Navrhované opatření v zákoně by mohlo zabránit současné praxi, kdy díla, o něž je v rámci zákona o zmírnění majetkových křivd způsobených holokaustem požádáno, jsou v některých případech prohlašována za kulturní památky. Takto chráněná díla nelze trvale vyvézt ze země. Většina příbuzných obětí holokaustu ale v cizině žije. Stát sice říká, že prohlašováním těchto děl, jež byla dlouho ve státních sbírkách, chrání své kulturní dědictví. Zároveň ale tak jde proti jiné vůli státu, jíž deklaruje i mezinárodně - tedy snaze zmírňovat některé majetkové křivdy způsobené holokaustem.
„To se dá překonat jen systémově, v památkovém zákoně by měl být zájem restituentů předřazen, ne před zájem státu, ale tak, aby žádné kroky související s dílem nemohly být po vznesení nároku činěny až do okamžiku, kdy se restituční nárok definitivně nevyřeší," řekl Čistecký. Je i ve správní radě Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války, které zřídilo Ministerstvo kultury.
„Na správní radě jsme se dohodli, že panu ministrovi Hermanovi doporučíme, aby se do zákona nějaká taková věta dostala. U všech děl, která jsou potenciálně předměty uloupenými nacisty, by se měl jejich původ reflektovat," míní. Nový památkový zákon, jež by nahradil normu z 80. let, má Ministerstvo kultury předložit příští rok.
Neochota lidí, laxnost státu
Neochota vydávat umělecká díla ze státních sbírek může podle Čisteckého také souviset s přetrvávající mentalitou minulých dob. „Spousta lidí má pocit, že státní sbírky jsou jejich vlastnictví a že je třeba chránit společný majetek bez ohledu na původ předmětu." Restituční případy často končí u soudů, řízení se protahuje a prodražuje, soudy nakonec většinou dají za pravdu restituentům. „Mnoho lidí se pak výsledku ani nedožije, a tím ta původní motivace, snaha o zmírnění křivd, trochu vychází naprázdno," říká.
Legislativa je v této oblasti podle něj v zásadě dostatečná, hlavní problém leží v praxi. Potíž je i v tom, že stát nejen odmítá dílo z důvodů památkové ochrany vydat, ale není často ani schopen ho vykoupit. „Stát by měl v případě významných děl mít možnost tyto předměty vykoupit, respektive je ponechat v galerii, najít kompromis s dědici, jak obraz zachovat pro české sbírky. V takových případech by se třeba mohlo vytvářet partnerství mezi státem a soukromou sférou," naznačuje Čistecký.
Umělecké dílo by mohla do svého majetku získat třeba banka, v galerii by zůstal jako její veřejná služba a byl by doplněn popiskou, že byl vykoupen z majetku restituenta, jemuž ho galerie vrátila. A z vlastní zkušenosti dodává, že některá díla by sami restituenti po dohodě nechali v galerii - opět s popiskou, komu dílo patří.
Fakta o Čisteckém
Čistecký, který vystudoval mezinárodní vztahy a diplomacii na VŠE v Praze, působí na MZV od roku 1994. Od roku 2008 vedl Odbor států střední Evropy a od letošního února je zmocněncem pro záležitosti holokaustu. „Z mého pohledu je to logické vyústění všech aktivit, které Ministerstvo zahraničí na tomto poli po roce 1989 činilo," říká. Příslušná agenda byla vždy součástí středoevropského odboru - z posledních let třeba zaštiťoval v roce 2009 organizaci terezínské konference v rámci českého předsednictví EU.
„Už delší dobu se zdálo, že by tato agenda měla mít své oddělení a někoho, kdo bude tyto aktivity koordinovat v rámci ministerstva i napříč státní správou. Předcházející ministr Jan Kohout se rozhodl tuto pozici zřídit," uvedl. Konkrétní cíle a termíny zmocněnec stanoveny nemá, záměr byl, aby se agendě systematicky věnoval jeden člověk a nebyl zahlcen jinou agendou. Čistecký vedle zmíněných institucí je také místopředsedou správní rady Evropského institutu odkazu šoa a angažuje se v International Holocaust Remembrance Alliance.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: luš, čtk
