Jan Schneider si prostudoval plán Chovancova ministerstva k bezpečnosti země. A zde jsou jeho závěry

Audit národní bezpečnosti se bude zabývat jedenácti tématy, mezi nimiž je například terorismus, organizovaný zločin, negativní aspekty migrace, kybernetické hrozby nebo také působení cizí moci proti zájmům České republiky.

Jan Schneider nadnáší své pochybnosti nad tím, co může nakonec vzniknout. Jde prý totiž o velmi nesourodý seznam a zadání podle jeho slov připomíná dort pejska a kočičky. Jednotlivé okruhy jsou sice podle Schneidera důležité, nicméně by bylo dobré ho redukovat a stanovit priority.

Celý text analytika Jana Schneidera zde:

Doba je zlá. Horší by to bylo, kdyby si to vláda neuvědomovala a tudíž nic nedělala. Na druhou stranu nemálo ctihodných mužů vyslovilo názor přesně opačný, totiž že jakákoliv vláda svou sebelépe míněnou činností tyto permanentně pochmurné poměry téměř zákonitě zhoršuje. Těmto mužům naopak vyhovuje stav, kdy vláda ví, že je doba zlá, ale bohorovně nechává věci plynout. Snad nejblíže katastrofě je ovšem situace, kdy vláda sice přesně neví, co je špatně, ale překypuje aktivitami. V takové situaci je každý nepřítel již nadbytečný.

Naše vláda nás právě zahájeným auditem bezpečnostního systému země hodlá přesvědčit, že správně definuje hrozby a rizika a bezpečnostní aparát tomu vhodně uzpůsobí.

Očekávání

Audit provedou pracovní skupiny, porůznu složené z policistů, hasičů, záchranářů, civilních rozvědčíků i kontrarozvědčíků, zástupců Úřadu vlády, Národního bezpečnostního úřadu, ministerstev vnitra, zahraničí a obrany. Budou prověřovány jak resorty a instituce, tak i orgány krizového řízení krajů, měst, obcí, a přiměřeně i s bezpečností státu související soukromá sféra.

Předmětem zkoumání bude i jejich vzájemná spolupráce, koordinace, pružnost a v neposlední řadě i legislativní rámec. Vždyť už jen z hlediska zpravodajských služeb civilních a vojenských existují významné provázanosti, snad až přesahy v jejich působnosti. A tyto „švy“ bývají nejkritičtějším místem fungování zpravodajských, bezpečnostních, obranných a záchranných systémů. Nikoliv standardní aktivity, které jsou v samém epicentru jejich zájmu a pozornosti, ale zejména události pofidérní, periferní a příležitostné skrývají možná slabá místa.

Výsledek auditu by měl určit silné a slabé stránky republikové bezpečnosti, naznačit, zda je bezpečnostní politika státu procesně (identifikace hrozby) i věcně (schopnost a kapacity pro adekvátní reakci) správně nastavena, a navrhnout příslušná opatření.

Podstatnou zajímavostí je přizvání akademiků, kteří by měli být zárukou objektivnosti tohoto procesu.

Zadání

Zadavatelé auditu definovali 11 bezpečnostních témat: (1) terorismus, (2) extremismus, (3) negativní aspekty migrace, (4) organizovaný zločin, (5) energetickou, surovinovou a průmyslovou bezpečnost, (6) stabilitu měny a finančních institucí, (7) hrozby v kyberprostoru, (8) působení cizí moci proti zájmům ČR, (9) antropogenní hrozby, (10) přírodní hrozby, (11) hybridní hrozby a jejich vliv na bezpečnost občanů.

Již v tento moment člověka jímá skepse, že audit poskytne snad až příliš mnoho, ale příliš nekompatibilních odpovědí. Zadání totiž klouže mezi subjekty a jevy, až se samo stává poněkud hybridním.

Pokud jde o terorismus, je koordinace souvisejících činností a opatření od nepaměti zpravodajsko-bezpečnostním evergreenem. Protiteroristická centra zpravodajská i policejní jsou budována po desetiletí a prověrka jejich funkčnosti patří k základním sebezáchovným pudům státu.

Sporné momenty

Ovšem ostatní bezpečnostní témata jsou poměrně sporná. Co rozumět například pod módním pojmem „antropogenní hrozby“, když jsou paralelně vedle nich definována témata, která bývají pod tento pojem řazena?

Proč je zadání traktováno do jedenácti témat? Má vzniknout jedenáct různých metodik, na vzájemně se překrývající jevy? Není tento proces, jak to tak v naší zemi bývá, „nastřelen“ od prostředku, s tím, že se bude postupně podle připomínek upravovat? Až z něj vzejde skutečný hybrid?

Neměl být audit zaměřen na dvě či tři prioritní témata, na nichž se dohodly zpravodajské a bezpečnostní služby, jak kdysi bývalo zvykem? (A snad ještě dodnes tím zvykem je, a odehrává se pěkně potichu, což by bylo velmi chvályhodné.)

Odlišné jevy jako terorismus, organizovaný zločin a působení cizích špionů vyžadují jiný typ reakce (a tudíž i auditu), než třeba energetická, surovinová a průmyslová bezpečnost, stabilita měny a finančních institucí, a nota bene, přírodní hrozby? Vždyť ministerstva průmyslu ani financí ani zemědělství nejsou v auditu zmíněna! Ostatně energetika a suroviny a finance, to jsou domény politické, řešené se zpravodajskou podporou.

Nezbytnost priorit

Zdá se prostě, že zadání auditu připomíná ten dort pejska a kočičky. Proti jednotlivostem celkem nelze nic namítnout, jsou to věci důležité a obhajitelné. Tvoří však určitý – byť velmi nesourodý – seznam. Ten by bylo vhodné metodicky sjednotit, zredukovat – ale především stanovit priority. A to musí udělat vláda. Nemůže alibisticky považovat všechny hrozby za stejné a požadovat – bez navýšení kapacit – po zpravodajských a bezpečnostních institucích, aby všechny hrozby pokryly dostatečně. To pak ty instituce dělají všechno – a nic. Přinejhorším leccos vědí, ale už nemají jak reagovat.

Nevyřčeno zůstává, zda bude auditu podrobena i práce vlády. Zpravodajský a bezpečnostní aparát se může rozkrájet, vyprodukuje požadované informace, předá je vládě – a děje se pak něco? Jak je vláda schopná kvalifikovaně využívat informace, poskytnout zpětnou vazbu cíleným úkolováním a tak rozpohybovat celý systém, jehož je svorníkem? Kdo tento aspekt podrobí auditu?

Tento problém visí ve vzduchu již od neslavně proslulé aféry Bém & Janoušek, kdy se občanské inciativy spojily v platformu „Vraťte nám stát“ a pokročily v budování systémového, kontinuálního auditu návrhem kontrolního orgánu, který by sledoval vzájemnou interakci vlády a jí podřízených institucí. Jakýsi legislativní návrh je již na světě, ale jako každá systémová změna, bude to kolem něj ještě asi komplikované. Doufejme, že až něco jednou bude schváleno, nebude to bezmocný mrzáček.

Tím se dostáváme k problému samotného auditu. Je potěšitelné, že vláda chce reflektovat stav státního aparátu a chce vědět, jak je schopný reagovat v kritických situacích, kterých bude spíše přibývat. A jak pružně, protože připravit se na minulé krize, to je zadarmo drahé. Bylo by však nadějnější, kdyby se v tomto kontextu vláda sama podrobila auditu, a to tak, že nikoliv kampaňovitými, poměrně horkou jehlou šitými příležitostnými audity (i když ty jistě mají své místo a oprávnění), ale kdyby budovala systémově ten složitý mechanismus pravomocí, působností, koordinací a kontrol.

A bylo by znamenitým výrazem zkvalitňování řízení státu, kdyby do tohoto vyváženého systému pevně zabudovala i úlohu opozice, jak je v civilizovaných státech zvykem. Může se jí to jednou hodit.

Jan Schneider, bezpečnostní analytik