Kdo propaguje družení s muslimy, je nemocný a měl by se léčit. Přinášíme ochutnávku z knihy doktorky Samkové, dočtete se ještě mnohem více

V úryvcích, které níže uvádíme, upozorňuje Samková na situaci našeho předsednictví v EU a vzpomíná na dobu, kdy jsme to Evropě „osladili“. „Fakt jsem myslela, že mě trefí, a když pak ke vší té hrůze ještě Paroubek „sundal“ uprostřed evropského mandátu Topolánkovu vládu, čímž mimo jiné pošlapal ego knížete Schwarzenberga tak, že souhlasil se svou loutkovou rolí v následně vzniknuvší TOP 09, měla jsem fakt chuť je tím cukrem ukamenovat.“ To, co provedla Topolánkova vláda v rámci předsednictví EU, je podle jejího názoru „nejvyšší forma buranství a pošlapání národních dějin“. Věnuje se také vytvoření a vystavení Entropy sochaře Davida Černého. Připomíná nejen to, že zde mělo sedmadvacet členských států Evropské unie každý svůj symbol, ale navíc byly státy obehnány rámem, tvořeným plynovodní či ropovodní rourou, která měla odbočku ke každé zemi. „Nic pravdivějšího nelze vymyslet. Každá evropská země i Evropská unie je svázána ropou. Ruskou ropou a ruským plynem, případně ropou arabskou. Směju se, když stále někdo říká, jak nás Rusové chtějí okupovat, zařadit do své zóny vlivu, ovládnout nás a tak podobně. Proč by Rusové chtěli válku, když stačí zavřít kohoutky?“ pokládá řečnickou otázku Samková, která tuto úvahu dává do souvislostí s Norskými fondy, což je podle ní „čistá ideologická diverze“.

„Strategií, kdy si po určitou dobu necháme ‚… na hlavu‘, docílíme eliminace náhody.“

Ve druhém úryvku ze své knihy, který Samková poskytla ParlamentnímListům.cz, přibližuje paralelu „nejsme jako oni“. „Když na nás jde někdo s flintou, pak nemůžeme chtít diskutovat, musíme flintu použít také. Jestliže mě někdo začne vraždit, pak také vezmu nůž a budu se bránit. Zabiju ho vlastní rukou, kterou jsem jen se značnými problémy každé Vánoce klepla kapra paličkou,“ uvádí Samková, která se v knize pochlubí i osobní taktikou, kterou vybrousila téměř k dokonalosti. Zároveň sleduje historické souvislosti a velmi zajímavě odvozuje z matematické teorie her. „Existuje řada herních strategií a je matematicky prokázáno, která z nich je nejúspěšnější. Není to ‚půjčka za oplátku‘, tedy ‚zub za zub, oko za oko‘, ale strategie ‚půjčka, půjčka, oplátka‘. Touto strategií, kdy si po určitou dobu necháme ‚... na hlavu‘, docílíme eliminace náhody,“ píše Samková a pak svá slova ilustruje na přístupu Evropy k muslimským státům a islámu.

V islámu je žena muži absolutně podřízená. A to s partnerstvím dohromady nejde

V části, kterou advokátka nazvala Myšlenka na partnerství s islámem je psychiatrická úchylka a měla by se léčit, píše: „Máme za sebou dva tisíce let výzev k partnerství. Islám nic takového jako partnerství nezná. Ani na rovině partnerských vztahů, protože žena je muži absolutně podřízená, ani na úrovni vnitrostátních vládních vztahů, tím méně mezinárodních vztahů.“ Autorka upozorňuje na „Káhirskou deklaraci lidských práv v islámu“ z roku 1990, i v ní je žena v podřízeném postavení. Vzorec podřízenosti nejde podle Samkové dohromady s partnerstvím. Z toho vyvozuje, že předpoklad toho, že islám bude chtít být s někým v partnerství, je naprostý nesmysl. „Představa, že by chtěl být v partnerství s Evropou, po které mocensky pošilhává již nejméně šest set let, to pak není nesmysl, to je psychiatrická úchylka a kdo jí trpí, měl by se léčit,“ píše.

Celá současná vláda je podle Samkové nevolitelná

V poslední stati Samková pokládá řečnickou otázku: Koho volit? A hned na začátku vyjasňuje, koho v žádném případě ne. „Nevolit ty, kteří se laxně staví k nebezpečí rozšiřování islámu v Evropě a v České republice zvláště. Nevolit ty, kteří se podbízejí Evropské unii. Nevolit ty, kteří zavádějí nejrůznější ‚kontrolní mechanismy‘, které po nás EU ani nevyžaduje, místo toho, aby podporovali podnikatelské prostředí a osobní svobody. Takže tím je celá současná vláda nevolitelná.“ Popisuje „obzvláštní zradu“ KDU-ČSL, ČSSD i ANO. A do stejného ranku hází i aktuální „politické mrtvoly“. „Prosím, hlavně neříkejte, že je na volená místa třeba volit bohaté, protože ti už jsou zabezpečeni a nemají potřebu si nakrást. Na volená místa je třeba zvolit lidi, kteří budou pracovití, obětaví a naslouchající svému národu. V tom je podle mého názoru zcela dostatečně zabudována i nezkorumpovatelnost. Protože každý, kdo se nechá koupit, a to kdekoliv a v jakékoliv záležitosti, pracuje proti svému národu: nezohledňuje totiž jeho nejlepší zájmy, ale své. Což je konečná,“ radí Samková, která také v knize upozorňuje: „Kdyby ČSSD nevytáhl Miloš Zeman, tak je dnes tak na úrovni Koruny české (nic proti ní…). U politických stran se ptejte na dvě zásadní otázky, totiž je-li ta či která partaj ochotná zakázat islám v ČR a uvolnit osobní ozbrojování občanů. Pakliže je na obě odpověď kladná – volit.“ Samková také vysvětluje, proč je důležité ptát se kandidátů na to, jakou mají představu o obsazení pozice ombudsmana a jakou roli může sehrát senát.

Úryvky z knihy "Proč islám nesmí do Česka," které poskytla Parlamentním Listům Klára Samková

O EVROPĚ A ENTROPĚ

Nemůže být nic víc proti české povaze, než je islám! Což mne přivedlo k další úvaze: když Česká republika přebírala předsednictví v Evropské unii, byla jsem si jista, že představitelé ČR se uchopí toho grandiózního dědictví Jiřího z Poděbrad, kterým se nemůže pochlubit žádný z evropských národů. Mám samozřejmě na mysli „Mírové poselstvo krále Jiřího z Poděbrad“, latinsky „Tractatus pacis toti Christianitati fiendae“, neboli „Dohoda o míru veškerého křesťanstva“. To byla věc do té doby naprosto nevídaná, totiž diplomatický projekt, jehož cílem bylo dosažení všeobecného míru a spolupráce. Jeho základem byla do té doby naprosto neznámá myšlenka vzniku stálého společenství nezávislých a vzájemně rovných evropských států. Dohoda, nabízena Jiřím z Poděbrad, měla zajistit mír v celé Evropě a tím, že by zajistila Českému království politické spojence při hrozícím konfliktu s papežem, by podpořila náboženskou svobodu a svobodu slova. Aby těch podobností s ideou Evropské unie nebylo dosti, je nutno připomenout, že k dosažní svého plánu vyslal český král v letech 1462 – 1464 diplomatickou misi… a to do Štrasburku. Poselství krále Jiřího objelo půlku Evropy, příznivého ohlasu se však dočkalo jen u německých knížat, u polského a francouzského krále, kteří byli ochotni k něčemu tak novátorskému, jako byla multilaterální mezinárodní smlouva.
Jak říkám: byla jsem si jista, že Česká republika této úžasné příležitosti využije a těšila jsem se, jak přijede do Štrasburku a Bruselu poselství krále Jiřího tentokrát, jak přečte text „Dohody o míru“, jak bude slavně přivítáno – a jak bude přijato a prohlášeno za jeden z ideových základů Evropské unie. Místo toho geniální Topolánek s neméně geniálním Vondrou vymysleli slogan „Evropě to osladíme“ a zaštítili se českým „vynálezem“ kostkového cukru. Fakt jsem myslela, že mě trefí, a když pak ke vší té hrůze ještě Paroubek „sundal“ uprostřed evropského mandátu Topolánkovu vládu, čímž mimo jiné pošlapal ego knížete Schwarzenberga tak, že souhlasil se svou loutkovou rolí v následně vzniknuvší TOP09, měla jsem fakt chuť je tím cukrem ukamenovat. To, co provedla Topolánkova vláda v rámci předsednictví EU, to je dle mého názoru nejvyšší forma buranství a pošlapání národních dějin. Navíc až nyní vyplouvá na povrch další jednoznačná historická paralela, která zůstala nevyužita, což ovšem by byl takový „plán v plánu“. Jedním ze zásadních důvodů, proč Jiří z Poděbrad usiloval o uzavření multilaterální mírové dohody mezi evropskými panovníky, byla také snaha o uzavření obranného souručenství – a to proti turecké expanzi. Viděno dnešní optikou, připomenutí poselství Jiřího z Poděbrad se naprosto nemohlo hodit do krámu, tedy euroneomarxistického eurokrámu, vůbec nikomu. Že se to nehodilo do krámu ani vládě strany, která sama sebe považovala a deklarovala jako pravicová a konzervativní, to je pak už opravdu na zvracení a je to jedním z důvodů, proč by se ODS měla navždy rozpustit a vypustit, či při nejhorším by se měla stát ležící a spící.
Když však vzpomínám na nechvalně proslulé české předsednictví, musím se zastavit u záležitosti, kterou považuji za nesporný klad, ba přímo prorocký čin. A tím je vytvoření a vystavení Entropy sochaře Davida Černého. Já ho vůbec považuji za vynikajícího umělce, ale s tou Entropou se strefil skutečně do černého. Připomeňme si, jak vypadala: Sedmadvacet členských států Evropské unie mělo každý svůj symbol. Především však tyto státy byly obehnány rámem, tvořeným plynovodní či ropovodní rourou, která měla odbočku ke každé zemi. Nic pravdivějšího nelze vymyslet. Každá evropská země i Evropská unie je svázána ropou. Ruskou ropou a ruským plynem, případně ropou arabskou. Směju se, když stále někdo říká, jak nás Rusové chtějí okupovat, zařadit do své zóny vlivu, ovládnout nás a tak podobně. Proč by Rusové chtěli válku, když stačí zavřít kohoutky? Ropa samozřejmě neproudí jen z Ruska, ale také z Norska v podobě tak zvaných Norských fondů. Což je čistá ideologická diverze v rozsahu, na který se celé slavné Rusko do dneška vůbec nezmohlo, bez ohledu na svou rozlohu, politické postavení a na vojenskou a ekonomickou sílu. Norsko Evropu ideologicky okupuje svým agresivním Che Guevarovským inženýringem lidských duší, zcela nepokrytě si kupuje nejen politický vliv, ale především nám imputuje neomarxistickou ideologii, kterou korupčním způsobem vnucuje ostatním zemím, přičemž ovšem není ani členem Evropské unie. Přesto má na jednání jejích státu zásadní – a to vrcholně negativní – vliv. Zobrazit tyto dva aspekty faktického vazalství Evropské unie na naftě nešlo zobrazit lépe, než to udělal David Černý. Pozoruhodné je, že tohoto aspektu, totiž té ropovodné roury tvořící rám i kostru obrazu, si nikdo z uměleckých vykladačů Entropy nevšiml. Všichni byli tak uneseni bulharskými tureckými záchody a maďarským melounovým atomiem, že ten způsob, jak to všechno drží pohromadě, totiž právě těmi rourami, nikoho nezajímal. Zobrazení jednotlivých zemí bylo ovšem také velmi pozoruhodné, a to opět dvojím způsobem, způsobem realizace i samotným ztvárněním. Vím, že kdekterý stát protestoval, nejvíc chudák Bulharsko se svými tureckými záchody, které to schytalo místo Turecka, tehdy mohutně se do Evropské unie tlačícího. Domnívám se, že Bulharsko mělo na tento rozpor, totiž, že turecké záchody jsou turecké a nikoliv bulharské, diplomatickou cestou poukázat a žádat á margo zvýšenou opatrnost při projednávání žádosti Turecka coby pravé vlasti tohoto civilizačního vynálezu. Ale tak bych reagovala já, „smějící se česká bestie.“ Podle mého názoru není ani tak zajímavé, kdo proti ztvárnění své země protestoval, jako ti, kteří neprotestovali. Jak to, že Británie neprotestovala, že v Entropě bylo na jejím místě velké prázdno? Jak to, že Holandsko neprotestovalo, když bylo znázorněno jako země, která zmizela pod vodou, a zůstaly z ní trčet jen muslimské minarety? Jak to, že Řecko bylo představeno jako spálená země, údajně kvůli lesním požárům, případně též občanským nepokojům? Já mám s pojmem „spálená země“ spojenu úplně jinou asociaci a myslím, že ta je skutečnému výkladu použitého symbolu Řecka podstatně blíže. Důležitý byl také způsob vytvoření Entropy. David Černý se totiž původně představoval spíše jako koordinátor než jako autor projektu, neboť dílo samotné mělo být vytvořeno pomocí spřízněných umělců, kdy z každé členské země by jeden umělec dodal symbol své země. David Černý také ze začátku prohlašoval, že takto Entropa skutečně vznikla. Vlastním katalog, který byl k Entropě vydán a tam jsou jména umělců z jednotlivých zemí i s jejich fiktivními životopisy uvedena. Teprve pod nátlakem David Černý přiznal, že to jsou jména smyšlená, tedy, že se žádná spolupráce nekonala a že celé dílo vytvořil sám se svými dvěma pomocníky. Vznik Entropy stejně jako vznik Evropské unie je tedy postaven z procesního hlediska na lži. Už dlouhou dobu se toužím Davida Černého zeptat, zda to byl od počátku jeho záměr, postupovat lživě, anebo jestli tato situace vznikla jako kouzlo nechtěného, prostým zrcadlením doby. Přiznám se, že kdyby to byl záměr, potěšilo by mne to více, protože by to svědčilo o pravdivějším přístupu umělce k umění. Neboť, ptejme se, co je to umění, zejména výtvarné? Pro mne to je vizuální ztvárnění filosofie doby, ve které dílo vzniklo. Filosofie v praktickém užití. Jestliže je dílo dobré, reflektuje svou dobu a přenáší poselství své doby na pozorovatele, zakotveného v jiné době a v jiných filosofických a hodnotových souřadnicích. Dobré dílo umí zprostředkovat dialog napříč tisíciletími, je zachycením duše okamžiku. A toto vše Entropa Davida Černého bezesporu umí. Jiná věc je, že ten okamžik stvoření Entropy se svým obsahem podobá obsahu Munchova „Výkřiku“ a nad duší naší doby panuje setrvalý soumrak, ovšem bez zářných odlesků zapadajícího slunce. I konec Entropy je předzvěstí konce Evropy. Po předčasném pádu Topolánkovy vlády Černý Entropu odvezl na místo, se kterým byl spřízněn a kde se dočkal mecenášské podpory. Tím místem byl pochopitelně DOX a tím mecenášem byl Zdeněk Bakala a jeho nyní zkrachovalé NWR. Entropa tedy byla financována osobou, která přišla k majetku způsobem, který je shledáván čím dál více pochybným, pravděpodobně však krajně nečestným. Poté, co tato osoba prostřednictvím různých více či méně svých právnických osob sama sebe vytunelovala, odchází s blíže nezjištěným obrovským majetkem v soukromé kapse, se stovkami, tisíci a desetitisíci nesplněnými závazky vůči dalším osobám a s morálním kreditem blížícím se k nule ze záporné strany osy. Osobně pochybuji, že by Evropa mohla dopadnout jinak. Entropa je prý nyní v Plzni, v Techmanie Science Center, tedy v místě, které s uměním nesouvisí. Prý je vystavena. Osobně si myslím, že na ni pomalu padá prach doby. Znovu opakuji: Evropa dopadne dle mého názoru stejně.

NEJSME JAKO ONI

Dostáváme se k paralele – nejsme jako oni. Už jsme si jednou vyzkoušeli, že to nefunguje. Když na nás jde někdo s flintou, pak nemůžeme chtít diskutovat, musíme flintu použít také. Jestliže mě někdo začne vraždit, pak také vezmu nůž a budu se bránit. Zabiju ho vlastní rukou, kterou jsem jen se značnými problémy každé Vánoce klepla kapra paličkou. Mám za sebou 22 let výkonu advokacie a to jsou vlastně takové malé války. Osobně mám jednu taktiku, kterou jsem, musím se pochlubit, už vybrousila téměř k dokonalosti. Nikdy netáhnu první. Vždy počkám, jak rozdá karty protistrana, jaké si připraví zbraně. Potom ovšem naprosto neváhám použít zcela stejné zbraně a protivníka naprosto zničím. On si začal, on to schytá, co jen mi platný právní řád dovolí. Nikdy neženu své klienty do sporů, vždy nabádám k tomu, aby klient napoprvé ustoupil. Jestliže protistrana přijde s jen trochu rozumným návrhem na řešení situace, vždy klienta nutím k tomu, aby návrh na smír přijal. Pakliže takový návrh protistrany můj klient nepřijme a začne vykládat, že mu jde tak zvaně „o princip“, velmi často se stává, že takovému člověku vypovím plnou moc já. Je pro mne nepřípustné, aby se z fundamentalistických záminek uchyloval k pomstě. Abych to shrnula krátce, jestliže „nejsme jako oni“, popíráme principy spravedlnosti. Proti atomovce se nemůžete bránit luky a šípy, proti otevřenému násilí nemůžeme postupovat modlitbou. Monika Elšíková nedávno komentovala na Facebooku, že ona vražedkyně, která na konci července v obchodním době Tesco vytáhla nůž a zavraždila zcela náhodně jinou zákaznici, neměla v dětství dost lásky, a proto to udělala. Monika, jak ji mám ráda, naprosto popřela veškeré výzkumy psychiatrie, která je, mimo jiné, založena na průběhu chemických pochodů v mozku. Není možno srovnávat nesrovnatelné a zavírat oči před realitou, jakkoliv krutou. Jediné co je možné, ba nutné, je, že není možné vzít pantok a zatlouct „na první dobrou“ protistranu do země. Totéž co v právní obhajobě platí i v životě a v politice. V této souvislosti se často poukazuje na dvě paralely. Tou první je příklad Gándhího, který svou formou odporu vystavěném na aktivním nenásilí a nespolupráci vydobyl Indii samostatnost na Velké Británii. Zde se ovšem zapomíná na jednu věc: byli to Britové, kteří prostě odmítli jít za určitou hranici a kteří posléze akceptovali, že situace je neúnosná a není řešitelná udržováním nadvlády silou. Kdyby místo Britů o Gándhím rozhodovali muslimové, vůbec by neváhali jej zastřelit a Indii by nechali vykrvácet. Byl to britský smysl pro fair play, na kterou Gándhí, ať vědomě, ať nevědomě spoléhal – a právem. Co se týká mého přesvědčení, že kdyby místo Britů byla muslimská vláda, tak že by Gándhímu jeho taktika neprošla, svědčí o oprávněnosti tohoto mého názoru i obrovské nepokoje, vyvolané muslimy, a nutnost rozdělit Indii na muslimský Pákistán a hinduistickou Indii. Je znovu nutno si uvědomit, že nezáleží na našich vlastních zbraních, ale – a možná především – na tom, koho máme na druhé straně a jaký je jeho morální kodex. Dalším příkladem, proč Evropa odmítá „být jako oni“ a raději hodlá tolerovat tak zvané „kulturní rozdíly“, je odkaz na jednání Ježíše Krista, na základ křesťanství. Například tato Ježíšova věta: „Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, tomu nech i plášť.“ (Mt 5,39 – 40). Do doby Ježíše panovalo starozákonní zub za zub, na což sám upozorňoval a říkal, že tímto způsobem se nemá jednat. Dovolte mi nyní se poněkud odchýlit od Nového zákona a přiklonit se k matematické teorii her. Existuje řada herních strategií a je matematicky prokázáno, která z nich je nejúspěšnější. Není to „půjčka za oplátku“, tedy „zub za zub, oko za oko“, ale strategie „půjčka, půjčka, oplátka“. Touto strategií, kdy si po určitou dobu necháme „... na hlavu“, docílíme eliminace náhody. Je jednání protivníka skutečné a záměrné, anebo je náhodné? V naší situaci na příklad: jsou útoky na Evropu a Evropany způsobené tím, že se islámu chytil nějaký pošahaný magor s psychickými problémy, anebo se jedná o systémovou strategii samotného islámu? Právě nyní, mám na mysli červenec 2016, se nacházíme ve fázi, kdy oficiální Evropa říká: „ne, jsou to individuální pošahaní magoři, kteří náhodně útočí, a s islámem to nemá nic společného“. Podle mého názoru toto není pravdivé vyhodnocení situace a bezpochyby Evropa dojde ke svému zděšení do fáze dvě, kdy zjistí, že ze strany islámu se jedná o systémové a připravované ideologicky podložené jednání. Tam ale zatím ještě nejsme, takže se vraťme ke strategii her. Jestliže nereagujeme na první nepřátelský akt a nepomstíme jej okamžitě, dáme touto strategií protivníkovi šanci, aby se celá záležitost urovnala smírem, což, i když máme nějaké vlastní ztráty, by i nás přišlo „levněji“, než kdybychom se do konfliktu vrhli s plnou silou. I tento aspekt v jednání Evropy vůči islámu zaznamenáváme. Vždyť je jednoznačně viditelné, že se Evropa obrací na muslimské státy a ptá se: „Myslíte to skutečně vážně? Opravdu jste to byli vy?“ Islámský stát samozřejmě nadšeně odpovídá, že to byl on – a hlavní muslimské státy v čele se Saúdskou Arábií mlčí a tváří se, že snad ani neexistují. Jak známo – kdo mlčí, souhlasí. A nyní se zase vraťme zpět k Ježíšovi. Ten totiž svými výroky odhaluje pravidla matematických strategických her a dosud zavedenou hru „půjčka za oplátku“, tedy starozákonní „oko za oko, zub za zub“, přeměňuje na již zmíněnou strategii „půjčka, půjčka, oplátka,“ protože ví, že je to strategie nepoměrně výhodnější a úspěšnější, i když, zejména z hlediska doby, ve které ji začal propagovat, velmi nedůstojná. Ježíš říká: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mt 5,44) Inu, samozřejmě: eliminace konfliktu pomocí změny názoru protivníka by stále bylo energeticky nejvýhodnější řešení. Dále říká: „ Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, tomu nech i plášť.“ (Mt 5,38-42). Jasně, to máme za sebou druhou půjčku. Jestliže přijdu o šaty a plášť a vyhnu se konfliktu o veškerý majetek, není to sice úplně spravedlivé, ale rozhodně to je pro mne ekonomičtější řešení než jít do konfliktu. Když si totiž uvolním ruce pro práci a nemusím se zabývat neproduktivním konfliktem, s naprostou určitostí si tu ztrátu nahradím nepoměrně rychleji, než kdybych bránila do krve šaty i plášť, na víc s výsledkem nejistým. Druhá půjčka však již není tak samozřejmá, jako ta první. Je v ní obsaženo již i varování, že třetí půjčka nebude. I o tom nás Ježíš poučuje, a to svým příkladem. Když Ježíš stojí před veleknězem a veleknězův sluha mu dá políček, Ježíš nenastavuje svou druhou tvář pro další ránu, ale ptá se: „Proč mě biješ? Řekni, co bylo řečeno nesprávně.“ (Jan 18,23)
Evropa nyní podruhé (obrazně řečeno) nastavila tvář, znovu se zeptala muslimů, jestli to myslí vážně a vražděním v Nice, těsně následovaným operetním sebe-pučem tureckého vševládce Erdogana, se jí dostalo ujištění, že ano. Muslimové, jak vidno, nejenom že neznají Nový zákon, ale také nestudují teorii her, když se domnívají, že tak jako to bylo podruhé, tak to bude potřetí, podesáté, posté. Což je úplně špatný předpoklad, a to jak z hlediska věroučného, tak z hlediska matematického.

MYŠLENKA NA PARTNERSTVÍ S ISLÁMEM JE PSYCHIATRICKÁ ÚCHYLKA A MĚLA BY SE LÉČIT

Ještě jednou se vrátím k paní profesorce Heleně Válkové. Smlouva, vlastnické a dědické právo jsou základní kameny, na nichž stojí římské, ale i naše právo. Ty stojí na partnerství. Smluvní vztahy jsou založeny na tom, že oba chtějí smlouvu dodržet. I manželství je založeno na shodné vůli dvou lidí spolu žít, sdílet prostředky, mít a vychovávat děti. A poskytnout si vzájemnou protislužbu. Muž bez ženy si dítě nepořídí a žena bez muže také ne, byť se k tomu zdá být lépe disponována. Celá naše civilizace je postavena na partnerství. I křesťanství na něm stojí, ačkoliv se na první pohled zdá, že tomu tak není. Kristus říká: „Miluj bližního svého, jako sebe samého.“ I tato Kristova výzva je výzvou k partnerství, protože člověk, aby mohl správně dle Kristova přikázání milovat svého bližního, musí milovat také sebe. Bez toho, aby miloval sám sebe, nemůže milovat ani toho druhého, že… Máme za sebou dva tisíce let výzev k partnerství. Islám nic takového jako partnerství nezná. Ani na rovině partnerských vztahů, protože žena je muži absolutně podřízená, ani na úrovni vnitrostátních vládních vztahů, tím méně mezinárodních vztahů. Není to jen historická záležitost. Když si vezmeme „Káhirskou deklaraci lidských práv v islámu" z roku 1990, i v té je žena v podřízeném postavení. Když si převedeme evropskou civilizaci a islám na partnerské vztahy a islám a křesťanství by bylo muž a žena, anebo naopak, co jeden druhému řekne? Podle evropského vzorce to bude: „Miluji tě a budu šťasten/šťastna, když mne budeš také milovat“. Islám ale jede ve vzorci podřízenosti. A to s partnerstvím dohromady nejde. Proto také předpokládat, že islám bude chtít být s někým v partnerstvím, je naprostý nesmysl. Představa, že by chtěl být v partnerství s Evropou, po které mocensky pošilhává již nejméně šest set let, to pak není nesmysl, to je psychiatrická úchylka a kdo jí trpí, měl by se léčit.

KOHO VOLIT??

Začněme tím, koho rozhodně NEvolit. Nevolit ty, kteří se laxně staví k nebezpečí rozšiřování islámu v Evropě a v České republice zvláště. Nevolit ty, kteří se podbízejí Evropské unii. Nevolit ty, kteří zavádějí nejrůznější „kontrolní mechanismy“ které po nás EU ani nevyžaduje místo toho, aby podporovali podnikatelské prostředí a osobní svobody. Takže tím je celá současná vláda nevolitelná. Jako obzvláštní zradu cítím politiku KDU-ČSL, která by se měla stavět na obranu křesťanských hodnot a místo toho poklonkuje dvěma zbylým větším politickým stranám. ČSSD zradila české chudé a ANO české podnikatele. Můžete si vybrat, kým se cítíte zrazeni vy – já všemi třemi. Samozřejmě nejinak tomu je s tak zvanými pravicovými či konzervativními vládami TOP09, nyní politické mrtvoly, a ODS, doposud nikoliv mrtvoly pouze z dopuštění Božího. U posledně jmenované jsem dosud nepostřehla, že by si přestala plést podnikání s rozkrádáním, a pokus TOP09 o přeměnu celé ČR v Lurdy, kde zásahem ministra práce a sociálních věcí mělo dojít k zázračnému uzdravení statisíců nemocných a nemohoucích, pokud vím, také selhal. Je nám zapotřebí nových politických stran a jednorázových uskupení, z nichž se postupně vyprofilují další lidé, kteří budou chtít jít do politiky. Prosím, hlavně neříkejte, že je na volená místa potřeba volit bohaté, protože ti už jsou zabezpečeni a nemají potřebu si nakrást. Na volená místa je potřeba zvolit lidi, kteří budou pracovití, obětaví a naslouchající svému národu. V tom je, dle mého názoru zcela dostatečně, zabudována i nezkorumpovatelnost. Protože každý, kdo se nechá koupit, a to kdekoliv a v jakékoliv záležitosti, pracuje proti svému národu: nezohledňuje totiž jeho nejlepší zájmy, ale své. Což je konečná. Tím alespoň moje požadavky na kvalifikaci kandidátů veřejných funkcí končí. Nebojte se volit „nezavedené“ politické strany, vždyť nezapomeňte na osud Občanského hnutí, které mělo snad všechny ministry a českou vládu a v roce 1992 to stejně fatálně prošvihli. Na druhou stranu, kdyby ČSSD nevytáhl Miloš Zeman, tak je dnes tak na úrovni Koruny české (nic proti ní…). U politických stran se ptejte na dvě zásadní otázky, totiž, je-li ta či která partaj ochotná zakázat islám v ČR a uvolnit osobní ozbrojování občanů. Pakliže je na obě odpověď kladná – volit. Pakliže je byť na jednu otázku odpověď záporná – nevolit. Navíc musí politická strana mít jednoznačný názor na to, kdo bude dalším ombudsmanem. Nelze totiž přehlédnout, že nynější obsazení této významné funkce neomarxistickou aktivistkou bylo zapříčiněno přímou podporou údajně konzervativní TOP09 a naprostým nezájmem údajně pravicové ODS. Tytéž otázky jako stranám kandidujícím do Poslanecké sněmovny je nutno klást kandidátům na senátory a ty navíc ještě podusit tak, aby kápli božskou v následujících záležitostech: Koho budete volit na místa soudců Ústavního soudu anebo koho byste volili? Nelze totiž vyloučit, že se nějaké místo uvolní ještě před rokem 2023 a každý senátor prostě musí mít jasno, koho chce volit. Ústavní soud je totiž jednou z mála zpětných vazeb, které české soudnictví má a někdy to je skutečně o jeden jediný hlas. Senát také navrhuje dva ze čtyř kandidátů na ombudsmana, přičemž senátoři, kteří budou zvoleni letos, budou volit ombudsmana v roce 2020. Druhé dva kandidáty navrhuje prezident republiky. Takže jména prosím: koho ano a koho v žádném případě ne. Zde se musím zastavit u úlohy Senátu. Velká část občanů považuje Senát za zbytečné těleso. Tak tomu rozhodně není. Senát je významnou brzdou, která může v případě potřeby přinutit Poslaneckou sněmovnu a tím i vládu ke zcela jiné legislativní politice, než je ta, se kterou Senát nesouhlasí. K přijetí zákona je potřeba, aby nadpoloviční většina senátorů, tedy přesně 41, hlasovalo pro. Pokud je zákon jako celek odmítnut, tak na jeho přehlasování se musí shodnout nadpoloviční většina všech poslanců, tedy 101 poslanců. A teď si představte, že Senát začne zamítat VŠECHNY zákony s tím, že bude bojkotovat legislativní proces do té doby, než Poslanecká sněmovna schválí zákon o zákazu islámu. Jedna třetina senátorů se volí za pár týdnů, druhá za dva roky a pár senátorů, ochotných požadovat zákaz islámu, už v Senátu je a jejich mandáty nejsou letošními volbami dotčeny. To mi neříkejte, že to nejpozději do dvou let nedáme! Což je dost pozdě, jasně, na druhé straně i poslanci, kteří budou usilovat o své zvolení za rok, budou vědět, do čeho jdou, že to nebudou mít tak jednoduché jako jejich předchůdci. Takže pojďme volit senátory, kteří mají ve dvou výše nastíněných otázkách už jasno.

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.