Pro březnové usnesení Evropského parlamentu o základních právech lidí afrického původu v Evropě hlasovali mj. lidovci, ANO, TOP 09, STAN, ČSSD a komunisté. Hlasování se zdrželi poslanci za ODS a z Čechů byl proti jediný Jiří Payne. Europarlament požádal Evropskou komisi a členské státy, aby zajistily „legální cesty“ pro všechny, kteří „chtějí vstoupit do EU“.
Hlasování vypadá jako jednoznačná podpora přijímání Afričanů nebo možná i všech příchozích, a to zcela bez ohledu na azylové řízení. Poslanci, kteří hlasovali pro, zdůrazňovali buď jeho nezávaznost, nebo údajný fakt, že usnesení bylo vloženo do balíčku s jinými humanistickými dokumenty a že tedy „nešlo“ hlasovat proti. Vnímáte usnesení jako nezávazné?
Politická usnesení jakéhokoliv parlamentu jsou právně nezávazná, ale vymezují pro veřejnost hodnoty, interpretují politické dění, ukazují, jak má být vnímána politická realita. Mají politickou závaznost. Pokud výkonná moc není absolutně cynická, je pro ni usnesení parlamentu velmi vážným imperativem. Tvrdí-li někdo, že usnesení Evropského parlamentu je nezávazné, že jej Komise stejně nebude respektovat, v podstatě tím říká, že bychom měli takový parlament zrušit.
Těžko se mi hledá přiměřené přirovnání. Jak ovšem říkali již staří Římané, každé přirovnání pokulhává. Uvedu však přesto několik příkladů. Připomínáme si výročí vojenského útoku na Heydricha. Kdyby v té době přijal nějaký parlament usnesení, že odsuzuje každé použití zbraní jako vyjádření politických postojů a že má být poskytnuta lékařská pomoc německým vojákům, kteří byli při útoku zraněni, šlo by sice o nezávazné usnesení, ale přesto bych pro něj nemohl hlasovat. Když se v roce 1969 přijímalo Poučení z krizového vývoje, byl to právně nezávazný text. Přesto bych pro něj nemohl hlasovat, i kdyby v něm byla část pojednávající o tom, že sovětským vojákům, kteří při invazi byli zraněni, mají nemocnice poskytnout veškerou potřebnou lékařskou péči. Mohu uvést i příklad z osobní roviny: Kdyby mě někdo nutil veřejně prohlásit, že můj bratr je podvodník, který vynáší soudy a nemá žádné argumenty, a že jeho klamavé výroky mají být uvedeny na pravou míru, neřekl bych to. To je přece otázka morální integrity jednotlivého politika.
Politik, který by jakkoliv nějaké takové podobně „nezávazné“‘ usnesení podpořil, by pro slušné lidi ztratil důvěryhodnost. V tom okamžiku vznikne propast mezi normálními lidmi a politiky, najednou jsme to my a oni, najednou to nejsou naši zástupci, ale přisluhovači. Jde o nevratný krok, taková ztráta důvěry se už nedá obnovit ani neustálým opakováním, že „Evropská unie, to jsme přece my“ (pozoruhodné je, že právě ti, kteří tohle opakují, zároveň takto pohrdají normálními lidmi). EU nejsme my, EU jsou „oni“ včetně poslanců, kdo zvedli ruku pro výše zmíněné usnesení. A takoví politikové už nás nikdy nebudou věrohodně zastupovat.
Říká se, že na původně nezávazná usnesení časem navazují další normy (jak EP tak EK) které už závazné jsou a těch původních se dovolávají. Setkal jste se už s takovými postupy?
Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker to kdysi velmi názorně popsal: „Na něčem se dohodneme, hodíme to do placu a čekáme, co se stane. A když nevznikne rozruch, protože většina lidí nerozumí tomu, co bylo rozhodnuto, pokračujeme krok za krokem tak dlouho, až už není cesty zpět.” Celý projekt Evropské unie byl takto založen a takto funguje. Jde o nepoctivou hru. Slušný politik jasně řekne, oč mu jde a jak to chce uskutečnit. Lidé mají právo vědět, o co politik usiluje. Od počátku se tvrdí, že cílem není vybudovat evropský superstát, ale při tom se to krok za krokem uskutečňuje. Mnozí si pak myslí, že cílem je vytvoření federace. Jenže není, vše by od počátku muselo vypadat jinak. Mimochodem Winston Churchill federaci kdysi navrhoval, ale prosadil se Monnetův neprůhledný model, který nahrazuje politickou odpovědnost úřednickou mašinérií. Od stávající podoby se k federaci nedá žádným způsobem dostat. Demokratický deficit z EU nelze odstranit.
Jak byste komentoval výsledky voleb do Evropského parlamentu?
Výsledky nejsou překvapením, čekalo se, že v Británii vyhraje strana brexitu a že v Itálii vyhraje strana Salviniho. Předpokládalo se, že ve Francii volby nevyhraje Macron. U nás se Babiš v kampani zaměřil na polemiku s piráty a přitom mu utekly hlasy k ODS, což ho nejspíš překvapilo. Překvapením je vliv preferenčních hlasů na pořadí kandidátů. Když někdo získá mandát z patnáctého místa nebo když je lídr vykroužkován, jde o jasné důkazy, že v politických stranách neprobíhají férové primárky. Je to hodně špatná vizitka pro příslušné politické strany a nelichotivé vysvědčení pro českou demokracii. Politická morálka je tak devastována a následně se přestává hrát férově v celé politice.
autor: Zbyněk Hutar
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
