Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti pojmů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Banky, pojišťovny a další podobná pracoviště nejsou nic jiného než firmy. Každá firma je zaměřena na tvorbu zisku. I socialistická banka půjčovala na úrok a vytvářela zisk. Dokonce islámské banky, které nemohou půjčovat na úrok, jej mají v jiné podobě a pod jiným názvem. Gangsteři se živí porušováním zákona, mimo jiné i přepadáním bank. Nadávka bankster je proto trochu mimo realitu, neboť vedení a zaměstnanci bank se řídí platnými zákony. Znám osobně ředitele jedné zahraniční banky a dva náměstky bank, které působí u nás. Mohu prohlásit, že to jsou velmi slušní lidé, žádní gangsteři. Dodávám, že uvedená známost mi nikdy nepřinesla ani korunu nebo euro, takže nejsem ani placený propagandista. Stejně jako každý jiný podnik se banky pohybují v rámci zákonů. Jestliže politici, mnohdy zkorumpovaní vytvoří zákony umožňující kumulaci moci a extrémní obohacování bank, je to především vina těchto politiků. Pokud se na pozici ministra, premiéra nebo prezidenta dostane reprezentant bank nebo nějakých finančních konsorcií, lze předpokládat, že bude podporovat svoje kamarády. To by si voliči měli velmi dobře pamatovat. Nemalou vinu mají i voliči, kteří takovým lidem svěřili zákonodárnou moc. Za různé chyby, případně lumpárny ve finančním systému, tedy nesou vinu politici.

Rovněž neustálá snaha některých zaměstnavatelů na snižování mezd je dána tím, co si mohou v rámci platných zákonů dovolit. Oni sami se pak diví, že mizerně placení zaměstnanci se flákají, kde mohou, postrádají jakoukoli loajalitu k firmě, kradou, ba i škodí. Bohužel jsem se v českém kapitalismu opakovaně setkal s neuvěřitelným faktem, kdy největší hlupák ve firmě je majitel. V řadě případů jsou i v rámci soukromých společností dosazováni do vedoucích pozicí různí osobní nebo političtí známí, kteří nemají potřebné schopnosti. Děje se tak mnohdy u poboček velkých zahraničních korporací našem území. Jeden zaměstnanec tvořící hodnoty má nad sebou několik zbytečných šéfů a přihlouplých manažerů, kteří rozumí všemu a ve skutečnosti ničemu a zabývají se nesmyslnou činností. Aby takové firmy přežily, snižují platy většiny tvůrčích zaměstnanců a zdvihají ceny produkce. Systém velmi připomíná socialistické hospodářství s jeho nomenklaturními kádry, nebo naši současnou státní správu, kde je každý třetí ředitel, vedoucí oddělení nebo jeho placený zástupce. Výsledky jsou obdobné. Za 25 let jsme se z hlediska poměru průměrného platu a cen ve srovnání s Německem prakticky nehnuli vpřed.

Krize trvá oficiálně již osmý rok, ale ve skutečnosti je chronická, zvláště v zemích na jih a západ od německých hranic. Za stát mimo krizi lze považovat ten, jenž má nižší počet osob hledajících práci nižší než 2 % a zajišťuje svým občanům bezplatné zdravotnictví a školství a důchody zajišťující důstojný život. Něco takového není ve většině evropských zemí vidět už podstatně déle. Nějaké řečnění o růstech HDP a několika stovkách pracovních je jen komedie zakrývající tragickou realitu.

Přes obrovskou propagandu a tisk nekrytých dolarů pomalu končí i americký sen. Systém žil z prostorové expanze, jenomže ta už se nemá kam šířit. Posledním krokem bylo zabrání východoevropských zemí jako kolonií levných pracovních sil. Zábor Ruska a Číny se nepodařil a tlak roste. Čína zatím úspěšně navázala ekonomickou spolupráci s polovinou Afriky a jde to bez válek a imigrantů. Americká zahraniční politika posledních dekád se projevovat ekonomickými a bezpečnostními problémy globálního charakteru, především islamizací Afriky a jejího okolí a zpětnou vlnou ve formě masové ilegální imigrace do Evropy a USA.