„V pátek mu před budovou vypadla peněženka a v pondělí ji tam našel.“ To není vtip, ani realita z Čech, ale zkušenost ze Švédska, k níž našinci očividně vzhlíží s fascinací nebo rovnou proklínají vlastní národ za zlodějny, které jsou dle nich podporovány i dnešní politikou.
Doslova sbírku podobných a mnohdy neuvěřitelnějších příběhů, které mají poukázat na pošramocenost české povahy, zplodili facebookoví čtenáři po přečtení čerstvé zkušenosti kandidáta do Senátu Daniela Pitka z Litoměřicka, kterému kdosi v lese ukradl ruční nářadí.
Rozhovor s Danielem Pitkem o katastrofickém stavu přírody, klimatické změně i o jeho setkání s Andrejem Babišem a plánech ve prospěch živnostníků, jsme před pár dny vydali ZDE.
Kdo nekrade, okrádá svou rodinu?
„Než jsme začali hospodařit, tak jsem hodně cestoval do všech možných zemí, kde byla zajímavá příroda. Viděl jsem hodně krásných míst a v mnoha zemích mne zaujala nejen neobyčejná příroda, ale také jak se místní lidé chovali a jaké měli zvyky,“ začal svou vzpomínku Daniel Pitek, který na sociální síti často glosuje nejen svou práci lesníka a zemědělce, ale i společenskou a politickou situaci.
„V Norsku nebo v Rakousku jsem s obdivem sledoval, jak měli ve fjordech jen na uzel přivázané lodě i s vybavením nebo jak dřevorubci v Alpách nahoře v lese po práci opřeli motorové pily o strom a šli domů. Jsou to detaily, ale vypovídají více než co jiného o běžném životě v té které zemi,“ vyprávěl dál. A pointa?
„Před pár dny jsem nechal v sadu pár kousků ručního nářadí a – musím říct, že přírodu máme u nás, myslím, srovnatelně krásnou, jako mají Norové nebo Rakušané, ale ani Rakousko, ani Norsko jen tak nebudeme. – Nářadí totiž někdo hned ukradl.“
Přestože za svou literární momentku připojil usměvavého smajlíka, v mnohých čtenářích jeho sdělení vyvolalo dost silné emoce a naštvané reakce. Hned na začátek vám prozradíme, která hláška byla zřejmě nejčastější. Ta z komunismu: „Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“.
Chvalozpěvy na cizince
Pitkova slova o Rakousku potvrdil jihočeský tanečník Jaroslav Kohout, který žije střídavě tam a v Čechách. „Akorát jsem dorazil domů do Strakonic z mého oblíbeného Rakouska. Máme tam už skoro 15 let druhé bydliště a jsme oba s manželkou na kraji důchodového věku. S neobyčejnou lítosti musíme potvrdit vše, co píšete. Nikdy jsme nechtěli opustit republiku natrvalo, ačkoliv jsme měli spoustu příležitosti jako taneční pár a reprezentanti republiky,“ prozradil a doplnil politický dovětek:
„Dnes, více než 30 let po sametové revoluci, stále nelze srovnávat chování lidí u nás a v Rakousku, a to je nám strašně líto. Snad nejhorší vláda od revoluce jaká kdy byla, fakt se stydím – a nejen za Bureše, ale i za lidi, co ho volí...“
Zkušenost z téhož státu popsala Kamila Mlatečková, která je okouzlena mentalitou rakouských „vesničanů“: „Obchůdky, své venku vystavené zboží na noc neschovávají, a zůstane tam. Fascinující.“
Ústecká spisovatelka Taťána Kindl Nováková má zkušenost z Řecka: „Při vrácení ponecháme auto z půjčovny – na přání autopůjčovny – nezamčené a s klíčky v zapalování u promenády, a tak tam stojí třeba půl dne, než si ho majitel autopůjčovny vyzvedne.“ Alena Novosadová má pro změnu dlouhá léta v paměti vyprávění ze Švédska: „S otevřenou pusou jsem v roce 1972 poslouchala malíře pokojů, který přijel ze zakázky na našem zastupitelství ve Stockholmu, jak mu v pátek na chodník před budovou vypadla peněženka a v pondělí ji tam našel.“
Druhé nejlidnatější město USA překvapilo jednou maličkostí Věru Schöblovou: „Při pobytu v L. A. jsme šli na výlet do holywoodských kopců. Dole stál stánek bez obsluhy, kde si člověk mohl koupit pití nebo drobné jídlo. Zaplatil do kasičky, vzal zboží a šel dál…“ Co je u nás nemyslitelné, popsala také Lenka Fejfarová: „Když jsem byla před 15 lety ve Finsku na Erasmu, jeli jsme na chatu u jezera: plně vybavená vším, taková hodně lepší domácnost... A všechno jako nové, a to paní majitelka říkala, že to tak mají už skoro 10 let... Wow, říkala jsem si: U nás by to buď někdo ukradl, nebo zničil.“
Ondřej Knápek, odborný pracovník Masarykovy univerzity, připomněl, že v Norsku a Švédsku děcka ráno hodí kola za zastávku a odpoledne je tam zas najdou. „Ovoce se prodává u silnice v budce bez obsluhy. Ale kvůli turistům už mnohde musí mít aspoň webkamery,“ dodal. „Tohle mě třeba úplně fascinovalo v Kanadě... Žádné ploty, odemčené domy, i když nejste doma, odemčené auto naložené nářadím... A nikdo nic neukradne. Pro Čecha naprosto nemyslitelné. Bohužel taky už jen v některých částech a čtvrtích. Díky přistěhovalcům se situace mění,“ upozornila Martina Petráčková, že nelichotivé „české zlodějství“ se postupně objevuje i tam, kde to nedávno bylo idylické.
Za vším hledej „komouše“? Odpověď je…
„Vážený budoucí senátore, odpověď na nepoloženou otázku je 40 let komunismu. Hodně štěstí na poli, v lese a v Senátu,“ zareagoval veřejně na Pitkova slova Martin Hroník. Nebyl s touto odpovědí sám. Stejně to vidí například fyzioterapeutka a podnikatelka Alena Svobodová z Roudnice nad Labem: „Přeju si, aby takových, jako jste vy, bylo v Senátu víc. Napravit 40 let komunismu není jednoduché.“
Marek Šplíchal z Litomyšle vidí vysvětlení v několika okřídlených příslovích:
„Co se za komunismu naučíš, v kapitalismu jako když najdeš (třeba i v sadu)... Kdo nekrade, okrádá rodinu atd... To je celková deformace, kterou nám i komouši ponechali v genech a momentální zlodějská garnitura v čele s premiérem stále podporuje,“ tvrdí. I on má zahraniční pozitivní zkušenosti: „V Anglii se na venkově rovněž nezamyká. V Norsku si člověk za pár kaček koupí univerzální klíč od desítek vybavených chat napříč zemí a může kdekoliv přespat a použít konzervy, čaje, přikrývky, ale i tam jsem něco zaslechl o nenasytných Češích,“ podotýká s úsměvnou poznámkou. „Ale na druhou stranu se to i u nás trochu lepší – přes den na vesnicích nezamykám vůz a kolo bez zámku mi za těch 20 let též nikdo neukrad. Musím podotknout, že to kolo by sotva kdo chtěl...“ dodal.
Hudebník Jan Hof Medvin vidí základ české povahy ještě dál než v socialismu: „Jó, česká pobělohorská poraženecká mentalita. Ztráta hrdosti a sebedůvěry. Švejkovatění. Komunismus tomu dal korunu. Ztráta hodnot, cílů a smyslu života. Kdo nekrade ani hodinu, okrádá svou rodinu, říkalo se. Začalo se soutěžit, kdo v práci víc ukradne. Po revoluci se nenazvaly hodnoty a lumpárny pravými jmény, nepostavil se komunismus a agenti STB mimo zákon. A tak máme dnes tu morálku na této bídné úrovni,“ popsal souvislosti, jak je vidí on.
Házet nás do jednoho pytle?
Podle některých názorů „místní místním nekradou“. Takhle to vidí jeden z přispěvatelů: „Před 15 lety jsme stavěli ve vesnici, kde jsme byli náplava, a nechávali nářadí na ulici, a nic. Teď se sem nastěhovala lůza, postavila betonové ploty a kradou i mulčovací kůru okolo stromů na ulici, které jsou ale i pro ně, a přesto si kradou a nosí to domů. Je to lidmi. Místní vesničané nám nikdy nic nevzali, ani my jim, ale co se děje teď? A tito noví jsou lidé, kteří komunisty nezažili, jsou mnohem mladší – většina z nich, ale jejich rodiče stejná verbež.“
Možná je rozdíl mezi městem a vesnicí… O pozitivní pohled se pokusila Anežka Melounová: „Tak já budu drobně pozitivní: Na volně přístupném pozemku za vesnicí necháváme kosu, hrábě, krumpáč, lopatu, dva kýble, brousek... Už rok, zatím nic nezmizelo. Letos na jaře přibyly tři repas sudy na dešťovku, se zatajeným dechem čekám, kdy zmizí... Pořád tam jsou!“
Víc vysekat, víc adidas... Příklady táhnou
Podle Martina Machytky to ani víra v místní nezachrání: „Mám pozemky na Krompachu. Sousedé kradou dříví, kamení ze základů, je to prostě Česko. Hnus.“
Naději v happy end na vsích rozmetala i Markéta Vysloužilová: „Váš příspěvek se mi zobrazil pod příspěvkem ze skupiny z naší vesnice, kde se právě vyšetřuje, kdo ukradl, sklidil, z pole česnek. Vždycky se mi nad záběry z norské přírody, krajiny tají dech. Ne jenom fjordy, ale jak zasahuje vodopád do silnice a lidé jezdí se zřetelem, že tam ten vodopád je. Ne jako u nás: Okamžitě odstranit! U nás nenechají ani stromovou alej – víc vysekat, víc adidas.“
Ladislav Černý připomněl nejen to, že se léta říkalo „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“, ale i to, že „když se po Sametu otevřely hranice, tak v Rakousku byly české nápisy: Češi, nekraďte nám tady!“
Se zvláštní teorií, jak Čechy odnaučit krást, přišel vysokoškolák Ondřej Plátek:
Je to další kousek svobody, na který si člověk rychle zvykne: Nemuset bránit, schovávat, zamykat vaši práci, kolo, nářadí... V Rakousku a severských zemí příjemná samozřejmost.
Mám teorii, že když po několik generací budeme očividně nechávat kolo u silnice, sad bez plotu, motorovku v lese..., tak i nejotrlejší jedinci si zvyknou, že to není skvělá příležitost k náleznému, ale prostě prostá krádež. Je to potřeba trénovat.
V kraji, kde se vše pečlivě zamyká, je volně položené nářadí nezvyklá věc!
Není jasné povědomí, co v takovéto „krizové“ situaci dělat!
Zkusit najít majitele? Nechat ležet? Ukrást? Odnést nálezné?
Nyní kolemjdoucí spíš odnášejí nálezné. Až si každý okamžitě uvědomí, že kradou, tak snad automaticky naprostá většina nechá nářadí ležet a někteří aktivnější se pokusí najít majitele.
Díky za odvahu nezamykat!
Kompletní glosu Daniela Pitka včetně diskusního vlákna najdete zde.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
