Média se od roku 1989 změnila k horšímu. Expert nastavil ČT zrcadlo do Rakouska a Německa a je to tristní srovnání

Jak se podle vašeho názoru změnila média od 90. let? K lepšímu, nebo k horšímu?

V 90. letech propukla obrovská euforie z nově nabyté svobody slova, která byla nejen na straně novinářů, ale i čtenářů, posluchačů a diváků. Média hledala svoji novou podobu, což se neobešlo bez různých úskalí. Ale už od počátku bylo nadšení a euforie ze svobody trochu usměrňováno politikou, protože politici se snažili média, ať už veřejnoprávní nebo soukromá, různými způsoby ovlivňovat.

Rozhodujícím prvkem je také skutečnost, kdo média vlastní. Česká televize a Český rozhlas jsou veřejnoprávní média, ale slyšel jsem už před časem názor, že by bylo zajímavé, kdyby veřejnoprávní byly i noviny. Je to docela zajímavá, byť teoretická úvaha, ale skutečně slýchám z některých stran různé stesky na to, že nezávislé a svobodné noviny dnes neexistují. Ale podstatné je, jak kvalitními lidmi jsou obsazovány jednotlivé funkce editorů, kteří sestavují obsah stránek nebo vysílání, protože záleží na výběru zpráv. Mnohdy mám pocit, že na důležitých postech v řadě médií jsou neprofesionálové, kteří přitom výrazně ovlivňují podobu a úroveň médií.

Celosvětovým trendem se také v poslední době stalo, že zpravodajství, především televizní, je transfer emocí. Teď jde o to, jakou to má míru. Pokud jde o veřejnoprávní televize, vadí mi, že se snaží, aby nezaostávaly za komerčními televizemi, a pokoušejí se jim přibližovat. Například tím, že Česká televize zavádí kampaň Staňte se i vy reportéry, což už soukromá televize Nova zavedla před lety. Neříkám, že se nemůže některému divákovi povést exkluzivní záběr, ale podle mne to veřejnoprávní televize až tak nepotřebuje.

Abych to tedy shrnul do jedné věty: Myslím, že média se za těch šestadvacet let od Listopadu 1989 změnila, ale bohužel k horšímu. O tom jsem bytostně přesvědčen.

V čem vidíte příčinu negativní změny?

Nejsem tak úplně zastáncem názoru, že došlo k berlusconizaci českých médií, což je samozřejmě narážka na vicepremiéra a ministra financí Andreje Babiše, který vlastní významná média. Ale určitě to k tomu přispívá.

Považujete fakt, že politik, dokonce člen vlády a předseda strany vlastní média, za negativní?

Ať chceme, nebo nechceme, platí, že kdo je vlastníkem médií, kdo je financuje, ten rozhoduje. Rozhoduje o tématech, která budou zveřejněna, i o tabuizovaných tématech, která se v jeho médiích neobjeví. Pokud tento stav legislativa neupravuje, můžeme se vztekat, jak chceme, nedá se s tím nic dělat. Teprve tehdy, až se legislativa upraví, dá se podobnému zneužívání médií zabránit. Ministr financí nemá tak úplně pravdu, že snahy o změnu legislativy v tomto směru jsou namířené proti němu. I když částečně ano, ale mělo by to obecně v budoucnu zabránit tomu jevu, který teď právě vidíme.

Mělo by se tomu zákonem zabránit?

Přesně tak. Jsem přesvědčen, že jiná cesta neexistuje. Právě jen úpravou legislativy je možné možnému zneužití médií v politickém boji zabránit. Pokud se mluví o střetu zájmu v různých oblastech, nevidím jasnější a zřetelnější důkaz střetu zájmů než v případě vicepremiéra a ministra financí Andreje Babiše.

Souvisí tato chuť využít média k politickým nebo jiným cílům i s výraznou změnou vlastnictví médií? Z majetku členů redakcí (ZN, Mladá fronta) nebo politických stran (Svobodné slovo, Lidová demokracie, krajské deníky) jich řadu získala zahraniční vydavatelství – Ringier, Verlagsgruppe Passau apod., pak se znovu vrátila do rukou českých podnikatelů – Bakaly, Babiše, Soukupa, Křetínského.

Myslím, že je zcela logické, že jde o snahu získat vliv a moc. Jasným důkazem je třeba kampaň před přímou prezidentskou volbou. Jasně to dokumentovaly Hospodářské noviny a Respekt, které agitovaly pro zvolení Karla Schwarzenberga. Je to hmatatelný důkaz, že vlastnit média je velmi silná zbraň. A to platí obecně. Kritici poukazují i na to, že v rádiu Impuls nebo v MF Dnes se neobjevují témata, která by byla nepříjemná ministru Andreji Babišovi, který je vlastní. To funguje a je to zákonité. Fakt, že je vlastníkem médií miliardář, neplatí jen o České republice, to můžeme vidět po celém světě. Ale podstatné je, jak majitel média využívá, o co usiluje. Nejsem si jist, jestli v našich podmínkách platí, že odradí čtenáře nebo posluchače, když bude někdo média zneužívat ke svým cílům. V českých podmínkách si tím nejsem zcela jist, což dokládá rádio Impuls nebo MF Dnes.

Myslíte si, že Andrej Babiš svoje média skutečně zneužívá v politickém boji?

Podle mne je to zcela evidentní. Je to vidět ze způsobu, jakým jsou zpracována různá témata, i z toho, že se některá závažná témata v médiích Andreje Babiše vůbec neobjeví. Jasným dokladem je i útěk novinářky Sabiny Slonkové z pozice šéfredaktorky deníku MF Dnes právě kvůli tlakům a snahám ovlivnit obsah deníku. Sama to po svém odchodu jasně řekla.

Jak vidíte budoucnost tištěných médií, když dnes dochází k propadu nákladů? A naopak se zvyšuje počet internetových deníků, což je pro tištěná média velká konkurence na už tak malém trhu.

Kromě důvodů, které vedou k propadu nákladů a které jste uvedla, je příčina také v poměrně vysoké ceně novin a ve fenoménu internetu. Je to logický dopad masivního rozšíření internetu. Pokles tištěných médií je díky tomu velmi razantní a bude ještě větší, to jistě ano. Jde o přirozený vývoj, ale nejsem přesvědčen, že by noviny úplně zanikly, tak černou vizi nemám.

Jak vnímáte význam internetových médií, jejichž čtenost se v posledních letech zvyšuje? Nabízejí na trhu kvalitní produkt? A lze některá brát vážně, nebo jde z velké míry o účelové nebo nadšenecké projekty, které mají často extrémní pohled na Rusko, uprchlickou krizi, EU či NATO?

Myslím, že nejmarkantnější je to na zahraničněpolitických tématech, kdy se některé internetové servery stávají nástrojem propagandy, ať té či oné strany. Netradiční nebo extrémní názory mnohdy vzbuzují zájem čtenářů, ale zároveň to přináší rizika, protože jen malé procento čtenářů si dokáže racionálně přebrat různé pohledy a informace, mnohdy zkreslené nebo zcela nepravdivé. Nebezpečí vidím v tom, že veřejnoprávní média bohužel nepřinášejí pestrou nabídku analýz a odborných komentářů, které by mohly pomoci lidem v orientaci, takže se může stát, že vlivem extrémních či jednoduchých pohledů a zkreslených informací může být veřejné mínění poměrně deformované.

Česká televize i Český rozhlas čelí v poslední době poměrně silné kritice. Je to oprávněné, nebo prostě pohled části politické reprezentace a společnosti je odlišný od toho, jak realitu ukazují veřejnoprávní média?

Musím ze své zkušenosti říci, že dlouhá léta platilo, a potvrzovali to mnozí odborníci a analytici, že zpravodajství Českého rozhlasu je velmi kvalitní a lepší, než měla Česká televize. A ve velkém procentu posluchači vnímali Český rozhlas jako důvěryhodné médium. Nechci říci, že by to tak teď nebylo, ale myslím, že se kvalita rozhlasu snížila.

Co se týká Česká televize, ve srovnání se zahraničními médií – a nemusím hned do Velké Británie, ale stačí jen do Rakouska nebo Německa, kde věnují velký prostor zasvěceným analýzám –, je na tom ještě hůř. Česká televize a nakonec i Český rozhlas mají své vybrané politology a komentátory, takže nabídka názorů a různých pohledů je v těchto médiích podle mne velmi chudá. Ať už mluvíme o brexitu, migrantech, o Rusku nebo Evropské unii. To ovšem neznamená, že by se těmto závažným tématům tato média vůbec nevěnovala. Věnují, ale v porovnání s jinými zeměmi velmi pokulháváme v úrovni pořadů. Podle mne se tato média stávají jakýmsi kafemlýnkem, který nepřináší zasvěcené pohledy na události doma i ve světě.

Když se rozhlédnete po médiích po novinářských osobnostech – Václav Moravec, Alexandr Mitrofanov, Jaroslav Plesl, Jan Pokorný, Pavel Šafr, Daniela Drtinová, Sabina Slonková a další. Kdo podle vás vyniká, koho vy osobně považujete za skutečnou novinářskou osobnost?

Obecně řečeno, skvělých komentátorů tady moc nemáme. To asi neříkám žádnou novinku. Pokud bych měl jmenovat, je to samozřejmě subjektivní hledisko, za skvělého komentátora jsem považoval levicového Jiřího Hanáka, byť jsem s jeho názory většinou nesouhlasil, vážím si také velkého rozhledu a fundovanosti Jefima Fištejna, zajímavé postřehy má Bohumil Pečinka nebo Tomáš Klvaňa, čtivý je i Saša Mitrofanov. Ale určitě jsem na někoho ještě zapomněl.

Mohou úroveň veřejnoprávních médií pozitivně ovlivnit Rada České televize a Rada Českého rozhlasu, které jsou voleny poslanci?

Není ideální, jak fungují, respektive nefungují rady. Když bylo „x“ důvodů se kriticky vyjádřit, ať už k úrovni moderátorů nebo pořadu, zaklínadlem drtivé části rozhlasové rady, v níž jsem zasedal, bylo, že podle zákona rada nemá právo a nesmí zasahovat do programu. Já jsem vždycky oponoval, že naopak rada musí zasahovat, nikoli do programu, ale do pořadu, musí reagovat na úroveň moderátora, na úroveň pořadu, což vyplývá i z kodexu Českého rozhlasu i z etického kodexu. Ale radní si pletou pojmy program a pořad. A obávám se, že stále v rozhlasové i televizní radě přežívá, že si vybudují takový obranný alibistický krunýř, že rada nesmí zasahovat do programu. A pak nechávají volný průběh nedostatkům, nešvarům a neprofesionalitě, která se v těchto médiích objevuje.