Na úvod Topolánek vysvětluje, že vyjadřovat se ke kvótám je hlavně u nás povětšinou jen čirý populismus, kterému propadají všichni napříč naším politickým spektrem, od prezidenta Zemana, který „hází do jednoho pytle Araby, Turky, Peršany, Azery i Kurdy a každý muslim je pro něj synonymem teroristy“, po „obvyklé zahraničněpolitické nenázory Andreje Babiše“.
Až teroristický útok na redakci Charlie Hebdo byl tím hybným motivem, který donutil politické elity jednat. Bohužel však příliš pozdě. Usnutí na vavřínech, přehnaná politická korektnost, umělá podpora multikulturalismu. To vše a mnohem více stojí za situací, které Evropa právě čelí, ale neumí se jí správně postavit.
Na otázku, proč tomu tak je, si sám odpověděl skrze citaci libyjského diktátora Muammara Kaddáfího: „Proč umírat za islám? Nepotřebujeme teroristy ani sebevražedné atentátníky.“ Přes 50 milionů muslimů v Evropě ji sami změní za pár desítek let na islámský kontinent.“
Náš hluboce nevěřící národ si od pana Topolánka vysloužil ještě jednu citaci, tentokrát od Friedricha Nietzscheho: „Žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka, ačkoli v ni v hloubi duše nevěříme...“
Ukazuje několik pohledů na věc, zdánlivě nesouvisejících. Jeden z nich podle Topolánka „brilantně demonstroval“ liberální italský ekonom Antonio Martino, jehož proslov poukázal na rozervanost evropské politiky. „Jako člen Montpelerinské společnosti jsem absolutním zastáncem volného pracovního trhu. Imigranti práci neberou, naopak přinášejí. Takové společnosti bohatnou. Nicméně jako ministr obrany v Berlusconiho vládě, se svými carabiniery zodpovědný mimo jiné i za bezpečnost občanů, jsem zásadně proti,“ řekl.
Následují do několika bodů sepsané komentáře, fakta a skutečnosti, kterými Topolánek zkouší ukázat jinou cestu. Například fakt, že určitou povinnost přijímat uprchlíky, i když jen ty politické, nám již stanovila Lisabonská smlouva, tedy vlastně není důvod, proč se o tom vůbec bavit.
Zamýšlí se i nad tím, zda umíme migranty rozlišovat. Když už ano, kam pak máme vrátit ty ekonomické. Vzhledem k absenci diktátorů, kteří by sever Afriky drželi pevně v otěžích, rozbujel se obchod s lidmi, proti kterému bychom měli bojovat i s pomocí vojenské síly. „Středozemní moře se nesmí stát masovým hrobem,“ říká Topolánek a apeluje na evropskou lidskost. A to, jestli bychom se na této „cizí válce“ podíleli, je otázka bezpečnosti země, a ne veřejné diskuse.
Píše také o tom, jak by měla probíhat samotná integrace. Není přijatelné, aby příchozí uprchlíci spadli do sociální záchranné sítě, která u nás funguje. Měli by se začlenit do společnosti, najít si práci, vytvářet nějaké hodnoty. S tím jim však musí pomoci občané jednotlivých států, přiblížit jim kulturu, třeba je i naučit jazyk. Tedy je i naší zodpovědností, jak to celé dopadne. „Pár hodin týdně pracovat jako dobrovolník. Učit nějakou mámu nebo bábu vařit z českých potravin apod.,“ nadhazuje několik příkladů Topolánek.
A když už byla řeč o sociální síti, příchod uprchlíků by měl zahýbat sociálním systémem obecně. Nechceme, aby se flákali na ulicích a pobírali dávky? Je třeba zařídit, aby se systém nedal zneužít, tak jak někteří činí doposud. Protože „nemůžeme na nově příchozí uplatňovat jiný metr“.
Ano, je to velké bezpečnostní riziko, ne nemusíme na tom nutně jen tratit. Ale diktovat si koho, kolik a kam, to není správná cesta. Stejně není nikdo, kdo by mohl uprchlíky objektivně posuzovat a rozdělovat jejich příslušnost jednotlivým státům. A ono bezpečnostní riziko také není otázkou veřejné diskuse. Od toho máme policii, která má konat svoji práci. „Ať přestanou šmejdit po našich ložnicích a ukájet se intimními odposlechy a starají se o naši bezpečnost!“ rozhořčeně píše Topolánek.
Ale když to nedokážeme, není to žádné selhání. Přijmout milion uprchlíků není jen tak. „Přerozdělovací kvóty jsou samozřejmě tím absolutně nejhorším řešením, které jen nahraje xenofobům a rasistům,“ pokračuje. Chybou by bylo, kdyby nastalé rozepře znamenaly například konec Schengenu.
Topolánek, který, jak sám poznamenává, není jediný, kdo takto smýšlí, také uvádí, že by se měly řešit příčiny, a ne symptomy, tedy podívat se po řešení v místě vzniku problému. Zároveň podotýká, že EU už nemá takovou kapacitu, a je tedy nutné do situace začlenit OSN, „aby tato organizace vůbec naplňovala svůj smysl existence“.
A když už ta situace nastane, prostě musíme dodržovat pravidla a vykašlat se na „pseudohumanismus“. Nechceš dělat? Tak běž pryč. Chceš se zapojit? Vítej doma. Ale všem stejným metrem. Když máme být ostří na migranty, měli bychom být stejně ostří i na naše vlastní občany.
K tomuto shrnutí jej dohnala určitá občanská povinnost, kterou se snaží Topolánek probudit i v ostatních. „Chci v této zemi žít, umožnit totéž svým dětem a při pohledu do zrcadla se významně nestydět. Jsou-li totiž ohroženy svoboda a hodnoty mé země, je tím ohrožena i svoboda má,“ uzavírá článek.
S celou situací prostě musíme podle Topolánka začít pracovat jako s faktem. Ne dělat, že se nic neděje, že se nás to netýká. Ale najít konstruktivní řešení a zamést si i před vlastním prahem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: spa
