„Kvóty především nemají žádnou naději, že by byly v unijním rozhodovacím procesu přijaty, pokud by ovšem vůbec někdy někým nějaké imigrační kvóty byly navrženy,“ píše Hekrdla.
Kvóty popisuje spíš jako politický prostředek k ovládání veřejnosti. Ta se jich totiž chytla, i když neexistují. Podle něj tak Francie i Německo, jejichž vrchní představitelé se oficiálně vymezili proti kvótám, jen „vědomě vodili veřejnost za nos.“
Evropská agenda pro migranty totiž žádné kvóty nejenže nezmiňuje, ale ani neobsahuje. „Evropská komise jen – mimo jiné – navrhla, aby bylo členskými zeměmi vyrovnanější vyřizování žádostí o azyl,“ uvádí celou situaci na pravou míru.
Vše se dalo do pohybu ve chvíli, kdy v roce 2014 vzrostl počet žádostí za rok o 45%, na celkových 626 065. „Šlo jenom o to, aby azylový agenda neležela celá na státech, které se ocitly v první linii,“ píše Hekrdla a dodává, že ani tohle nejsou ty takzvané kvóty.
Další věc je ta, že se liší ochota přijímat uprchlíky v jednotlivých zemích ve vztahu k jejich počtu obyvatel. Francie například přijímá šestkrát méně uprchlíků jak Švédsko, pokud je přepočítáme na počet obyvatel.
Pokud by tedy došlo k přijetí návrhu Evropské komise, podle Hekrdly by to znamenalo akorát to, že „by se nakonec celková ochota starého kontinentu absorbovat uprchlíky výrazně snížila.“
A z toho vyplývá, že ti, co proti těmto neexistujícím kvótám brojí, vlastně bojují proti tomu, čeho se snaží dosáhnout. Tedy menšímu počtu uprchlíků do jejich zemí.
autor: spa
