Počátkem roku iniciovalo hnutí Nezávislí petici, kterou chce dosáhnout změny volebního zákona o volbách do zastupitelstev obcí a měst tak, aby v těchto zastupitelstvech usedli lidé, kterým dají voliči nejvíce hlasů. Petici podpořila již nejen řada starostů, ale i bývalá senátorka Jana Juřenčáková, předsedkyně Sdružení místních samospráv, či Svaz měst a obcí. Kolik podpisů je tak nyní pod peticí? A především, domníváte se, že s peticí uspějete u zákonodárců? Kdy za nimi půjdete?
Pokud jde o petici, nejsme nyní schopni říct počet podpisů, protože archy stále kolují Českou republikou. Víme, že se podobná změna legislativně nestihne pro tyto komunální volby, a proto se soustředíme spíše na množství podporovatelů petice a dali jsme si horizont jednoho roku. Pak petici uzavřeme, doplníme pravděpodobně vlastní návrh zákona, popř. spolu se Svazem měst a obcí a Sdružením místních samospráv. Jde nám o kvalitu návrhu – přímá volba zastupitelů je jediná spravedlivá. Přepokládáme, že to bude v první polovině roku 2015. Každý den se nám ozývají obce i města, takže nyní se soustředíme na distribuci archů a komunikaci se zástupci obcí. Ten zákon by mohl velmi zvýšit kvalitu i autoritu zastupitelstev.
Vláda také nedávno zamítla návrh zákona o referendu, nejprve hnutí Úsvit a poté KSČM. Do konce roku chce ale předložit vlastní. Domníváte se tak, že bude zákon v tomto volebním období schválen? A byla byste Vy osobně pro?
Referendum dnes prosazované je jen populistický příslib, a podle mého názoru nikdo nepočítá s tím, že bude přijat. Nebo si umíte představit referendum o daních a výši důchodu? Vždy budou muset být výjimky, nebo by si lidé v referendu rozhodli, že se jim rozdá státní rozpočet. Byla bych pro referendum, ale ne tak naivně prosazované, jako je tomu dnes. Navíc v době, kdy chodí hlasovat s bídou polovina lidí, je to stejně nepříliš spolehlivá metoda. Víte, co je podstatnější než referendum? Vzbudit v lidech zájem o veřejný život – což vidím za stávající situace jako velmi těžko splnitelný úkol. Veřejný život, chcete-li politiku, považují lidé za něco degradujícího, ponižujícího, a nelze se divit, pokud vládu pokládá milenka zamilovaného premiéra zneužívající rozvědku. I jasné lumpárny politiků procházejí bez trestu. Sama už nějakou dobu zvažuji, zda není politické prostředí pro mne profesně degradující a zda z něho nemám odejít. A to jsem člověk, kterého politika bytostně zajímá a orientuje se v ní. Co pak ti ostatní?
Psali jsme:
Ještě se zastavíme u Tomio Okamury. Dle vašich slov zradil po roce voliče svého senátního obvodu, když se na ně vykašlal a kandidoval do sněmovny. On sám ale naopak tvrdí, že kandidoval proto, že jako senátor neměl dostatek pravomocí naplnit sliby, které dal voličům. Jak byste jej tak hodnotila jako poslance?
No, pan Okamura je hlavně dobrý bavič. To mu jde, a možná i takoví lidé do politiky patří, abychom se až tak nenudili. Jako senátor byl pro svůj obvod solitér a mohl dělat mnohé. Jako poslanec neudělá nic, což on ví, proto lidem slibuje referendum bez výjimek - může být klidný, že mu jej nikdo nikdy nepodpoří. Pokud je navíc pravdou zveřejněný údaj, že jde o osmičlennou (!!!) stranu, která teď bude dostávat z našich daní miliony za hlasy, tak se obávám, že to byl ten hlavní cíl. Jako senátor by měl jen statisíce, jako poslanec za mandáty má miliony pro osm lidí. Ty peníze vytáhl z našich kapes. To nakonec i ten smích přejde. Tedy můj názor – pan Okamura je chytrý muž a převezl svým opravdu zvládnutým marketingem voliče. Je to ale věc vkusu – raději budu jen komunálním politikem, anebo ani to ne, než lidem lhát. Pro mne neplatí „účel světí prostředky“.
Patříte mezi kritičky schváleného zákona o vyrovnání s církvemi. Revize tzv. církevních restitucí byla také jednou z priorit ČSSD. Jak byste nyní hodnotila její kroky ve vyjednávání s církvemi?
Chtěla bych zdůraznit, že mám řadu přátel mezi věřícími lidmi a jsou to většinou lidé velmi vzácní – hlavně v této době. Ale já víru a církev odlišuji a myslím si, že pokud jde o majetky, nemá to s vírou nic společného. Zajímám se o historii, a proto vím, že požadavky církve nemají co dělat s právem. Jen s politikou. Nechápu, jak jedna úzká skupina lidí privilegovaně a na náš úkor získá to, co kdysi v dávné historii nabyla velmi sporným a někdy až nemorálním způsobem. Vzniká nám tady nová oligarchie, z majetků nebudou mít prostí věřící vůbec nic. Vím, že budu nyní mluvit tak trochu proti své profesi, protože to, co řeknu, je z hlediska práva hodně odvážné, ale já bych nevyjednávala, já bych ten zákon zrušila. Církev by se musela soudit, a u soudů by se přišlo na to, které majetky skutečně byly tzv. ukradeny a které ne. Dobrovolně bych nedala nic. Možná je to ovlivněno i tím, že žiji ve městě, které v historii figurovalo v čarodějnických procesech, na našem území byl upálen děkan Lautner, film Kladivo na čarodějnice je o Velkých Losinách a o nás, o Mohelnici. Hodně jsem se tomu tématu věnovala už v době studií a církev, která chce ty majetky, je pro mne právě tato církev. Demagogická, lačná peněz, pokrytecká… Víru spojuji s lidmi jako je současný papež František, s mými věřícími přáteli... Zkrátka proto mi spojení církev a mamon nejde dohromady a zákon o církevních restitucích je pro mne jeden z nejhorších po Listopadu vůbec. Krádež za bílého dne na nás všech. Včetně skutečně věřících.
A překvapily vás naopak nejen jako právničku, ale i jako starostku, nějaké požadavky církví? A ovlivní nějak navrácení majetku církvi i situaci ve vašem městě? Měli jste zablokované některé pozemky?
Jak už jsem vyjádřila, pro mne je zákon nepřijatelný historicky i morálně. Jako právnička odsuzuji odlišný a tím protiústavní přístup k restituentům obyčejným a k církvi - o finančních náhradách si mohli ti obyčejní nechat jen zdát. Proč finanční náhrady naopak dostávají církve? Pro mne typický příklad nemorálního zacházení s restituenty je například rodina Petrofových – výrobce klavírů. Neskutečné, co podstoupili, aby znovu oživili ukradený podnik, a co je to stálo peněz. Mají smůlu, že nejsou církev. To mi prostě vadí. Jako město máme také ve svém katastru církevní pozemky. Ale také máme v parku pomník děkana Lautnera, kterého církev upálila. V Mohelnici nenajdete moc příznivců církevních restitucí. Ale to se týká celé ČR. Je to zákon proti lidu této země ve prospěch úzké skupiny lidí, která patří do středověku. Nehovořím o víře, zdůrazňuji. Hovořím o církvi obalené ve zlatě. Pokud nenajde tato vláda odvahu ten zákon prostě zrušit. Možná zde by mohlo být to referendum. Lze za nezákonnou označit vůli lidu? A byla by to škoda způsobená státem? Ne. A tady by byla účast devadesátiprocentní. To bych přála vládě, aby k tomu našla odvahu.
Psali jsme:
V říjnu nás čekají komunální volby. I Vy byste chtěla letos obhájit Váš mandát. Prozradíte nám priority, s nimiž budete kandidovat? Jaké jsou Vaše vize a plány, kam chcete město vést do budoucna?
A víte, že s tím obhajováním právě v tyto týdny skutečně váhám? Když je vám skoro padesát, nechala jste ve veřejném životě dvacet let a vybudovala si dobré jméno, máte dvě maturity, dokonce Karlovu univerzitu, řada věcí se vám podařilo, máte respekt i úctu lidí, kteří vás volí, dvacet let se živíte v soukromém sektoru a dáváte práci i dalším, začne vám vadit, že vás může hrubě urážet kdejaký elév, který zatím nic moc nepředvedl, ale cítí se být předurčen být starostou namísto vás. O anonymech na internetu nemluvě a ještě se najdou noviny, které ty anonymy proti vám otisknou na půl stránky. Nevadí mi střet o názor, vadí mi nulová úroveň komunikace, metody, intriky… Začínám mít pocit, že mne to přestává být hodno. Zejména na komunální úrovni, kde se s těmi lidmi pak musíte potkávat. Jako dáma navíc nemohu používat některé ty mužské metody, i když zastávám názor, že ti chlapi jsou dnes více hysteričtí a urážlivější než my ženy. A věřte, že bych je nejradši někdy poslala do… Natvrdo. Ale abych dokončila myšlenku – jediné, co mne ještě drží při tom bláznivém nápadu do toho už pokolikáté jít, je to moje město, ale ani to už není důvod bezmezný. Chci tím říct, že pro mne existuje jediný možný výsledek – víc než 50%. Nemohu ztrácet čas dohodováním s amatéry, s jejich intrikami, které v tomto volebním období předváděli, s jejich malostí, neustálými boji… To bych raději zakotvila definitivně výhradně ve své práci, kde jsem si dávno vydobyla jméno, psala bych knihy o mužích a ženách, po čemž toužím řadu let… V mé profesi si mne lidé váží, to, co dělám, oceňují, a mne to neskutečně baví. Řízení města je také obrovsky motivující, ovšem nebýt těch, co neváhají udělat jakoukoli špinavost, aby vám to zkomplikovali, když sami selhali a vidí, že vy to jakž takž zvládáte. Na to jsem už skutečně stará, abych věděla, jakou hodnotu má pro mne čas, než ho ztrácet s lidmi těchto charakterů a schopností, tedy spíše neschopností. V soukromém sektoru si tým postavíte, tady vám ho zvolí lidé. Po minulých volbách u nás to byla bohužel katastrofa. Pokud se ptáte na můj program, pak je to právě tento – přesvědčit lidi zvolit dobrý tým, ne něco takového jako minule. Sebe představovat nemusím, znají mne – a slíbím jediné: Dostanu Mohelnici opět na vrchol ve všech směrech. Že na tom mám schopnosti, o tom snad mohelničtí po těch letech nepochybují. Jen nesmí volit škůdce. S těmi nejde nic. Protože myslí jen na sebe a své ego.
Rozhodla jste se prověřit stavební zakázky z předchozích tří let, kdy městu vládla opozice. Ta to považuje za předvolební boj. Co na to říkáte? A setkáváte se Vy osobně v souvislosti s blížícími volbami s nějakou negativní kampaní? Přeci jen je to dva roky, co jste žádala po Mohelnicku omluvu za jednostrannou kampaň proti Vaší osobě.
K zakázkám mohu říct jediné – obrovská snaha zastavit tu kontrolu se projevila před pár dny v tom, že kolegové těsnou většinou změnili obsazení rady. Neuvědomují si, že tím nespraví nic. Pokud ale zjistíte, že se na stavbách za miliony nevedly stavební deníky, což je povinnost, a nedělala prováděcí dokumentace, takže marně pátráte po obsahu a odsouhlasení víceprací, nemůžete jinak, než zkontrolovat. To by mi to jednou taky mohli přišít na triko, že jsem nic neudělala. To, že někdo si nepřeje, aby jeho práce byla kontrolována, mne nezajímá. Víte, já jsem konzistentní, a už se tak nějak bere, že jsem nositel špatných zpráv. Ale ani jednou za 15 let jsem se nespletla. Vše, co jsem řekla, byla pravda, a dřív nebo později se to ukázalo. A kampaň? Opravdu si někdo myslí, že já ještě potřebuji dělat kampaň? Minule jsem žádnou nedělala, a Nezávislí se mnou v čele měli 30 %. Potřetí za sebou mám nejvíce hlasů občanů. Nebudu ji muset dělat ani teď a dělat nebudu. Tu potřebují jiní, ne já. A oni to naštěstí neumí.
Zato proti mně, to je tedy liga. Anonymy, udávání, hrubé urážky, stále kolem mne nějaké intriky, pomluvy. Dokonce i to, že u mne dcera pracovala, někomu vadilo, a že se to má prověřit. Musí mít velký strach někteří lidé. Je to jeden z důvodů, pro který mi právě obě dcery unisono říkají – odejdi a už nekandiduj. Nezasloužíš si to s tím, co umíš a jaká jsi, za to, co ti provádějí jen proto, že jsi lepší. Chceme tě doma, v klidu, a piš romány, protože máš o čem. A dělej to, kde tě lidé přijímají s vážností a úctou. Jsem tedy mezi dvěma ohni, přiznávám bez mučení, a ta volba bude tentokrát těžká. Protože i to, jakou jsem se stala lovnou zvěří, nemá jinde obdoby.
Není mi už třicet a jsem na vrcholu profesní kariéry. Nemyslím tím samozřejmě funkci starostky, to je jen má úchylka – to chápejte jako vtip. Protože s mými příjmy, mojí profesí a mnoha mými zájmy by do toho nikdo normální nevlezl. Jezdím na kongresy, přednáším na vysoké škole, sama, troufám si říct, vytvářím unikátní přednášky, o které je neskutečný zájem… K tomu řídím město poté, co to jiní nezvládli, a taky si myslím, že ho neřídím špatně – po těch kotrmelcích po volbách je to v podstatě zázrak, že ještě držíme pohromadě. Do konce minulého roku to bylo standardní, sem tam diskuze, ale na rozpočtu jsme se shodli, a já si řekla – snad už bude klid. A pak se najde jeden člověk, který rozbije všechno, pozuráží kde koho, namluví kdekomu kdeco, někdo mu na to skočí, a vy se z domu díváte, jak se vám mění rada města, aniž se vás někdo zeptá na názor. Nevím, kde se bere v lidech za sebestřednost, zaujetí sami sebou. Takže je to sice prostředí, ve kterém se pohybuji dvacet let, ale na tu lidskou charakterovou bídu jsem si ještě nezvykla. A je otázka, zda se v ní nadále chci ve svém věku a při svých schopnostech pohybovat.
A jednání za zády zastupitelstva? Hloupost. Oni nebyli nikdy řadoví zastupitelé, a nějak si nemohou zvyknout na to, že starosta prostě jedná – jako každý šéf. Nemůže vedle něj sedět 20 zastupitelů. I v tom se odráží jejich politická nevyzrálost. Hned po volbách šli do funkcí a bez nich se neumí nějak zorientovat. Říkají proto často nesmysly.
Perlička – jeden z těch dnešních kritiků na dotaz, jakou roli má město jako vydavatel místního zpravodaje, řekl – platit faktury a chodit k soudu, když bude problém. Tedy jinak se asi o obsah vlastního periodika nemá a nesmí zajímat. Co na to chcete říct a neurazit?
A tak je to se vším.
Po svém zvolení do čela města jste v rozhovoru pro Deník zdůraznila, že žádnou velkou spalovnu pro celý Olomoucký kraj na území města nechcete. Mohelnice by podle Vás měla jít vlastní cestou a vybudovat menší spalovnu pro region. Vámi představený projekt ale vyvolává emoce nejen v zastupitelstvu, ale i občanů. Zastupitelstvem je vám vyčítáno i to, že je obcházíte při vyjednávání s investory a požadují referendum. Jak se k této kritice stavíte a jste pro referendum? Proč doposud ještě neproběhlo?
To je téma ne na jednu odpověď, ale zkusím. Zastupitelstvem mi není vyčítáno vůbec nic, to jen ti, co už neřídí radnici, kritizují vše, ale bokem se dozvíte, že v podstatě váš záměr považují za správný, jen jim vadí, že jste u něj vy, ne oni. Dokonce jeden z kolegů se novinářům vyjádřil, že nebude podporovat „mou malou domů“. Asi podle sebe soudím tebe, a myslí si, že na tom chci ekonomicky profitovat. Chtěli oni něco takového? Neskutečné, takový způsob uvažování. Mohelnici ale nespasí řeči, ale činy. Peníze sem nepřinese Bůh, ale investoři. Minulá vedení rozprodala, co šlo, lukrativní pozemky pískovny prodali za 15 haléřů metr, nechali zkrachovat i teplárnu, která přinášela do rozpočtu miliony. Právě jejího areálu chci využít na ekologickou likvidaci odpadu, protože je na to jak stvořená. Máme obchvat, doprava by stoupla v porovnání se Siemensem a Hellou minimálně a lidé by si jí ani nevšimli. Jak jsem s tím přišla, začala hysterie bez faktů, a nejvíce od těch, co sem chtěli dostat napřed tu obrovskou krajskou spalovnu. Stala se z toho politika, ne investiční záměr. Proto jsme to zarazili, v tomto období se nebude rozhodovat vůbec nic. Tedy ani referendem. S těmito lidmi v zastupitelstvu se nedá dělat nic – dokonce přestává být reálné vydávat místní měsíčník, protože co se kolem toho strhlo, je tragikomedie o mnoha dějstvích. A pak se bavit o vážných věcech? To chce jinou ligu. Nemohu pracovat s hysterickými muži, kteří nerozchodili, že to prostě po volbách opakovaně nezvládli, a kteří promítají na zastupitelstvu komíny, když podobné zařízení žádný komín vůbec nemá, a šíří fyzikální bludy, že to bude brát kyslík. Svatá prostoto… Jsem profesionál, nemohu dělat náročné věci ani vést náročné diskuze pod taktovkou nenaplněných ambicí uražených mužských a čelit obyčejné lidské hlouposti a nevzdělanosti. Na to nemám nervy ani čas. Ať by toto zařízení, nesprávně nazývané spalovna, na území Mohelnice bylo, diskuze o tom musí proběhnout jindy a jinak.
Jak to vypadá se záměrem radnice na zřízení městské policie?
Další důkaz o rozdílu mezi slovy a činy. Mí předchůdci oznamovali do novin, dokonce zcela mimo zastupitelstvo, že bude brzy zřízena městská policie. Lidé ji tady totiž chtějí - ne aby buzerovala za parkování, ale aby ohlídala klid v městských sadech při akcích a v centru města, kde díky předchůdcům máme uprostřed bytových domů hlasitý noční podnik. Oni mluvili, já to poprvé zahrnula do návrhu rozpočtu. Ti, kteří kdysi prohlašovali, že městská policie v Mohelnici bude, navrhli její vyřazení a byla tedy vyřazena. Co k tomu dodat? Asi to, že oni jsou muži spíše mnoha slov, já spíše žena činu. A taky chci prostě ve městě pořádek. Jak v zakázkách, tak v ulicích. A tím je prostě neskutečně štvu, a proto mi to kazí, jak jen mohou. Musím přiznat, že jsou v tom dobří. Ale taky doufám, že po volbách už v zastupitelstvu alespoň někteří nebudou. Ne všichni – optimisticky si myslím, že škodí jedno, dvě, tři jména. S ostatními si to umím představit. Ovšem v jiné době a za jiné konstelace. Mohelnice teď musí do voleb jen přežít. Zázraky totiž s tímto mužstvem neumím, i když mne jeden z mých oponentů nazval po volbách Jaromírem Jágrem v zastupitelstvu, aby ovšem hned vzápětí dodal, že ani Jaromír Jágr nemusí být kapitánem týmu. No – myslím si, že kdo nepostaví před těžkým zápasem do čela mužstva Jaromíra Jágra, je blázen. I kdyby to udělal už kvůli autoritě jména. Což se po volbách potvrdilo – Jaromíra Jágra nevzali ani do týmu, posadili ho dokonce na lavičku, a pak se divili fiasku.
Ale abych nekončila nějak pesimisticky – i když mne ta lidská malost neskutečně štve, musím říct, že oč více mi ti dva tři čtyři komplikují život a kazí dílo, o to více cítím podporu lidí. Proto bude to mé rozhodování skutečně těžké. Ale už nejsem Johankou z Arku, jak mi dlouho říkali, ale spíše ten Jaromír Jágr – a i jemu jednou dojde, že i na vrcholu je někdy lépe odejít, pokud by ho hra stála moc úsilí. Navíc když máte ještě jiné hřiště, na kterém jste pro všechny ten kapitán, a hra vás prostě baví. Hovořím o své profesi, svých firmách, své tvůrčí činnosti…
Jak jste se mi svěřila, začínáte se blížit charakteristice vaše kolegy z advokacie, který se obává, že jako kandidát by byl nešťastný a jako zvolený politik zoufalý. Co byste si tak přála, abyste to cítila jinak?
Chtěla bych mít možnost být jedno období osvícený diktátor. Abych mohla ukázat, co umím. Abych Mohelnici posunula o pár kilometrů výš. Pro mne není nemožný cíl ani zimní stadion, ani další investoři, chtěla bych znásobit peníze do kultury, sportu… Nenávidím slova, nejde to. Nenávidím, omlouvám se za ten výraz, žvanění o ničem. Raději se pokusit o deset věcí, aby polovina vyšla. Než mluvit o jedné a nic z toho. Jenže to je nemožné, snad těch 50 % a aspoň jedno období jednobarevná vláda, co bude dřít, ne deklamovat a intrikovat. Proto to moje velké dilema. Ano nebo ne? Nevím. Opravdu v tuto chvíli nevím.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Kateřina Synková
