S možností stálé spolupráce několika členských států unie v oblasti obrany a bezpečnosti a obranné politiky počítá už Lisabonská smlouva. Stálý rámec umožňuje zemím, které to chtějí a mohou udělat, aby společně rozvíjely obranné schopnosti, investovaly do společných projektů nebo posílily operační připravenost a příspěvky svých ozbrojených sil.
Reálně ale země EU dlouhou dobu nic konkrétního nepodnikaly. Změna přišla až s rozhodnutím Británie unii opustit, přesto se pohledy významných unijních hráčů na konkrétní podobu obranné spolupráce lišily. Francie, která nese tíhu unijních operací například v Africe, prosazovala těsnější a účinnější kooperaci menší skupiny vojensky schopnějších členů EU. Naproti tomu Německo zdůrazňovalo význam co nejširšího zapojení zemí bloku. Výsledkem je kompromis, na kterém se v polovině listopadu shodlo 23 zemí, další dvě, Irsko a Portugalsko, se od té doby rozhodly připojit. Mimo PESCO tak nyní kromě Britů, kteří Unii opouštějí, zůstává jen Dánsko a Malta.
Mezi závazky, které na sebe země berou, patří pravidelné zvyšování výdajů na obranu „v reálném vyjádření“. Mnozí z účastníků nyní vznikající unijní spolupráce jsou zároveň členy Severoatlantické aliance, kde je zvyšování obranných výdajů také prioritní záležitostí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: mp
