Před pěti lety sem lidé přicházeli, aby se rozloučili se zesnulým exprezidentem Václavem Havlem, jehož ostatky tu byly vystaveny. V den, kdy by oslavil osmdesáté narozeniny, se v kostele sv. Anny, který slouží jako kulturní centrum nadace VIZE 97, sešla zhruba stovka lidí včetně řady známých osobností, aby společně s letošním laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 profesorem Janem Sokolem debatovali na téma „Nežít pro sebe“.
Moderátor diskuse psychiatr Cyril Höschl mohl na závěr veskrze filozofické rozpravy konstatovat, že moto „Nežít pro sebe“ není myšleno jako morální apel, ale jako vyjádření toho, že svět zkrátka funguje na vzájemné provázanosti lidí a nám nezbývá nic jiného, než to vzít v potaz a nějak se s tím vyrovnat. „Jsme s jinými provázáni tím, co jim dáváme a co od nich dostáváme. A nemyslí se tím jenom hmotné statky a peníze, ale i kulturní dědictví, sociální dluhy nebo dluhy života,“ shrnul Höschl.
V následné diskusi s diváky, mezi nimiž byli přítomni i bratr Václava Havla Ivan, socioložka Jiřina Šiklová či slavný český chirurg profesor Pavel Pafko, se psychiatr pozastavil nad tím, že si lidé stěžují, že se mají špatně.
„Rakouský etolog a nobelista Konrad Lorenz kdysi varoval, že se moderní člověk stále více podobá domácím zvířatům: je zvyklý na bezpečí a pohodlí chlívku, kde dostává pravidelně nažrat a žádný nepřítel ho nemůže ohrozit, dokud ho ovšem jeho chovatel nepošle na jatka. Tak se podle Lorenze moderní člověk sám domestikuje, ztrácí přirozenou opatrnost a ostražitost, zato trvá na pravidelném krmení, a kdyby nepřišlo, propadne panice a hysterii. Stačí, když neteče teplá voda, v obchodě nemají pomeranče nebo nejezdí tramvaje,“ jal se Höschl citovat ze sborníku „Nežít jen pro sebe“ z pera Jana Sokola.
Odborník na lidskou duši k tomu podotýká, že „zřejmě nikdo v současné době v našem evropském prostoru osobně nepamatuje dobu, kdy se žilo líp, než je doba, ve které žije on sám. A přesto má potřebu se cítit strašně špatně a mít pocit, že situace je takřka katastrofická“.
Psychiatr Cyril Höschl, autorka: Lucie Štěchová
Profesor Sokol doplnil, že existují vědecké výzkumy, které potvrzují, že skutečně žijeme v příznivější době než naši předci. „Často cituji Stevena Pinkera (kanadsko-americký experimentální psycholog, pozn. red.), který s vynaložením obrovského úsilí shromáždil údaje o násilí v lidských společnostech. Vyšlo mu, že pravděpodobnost novorozence, že bude násilně zabit, se od prehistorických dob snížila třicetkrát až padesátkrát. A to bez ohledu na světové války, hrůzy jako gulagy, šoa (holocaust, pozn. red.) atd.,“ uvedl filozof.
O paradoxu dnešní doby svědčí podle Sokola i debata o umělém a přirozeném, kterou nedávno viděl v televizi. Vystupoval v ní „náš přítel, nadšený ochránce indiánů, a ještě jeden takový člověk“. Oba prý horovali pro to, jak trávíme v jedovatém prostředí, ničíme strašnými epidemiemi, a vůbec nadávali na moderní průmyslovou společnost.
Podle Sokola by se jim možná dalo dát za pravdu, ale oba prý zapomněli zmínit, že indiáni žijí asi tak poloviční dobu než my. A že je třeba je držet v rezervaci, protože jinak by utekli do města, kde se žije pohodlněji. „Normální indiáni totiž utíkají do měst, nikoliv jako naši přátelé někam do džungle, protože si myslí, že tam se žije přirozeně,“ objasnil profesor a odkázal na jednoho německého autora, který říká: „Všichni chtějí žít v přírodě, ale nikomu se tam nechce jít pěšky.“
Profesor Jan Sokol, autorka: Lucie Štěchová
„V německé kultuře je silně zakořeněno, že dluhy se musejí platit. Srovnejte si německou otevřenost vůči migraci s jejich přísností vůči Řekům. Ten migrant si samozřejmě nic nepůjčil, ten jenom přichází, zatímco Řek je svým způsobem podezřelý a nedůvěryhodný, protože si toho spoustu napůjčoval,“ zmínil pán z publika.
Na jeho poznámku zareagoval profesor Sokol rodinnou historkou. „Moje babička pocházela z poměrně malých poměrů – její tatínek byl hokynář v Jindřichově Hradci. A babička, když na stará kolena vyprávěla o svém dětství, vždycky to začínalo tím: tatínek udělal bankrot, a to se narodila Cílinka. A pokračovala: A tatínek udělal další bankrot, a narodil se Jarka… Babička byla z jedenácti dětí,“ pobavil přítomné.
Byli i horší prezidenti než Zeman
Následně si vzala slovo socioložka Jiřina Šiklová, která otočila kormidlo diskuse směrem k prezidentu Zemanovi a strachu z uprchlíků.
„Nebudu to brát na tak vysoké úrovni… Splácím dluh za to, co jsem dostala, tím, že jsem ochotná jezdit po různých destinacích, kam by mnozí z vás možná ani nejeli, protože to považuji za správné. V poslední době se to točí, jak jinak, kolem volby prezidenta,“ zahájila Šiklová svůj proslov.
Vždycky prý na to říká: nedělejte si starosti, nějak bylo, nějak bude. „Měli jsme i horší prezidenty – uvádím Novotného, Zápotockého…“ rozesmála publikum.
Socioložka vypozorovala, že lidé trpí úzkostí z toho, že jsme příliš bohatí. A že žijeme na dluh, na úkor těch ostatních zemí, které se sem snaží dostat. „To je totiž pod problémem té imigrace. Paradoxní je to třeba v Německu – je tam hranice mezi NDR a NSR. I v nás je ta hranice i úzkost z přicházejících daleko nižší, než je třeba na Slovensku, Maďarsku a tak dále. Myslím si, že je to taky záležitost velkého dluhu, pocitu viny a ohrožení tím zadlužením…,“ vyprávěla Šiklová.
Publikum na debatě, autorka: Lucie Štěchová
„Tím prezidentem jsi mi připomněla zajímavou úvahu Ondřeje Vaculíka, syna zesnulého Ludvíka, kterou vydal v našem fakultním časopise (Vita Nostra Revue, pozn. red.),“ navázal Höschl.
Ve své úvaze prý Vaculík říká, že velkou zásluhou našeho prezidenta je, že prezidentský úřad znormalizoval. „Protože kdyby někdo za prezidentování Václava Havla řekl, že prezidentem po něm bude Michal Horáček, tak by říkal: to snad ne… Ale teď, když to řekne, odvětí: Proč ne, nakonec. Čili Zeman zpřístupnil funkci širokému publiku, takže každý by mohl být celkem vítaným prezidentem,“ citoval psychiatr syna slavného českého spisovatele a sál burácel smíchy.
„A také řekl, že kdyby se dějiny odebíraly přímočaře, po Husákovi by správně měl být prezidentem Adamec, po Adamcovi ten současný a tak a že Havel byl jen takový úlet stranou, kterým jsme se vrátili do původních kolejí,“ doplnil.
Na závěr Höschl pobavil anekdotou o tom, jak média někdy zkreslují výroky: „Arcibiskup z Canterbury letí do New Yorku a už na palubě letadla se ho škodolibí novináři ptají, jestli v New Yorku hodlá navštívit vykřičené domy. A on s jemnou ironií říká: v New Yorku jsou nějaké vykřičené domy? A druhý den vyjde v New York Times palcovými titulky: Už v letadle se biskup ptal, zda v New Yorku nejsou vykřičené domy.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Štěchová
