jenom to, že průzkum provedl Sorosův fond,“ podotýká mediální analytik.
Cinklé informace se opakováním a nabalováním stávají „pravdou“
Ale vůbec se ze zprávy ČTK nedostáváme k tomu, kolik respondentů oslovili, podle jakého klíče je vybírali, kdo to vyhodnocoval, jakým metodickým a vědeckým způsobem se s těmi čísly pracovalo. „Čili to můžu chápat už jenom jako propagandu. A k propagandě by se samozřejmě žádná solidní agentura propůjčit neměla. Také jsem to na zasedání řekl a jistě o tom budeme ještě jednat. Může se stát, že to editor přehlédl, nicméně nemělo by se to stát poté, co na to bude upozorněn, protože tohle jsou zásadní věci. Problém není ani tak v tom, že pronikla jedna zpráva, která je vadná a informačně úplně bezcenná. Problém je v tom, že se té zprávy, protože ČTK je ve zpravodajství autorita, zmocní všichni ostatní redaktoři z různých deníků, televizí, rádií a podobně a budou s ní pracovat jako s informací, která je prověřená a validní. Přitom je cinklá, je to fake, je to bezcenná informace,“ vysvětluje Petr Žantovský.
Navíc se na ni systémem sněhové koule budou nabalovat různé komentáře, bude různě citována a meldována, až se nakonec stane ‚pravdou‘. Je to úplně to samé, jako když Jakub Janda nebo někdo takový rozšířil informaci, že Ministerstvo vnitra vede seznam nebezpečných dezinformačních webů a že na něm jsou mimo jiné i ParlamentníListy.cz. Přitom Ministerstvo vnitra vydalo opakovaně stanovisko, že žádný takový seznam není, takže na něm ani ParlamentníListy.cz nemohou být. Nicméně v každém třetím článku, který se týká problematiky dezinformací, se dozvíte, že ‚ParlamentníListy.cz, které jsou na seznamu Ministerstva vnitra‘, a dál se to opakuje bez jakékoli úvahy, bez jakéhokoli zpochybnění. To jsou zásadní problémy, které posouvají myšlení společnosti špatným směrem. Na to bychom si měli dávat mnohem větší pozor,“ doporučuje mediální odborník.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
