Postupujme po pořádku a vraťme se do roku 1968.

Pražská noc

Na inkriminovanou dobu vzpomíná Milan Syruček takto: „V noci z 20. na 21. srpen 1968 jsem měl službu vedoucího vydání deníku Mladá fronta. Probíhala normálně, a tak jsem ještě před půlnocí mohl nasednout do auta a odjet domů na Zbraslav. Sotva jsem přijel, ozval se mi telefonem vedoucí naší ostravské filiálky: „Milane, co máme dělat, pod okny nám jedou sovětské tanky?!“ To už manželka zapnula rádio, a tak jsem uslyšel první zprávy o tom, že vojska pěti států Varšavské smlouvy překročila československé hranice. Okamžitě jsem znovu nasedl do auta a odjel do redakce. Už cestou jsem pozoroval, jak k Ruzyni míří letadla. V tu chvíli jsem si uvědomil: „Tak přece jen to je pravda!“ Už předtím jsem měl signály o tom, že jak se šířilo pražské jaro, v Kremlu stoupala nervozita sovětského vedení z československého pokusu obrodit socialismus, vtisknout mu „lidskou tvář“, jak se u nás s oblibou říkalo. Za prvé, až do té doby nikdo jiný než SSSR nemohl vytvářet jiný obraz režimu, než mu dosud vtiskla Moskva. A za druhé, co se stane, přeskočí-li československý příklad jako jiskra do ostatních socialistických zemí a vzplane jiná pochodeň socialismu?

„Byl jsem s procesem pražského jara bytostně spojen,“ uvádí dále v materiálu pro ParlamentníListy.cz Syruček. „Jednak odpovídal mému přesvědčení a jednak jako novinář jsem se dostával do politických špiček. Nástup Alexandra Dubčeka do vedení strany a státu jsem uvítal nejen proto, že tím skončila zatuchlá éra Antonína Novotného, ale také, že jsem Dubčeka osobně znal a spřátelili jsme se. Proto mě zval na různá jednání a zasedání, i kam novináři neměli přístup, a tím jsem si současně uvědomoval, s jakými rozpornými názory je náš pokus přijímán v zahraničí.