Období mezi lety 1989 až 2013 dělí krajan z Kanady Jiří Jírovec, jenž tam dlouho pracoval jako vědecký pracovník a nyní je v důchodu, na tři etapy: nadšení, podvod a vystřízlivění. Každé období rozebírá a následně pro ParlamentníListy.cz odpovídá I na otázky, co jej za dvacetiletou historii samostatného Česka nejvíc zklamalo a nejvíc potěšilo.

Nadšení ze změny

Jírovec po roce 1989 nejvíce přivítal otevření hranic. „Když jsme v roce 1987 přijeli do Kanady, měli jsme touhu cestovat. První rok jsme za půjčené peníze letěli navštívit kamarády ve Vancouveru. Pak jsme byli několikrát v Evropě. Na kanadské poměry jsme se chovali nestandardně: Utráceli jsme peníze, které Kanaďan šetří na dům, na auto nebo na splácení studentských či jiných půjček. Původní nadšení ze situace v Československu bylo nepochybně spojeno s úlevou, že zmizely politicko – byrokratické praktiky předcházejícího režimu. Najednou se otevřely hranice a bylo také možné cestovat. Třeba jen tak do Vídně na kávu, jak mi to říkali kamarádi z Prahy,” vzpomíná.

Nadšení ze změny u něj přetrvávalo ještě v roce 1991. „Když jsem tehdy navštívil, poprvé po emigraci, Prahu, měli jsme si s maminkou hodně co říct. A najednou, uprostřed vyprávění, mě zarazila: Počkej, Jiříčku, pak mi to dopovíš, teď budou v televizi zprávy. Bylo to období pokračující adorace Havla, v absolutním měřítku velmi nízké nezaměstnanosti v českých zemích a optimismu, pokud jde o vývoj ekonomiky,” dodává.