Měla by Evropská unie vrátit některé pravomoci národním státům?Anketa
Nad vítězstvím Marine Le Pen a její Národní fronty ve volbách do Evropského parlamentu se v týdeníku Reflex zamýšlí politolog Petr Sokol. Loni pětačtyřicetiletá právnička a matka dvou dětí dobývá v politice jednu metu za druhou. „Le Pen neměla po svém zvolení do čela frontistů lehkou pozici, protože řada generačních souputníků jejího otce si dělala na předsednické křeslo zálusk a ´mladá´ Le Pen se jim nehodila do krámu,“ upozorňuje Petr Sokol, politolog vysoké školy CEVRO Institut.
Marine Le Pen je považována za demokratičtější, a jak se ve Francii říká, více republikánskou političku, než byl její otec. Možná i proto si řada tradičně pravicových voličů začíná přát spolupráci klasické pravice s „lepenisty". Podle analýzy facebookových fanoušků Marine Le Pen je markantní jejich průnik s těmi, kteří si váží dvou politiků spojovaných s jiným politickým proudem. Tím prvním je lídr standardní politické pravice Nicolas Sarkozy a druhým je bývalý prezident a zakladatel páté francouzské republiky Charles de Gaulle.
Le Pen přirovnala modlící se muslimy k nacistické okupaci
Politicky brnká Le Pen stále na stejná populistická témata jako její otec, ač v umírněnějším balení. „V její agendě se snoubí zejména dvě priority – kritika přistěhovalectví do Francie a opozice vůči Evropské unii. Fronta pod jejím vedením odmítá představu o multikulturní společnosti a odvolává se na francouzské tradice. Le Pen v této souvislosti neváhá použít provokativní výroky,“ konstatuje Petr Sokol a jako příklad uvádí její výrok, v němž přirovnala muslimy modlící se kolem mešit ve francouzských městech k nacistické okupaci.
Psali jsme:
Přestože ji taková vyjádření posouvají zpět do role okrajové populistky, pro valnou část veřejnosti je však jedinou političkou, která se alespoň v očích občanů stará o problém možné islamizace Evropy a nárůstu imigrace. „Dnes už se musíme ptát, zda Le Pen dokáže překročit pomyslnou linii a stát se političkou, která by mohla hrát roli jedničky na francouzské pravici,“ píše Petr Sokol, ale vzápětí tuto možnost zpochybňuje s ohledem na to, s jakými stranami v Evropském parlamentu hodlá Le Pen spolupracovat, ať už jde o haiderovce, Wilderse nebo italskou Ligu severu.
Francie a Spojené království nejsou jedinými povstalci
V dalším svém textu se věnuje výsledkům celounijního hlasování, které by kvůli obhajobě prvenství lidovců a druhému místu socialistů mohlo budit dojem, že se mnohé nezměnilo. „Omyl. Politika nespočívá vždy v tom, kdo má většinu, ale mnohdy v ní také záleží na tom, kdo je na vzestupu. V tomto ohledu přinesly letošní evropské volby očekávané zemětřesení. Ve dvou ze čtyř největších členských států dostala nejvíce hlasů i křesel strana, jež odmítá členství své země v Unii, jak dnes vypadá,“ připomíná Petr Sokol.
Všímá si ale i toho, že Francie a Spojené království nejsou jedinými projevy voličského povstání proti starým politickým časům. „V Dánsku získala nejvíce hlasů Dánská lidová strana, jež vznikla na zdůrazňování problémů imigrace a v evropských záležitostech také patří do eurokritického tábora. Tato strana má sice daleko k UKIP nebo `lepenistům`, ale její první místo má v sobě značný protestní náboj,“ poznamenává politolog s tím, že i médii zdůrazňovaný neúspěch antiislamisty Geerta Wilderse v Nizozemsku je trochu optický klam, protože udržel počet mandátů a předstihl obě strany současné nizozemské velké koalice.
V několika zemích uspěl levicový euroskepticismus
Výrazným rysem letošních voleb je i oprášený fenomén levicového euroskepticismu. Jeho typickým příkladem je řecká postkomunistická strana SYRIZA, do této skupiny se dá zařadit i Hnutí pěti hvězd italského komika Beppeho Grilla. „Obrovského posílení se dočkala opoziční irská strana Sinn Féin, která v Evropském parlamentu zasedá v klubu evropských komunistů. Specifickým projevem euroskepticismu se stal také španělský úspěch strany Podemos, jež se v kampani prezentovala názorem, že Španělsko už nesmí být německou kolonií,“ vyjmenovává Petr Sokol.
Tomio Okamura
Do Evropského parlamentu se ale dostaly i strany, u nichž není žádných pochyb, že jde o rasistická uskupení z opravdového pomezí stranického spektra. „Symbolem příchodu ´hnědých´ do EP bude zřejmě hlavně poslanec Udo Voigt za Národní demokratickou stranu Německa, která otevřeně sympatizuje s neonacismem. Extrémní Zlatý úsvit skončil v řeckých volbách třetí, jeho poslancům budou dělat společnost maďarští nacionalisté z hnutí Jobbik. Na samostatný klub, který vyžaduje nejen 25 křesel, ale také zástupce ze sedmi zemí, to však ´hnědým´ stačit nebude,“ dodává politolog Petr Sokol.
Slabý mandát, který u nás nemá v polistopadové historii obdoby
V aktuálním čísle týdeníku Reflex se eurovolbami zabývá i komentář Bohumila Pečinky. Nejdříve upozorňuje na to, že získat 16 procent, jako se povedlo vítěznému hnutí ANO, při osmnáctiprocentní volební účasti znamená, že vítěz obdržel tři procenta hlasů všech oprávněných voličů. „To je ovšem velmi slabý mandát, který nemá v polistopadové historii obdoby,“ podotýká Bohumil Pečinka, podle něhož nelze toto „hlasování nohama“ ani náhodou vykládat jako vítězství proevropských sil, jak to interpretuje široká fronta politiků od prezidenta po premiéra.
Komentátor míní, že šlo o volby, v nichž měly navrch dobře motivované názorové skupiny, schopné mobilizovat „své“ voliče, aby přišli volit. „Odtud relativní úspěch Svobodných a Pirátů, kteří zaznamenali nejmenší úbytek hlasů proti sněmovním volbám v říjnu 2013. Jejich spontánní organizovanost přes sociální sítě je něco, bez čeho v budoucnu nemůže fungovat žádná politická strana. Zafungovala i pražská karta, která udělala z TOP 09 vedle Svobodných, Pirátů a rovněž regionálně ukotvených lidovců hlavní volební vítěze,“ hodnotí Bohumil Pečinka.
Hlavním poraženým se v Česku stal Tomio Okamura
Za další výsledek voleb do EP pak považuje totální roztříštění politické scény. „Najednou není silných a slabých. Ukázat se to dá na bizarním osudu ODS. V porovnání s volbami 2009 ztratila sice sedm mandátů, tedy je to jednoznačná porážka. Na druhou stranu zaostala za vítězi voleb jen o dva mandáty, o čemž se před pár dny vedení vůbec nesnilo. I to nahrává tezi, že poražení jsou tak nějak všichni. Jen někteří o něco více než druzí,“ domnívá se komentátor.
Jeho pozornosti nemohl pochopitelně ujít osud Okamurova Úsvitu, který nezískal ani jeden mandát. Přičítá to jednak sérii finančních skandálů, o nichž Reflex týdny referoval, jednak chybné instalaci Kláry Samkové za hlavního lídra kandidátky. „Kdyby Okamura znal dobře své protestní voliče, musel by vědět, že jejich hlavním tématem je vedle permanentního rozčilení také nadávání na romskou komunitu. Právě Samková byla celých pětadvacet let symbolem pomoci této sociálně deprivované skupině,“ vysvětluje Bohumil Pečinka, proč se Tomio Okamura stal hlavním poraženým eurovoleb.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jih
