Mladá dobrovolnice na besedě: Uprchlíci nejsou jen mladí muži, jak uvádí média. Ale i ženy, staří lidí, batolata. A že jsou zaostalí? První, co hledali, byly zásuvky pro chytré telefony. A dělali si selfíčka

Zprvu téměř akademická rozprava se v průběhu půldruhé hodiny změnila na výměnu rázných otázek i překvapivých odpovědí. První se ujal slova Pavel Sítek s příspěvkem na téma Vítaní i odmítaní migranti na území Francie v zrcadle minulosti. Podle vlastních slov se věnuje migračním otázkám již několik let.

Více zdí = více problémů

„První teze – migrace nelze redukovat na imigrace. Obsahují také emigraci, pohyb za volným časem, mobilitu jako způsob života,“ kategorizoval na úvod. „Druhá teze – integraci je třeba nahlížet z hlediska dlouhodobé časové perspektivy. Imigrace se datuje do období před 200 lety. Třetí teze – čím více budeme tokům migrace bránit, tím více budeme mít problémy,“ doplnil. Sítek také upozornil na to, že pokud budeme dál stavět zdi, problémy se budou navyšovat, protože lidé si vždy cestu najdou. „Čtvrtá teze – integrace je několikadimenzionální, proměnlivý a trvající proces. Nelze tedy na integraci nahlížet jako na něco, co je statické. Měli bychom na ni nahlížet jako na něco, co se neustále proměňuje, transformuje a nabývá různorodých podob,“ vysvětloval dál Sítek.

Díky migrantům přemýšlíme i o sobě

Pokud se podle filozofa Pavla Sítka podíváme na historii kolonialismu, vidíme, že celá řada historiků se v současné době zajímá především o vývoj, který byl způsoben kolonizátory. Zajímají se pouze o to, jakým způsobem ovlivňovali kolonizátoři místní společnosti, například v Africe. Tyto dějiny ale nejsou jedinými dějiny tohoto kontinentu. Docházelo samozřejmě i k vývoji tradiční společnosti, která nebyla zcela ovlivňována koloniální minulostí. „Pohyb a začleňování je tedy třeba dávat do historických souvislostí,“ pokračoval dále Sítek. „V současné době prožíváme situaci, která není nová. Vždyť migranti procházeli přes naše území i před několika desítkami let, samozřejmě ne v takovém množství. Zatímco ve Francii měli dlouhodobě problém, že jsou zemí imigrace, kam po neskutečně dlouhou dobu proudily davy lidí, tak česká společnost má problémy se uznat jako země emigrace. Tedy místo, odkud lidé odcházeli a odcházejí, odkud byli lidé vyhnáni. Počet lidí, kteří odešli nebo zemřeli, tak odpovídající množství lidí se sem stále, myslím, vejde. Když bychom počítali cirka 2 miliony lidí, kteří byli vyhnáni nebo zabiti, tak klidně můžeme brát dva miliony uprchlíků. O tom jsem zcela přesvědčen,“ dodal.

Podle Sítka také lidé, kteří přicházejí odjinud, přinášejí obraz nás samotných, který spěje k tomu, že začínáme sami o sobě ve větší míře přemýšlet. To se netýká jen České republiky, ale všech světových společností, protože k migraci nedochází jen ve směru z východu na západ a z jihu na sever, ale také ze severu na jih a ze západu na východ. Můžeme najít lidi, kteří odcházejí ze severu do Afriky a Afričany, kteří přicházejí k nám, lidé odcházejí z Blízkého východu třeba do USA, ale v rámci amerického kontinentu dochází také k neskutečnému množství migrací, například v jižní Americe.

Od venkovských nelidí po dělníky na periferiích až k nebezpečným Italům

Poté se filozof Sítek podělil o francouzské zkušenosti a vzal to pěkně z gruntu: „Například v porevolučním a po napoleonském období byli za ‚druhého‘ považováni vesničané a zemědělci, kteří byli vnímáni civilizovanými elitami jako divocí nelidé. Objevují se obrazy, kdy vesničané jsou zobrazováni jako zvířata. Ve čtyřicátých letech 19. století byla hranice mezi civilizovanými a necivilizovanými jedinci upravena jinak – vesnické obyvatelstvo se již nenacházelo v centru politických zájmů, neboť bylo nahrazeno dělníky,“ popisoval. V rámci migrací, kdy se vesničané přesouvali do měst za prací, už se ztrácí ze zřetelu nebezpečnosti a politici, vzdělaní jedinci, začínají mluvit o dělnících, kteří obývají periferie, šíří se mezi nimi nemoci a kradou, a jsou tedy nebezpečím pro společnosti. Na konci 19. století společně se zrozením národního státu byla tato hranice znovu přepsána. Do širšího povědomí totiž vstupuje opozice. Na přelomu 19. a 20. století jsou podle Sítka za nebezpečné jedince považováni Italové a Belgičané. Jedná se o pozvanou pracovní sílu, která měla přispět k industrializaci francouzské společnosti. Tito lidé prý nahradili v nebezpečnosti zemědělce a dělníky a stávají se nebezpečnými pro společnost. „Dokonce v novinách se vytváří příběhy o tom, jak Italové chodí po městě a mají v kabátu schovanou kudlu, kterou vás kdykoliv mohou zapíchnout. Takže celá řada francouzských občanů si tehdy myslela, že si musí dávat pozor na Itala, aby je nepíchl kudlou,“ uvedl filozof.

Dále pak popisoval, že po druhé světové válce vlivem hospodářské prosperity dochází k přílivu neskutečného množství cizinců, kteří byli pozváni, aby pracovali třeba v automobilovém průmyslu, ve stavebnictví, a najednou se imigrační otázky vlastně vůbec neřeší. Proč? Protože francouzská společnost prokázala ekonomickou prosperitu. Nicméně v 70. letech v kontextu celosvětové krize, která byla způsobena ropnými šoky, přichází Francie v roce 1972 do hlubší recese, ze které se vlastně nedostala do dneška a od té doby po dobu více než třicet let se neustále hovoří o tom, že francouzská společnost je v krizi a spojuje se to s migracemi. Do centra pozornosti se dostávají především Arabové, kteří představují největší podíl v rámci pozvaných pracovních sil, a do současné doby přetrvává ten obraz nebezpečných jedinců jako postrachu společnosti. V současném kontextu jejich existence ve společnosti není vůbec jednoduchá, protože islám je problematizován, terorismus je problematizován; a přestože tito jedinci mají francouzské státní občanství, narodili se ve Francii, tak jsou zaměňováni za teroristy.

Na závěr svého obsáhlého monologu pak Sítek dodal, že: „…Migranti prožívají neskutečně těžkou situaci, protože jsou zároveň nejen imigranty, ale také emigranty. Pokud se nacházíme v krizi, máme strach, pokud nikoliv, přijímáme tyto jedince, aby podporovali náš rozvoj.“

Hlavní cíl: Přežít! A pak se mít lépe…

Dalším přednášejícím byl Lukáš Friedl z Katedry antropologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Jeho vystoupení se jmenovalo, jak uznala řada přítomných, poněkud „strašidelně“ – Oportunní pohled na problém migrace. „Pro migranty je toto určitě období krize. Jsou vystaveni velmi složité situaci. Je to přesně tak, že se uchylují k typům jednání a chování, které jsou evolučně starší a které vedou k tomu, že jsou schopni nějak zajistit svoje přežití. Je jejich situace natolik krizová, aby se tu projevil ústup od kulturních definování způsobů chování? Já bych řekl, že částečně ano. Troufám si říci, že by se tak choval každý člověk. Z každého z nás by se stal oportunista, pokud by byl vystaven situaci, ve které se ti migranti nacházejí. Jsou země, které mají nejbenevolentnější sociální politiku a jsou na tom ekonomicky nejlépe,“ uvedl vysokoškolský pedagog

Půldruhého milionu zatčených Hispánců na americko-mexické hranici

Daniel Sosna z Katedry antropologie ZČU upozornil: „My se dnes dozvídáme informace ze strategických oblastí a pokud nejste specialista, těžko zaznamenáte, že třeba z Ekvádoru v 80. letech emigrovaly zhruba dva miliony lidí, a to nejen do střední Ameriky nebo USA, ale třeba směřovaly do evropských zemí. Z Kolumbie to byl zhruba milion migrantů z 90. let v důsledku aktivit paramilitantních skupin. To je něco, co si v našem českém prostoru nepřipouštíme. A z té současné migrační krize děláme jakési kataklyzma, které nemá obdoby, ale možná je to i proto, že se nevyznáme v tom, co se dělo někde daleko od nás,“ uvedl ve svém příspěvku Sosna. Krátce pak pohovořil o migraci do Spojených států, kde je hranice s Mexikem v podobě plotu. Plot i pohraničníci jsou vybaveni velmi vyspělou technologií – různými snímači, infrakamerami... „a to přesto, že mezi roky 2000 a 2010 počet migrantů klesal: v roce 2000 to bylo 1,6 milionu lidí, kteří byli zatčeni při nelegálním přechodu hranice. V roce 2008 už to bylo půl milionu lidí, nicméně to dává představu o počtu lidí. Víme, že 17 procent obyvatel USA je hispánského původu.

Nejvíc žádané – telefon a wi-fi. A selfíčko na Facebook

Slovo pak dostala Tereza Lavičková z Katedry antropologie, která před měsícem pomáhala na hraničním přechodu na srbsko-chorvatské hranici Berkasovo-Babska. „Největším problémem uprchlické krize je podle mne dezinformovanost. A to jak nás Evropanů, tak těch lidí, kteří žijí v Africe nebo na Blízkém východě. Protože všichni tito lidé mají o sobě zkreslené představy. My jsme tam viděli třeba Somálce nebo Eritrejce, ale převážně tam byli lidé z Blízkého východu. Pohled, který nám nabízejí média na to, kdo je vlastně ten migrant, je docela odlišný od toho, co jsem viděla ve skutečnosti. Média nám představují migranty jakožto muže, často jako teroristy nebo jako přinejmenším radikální islamisty, kteří mají naprosto odlišné hodnoty od nás, Evropanů. Co jsem já viděla, tak rozhodně to nejsou jen muži. Byla jsem docela překvapená, kolik tam bylo žen a dětí. Spousta i batolat. Největší ze zážitků bylo, když jsme tam přebalovali sedmidenní miminko,“ vykládala nadšeně studentka. „Bylo tam velké množství starých lidí i postižených lidí. Je hrozné to prostě generalizovat. Občas jsme tam viděli větší skupiny mužů, ale my jsme pochytili od nich, že cesta do Evropy je poměrně drahá. Za člun, abyste se dostali z Turecka na Lesbos, se platí 2000 dolarů. Tu cestu si může dovolit jen někdo, takže se často stává, že rodiny se složí na jednoho člena, poskytnou mu peníze na cestu do Evropy. A když tam už ta rodina má někoho, tak je pro ně snadnější získat azyl,“ popisovala studentka. Dále také kritizovala to, že podle ní média ukazují migranta jako někoho, kdo je za námi mentálně a kulturně zaostalý. „Ale já jsem viděla, že přišli k našim vojenským stanům a hledali zásuvky, aby si mohli nabít chytré telefony. A to je nejdůležitější předmět, který ten migrant v Evropě má. Má tam mapy, může hledat, kudy má jít, může si na internetu najít stanice, kde je wi-fi, najde si aktuální informace, co se děje, co bude s nimi a podobně. A také používají ty telefony k tomu, aby si s námi dělali selfíčka, která pak umisťují na Facebook. Potkali jsme tam kadeřníka, zubaře, manažera televize a dokonce tam byla i paní, která pracovala pro OSN a také utíkala ze Sýrie,“ vyprávěla. Popisovala i to, že řada migrantů v podstatě neví, co je čeká: „Oni jsou prostě nakrmeni tou pohádkou od převaděčů o tom evropském snu. Myslí si, že v Evropě je velký blahobyt a bohatství, a docela naivně se vydají na cestu. Když třeba čekají už čtyři roky v Turecku, tak mi přijde logické, že se v ohrožení života snaží jít za lepším.“

Je libo burku či hidžáb?

O islámu poté hovořil Daniel Křížek z Katedry blízkovýchodních studií ZČU. Islám podle něj není monolit, muslimové nejsou jeden jak druhý. „Co se týká třeba zahalování, korán samozřejmě požaduje cudnost ve vystupování ženy,“ uvedl konkrétní případ Křížek. „Kdyby islám měl tu sílu, moc, jak vysvětlit fakt, že to zahalování se liší země od země. Někde chodí ženy nezahalené, jinde zahalené do hidžábu, jinde do burky. Chci tím ilustrovat fakt, že islám jako náboženství je vždy v nějaké interakci s obecnější kulturou,“ dodal s tím, že muslimové obecně jsou poměrně dost konzervativní. „Různost vždycky prezentuji na jednom případě, když jsem před léty studoval v Sýrii, ještě v těch šťastnějších létech, měl jsem tam tři kamarády, nerozlučnou trojku – Tárik, Núr a Salaam. Tárik byl velice zbožný muslim, pětkrát denně v mešitě, v pátek si ještě dodatečně přidával modlitby. Núr chodil do mešity jen v pátek, protože co by řekli sousedi, kdyby na společnou páteční modlitbu nedorazil; a Salaam mi svoji víru vysvětlil tak, že jeho otec v sedmdesátých letech studoval v Moskvě a tam mu soudruzi vysvětlili, že Bůh není,“ uvedl a sálem zazněl smích přítomných.

(Ne)podřízení, (ne)věřící

„Naprostá většina muslimů podle mého názoru nepředstavuje nějaké bezpečnostní riziko ani problém s integrací, ale jsou tu jisté aspekty, které mohou ohrožovat stabilitu našich společností,“ pokračoval dále Daniel Křížek. „Klasické islámské právo, které vzniklo v prvních staletích, nepočítá s podřízením muslimů. Podle tradice je tu islám jako nejmladší proto, aby napravil předchozí selhání křesťanů a židů. Řada z nich si myslí, že jsou tu proto, aby ukazovali svůj prapor správného životního způsobu. V teoretické diskusi jsou muslimové nadřazeni nevěřícím, ale to by nás děsit nemělo, to je něco standardního. Problém to může být, když se to začne politizovat.“ Islám je pak podle Křížka v novém prostředí jediným záchytným bodem.

Radikalizace je prý často reakcí na odmítnutí majoritní společností, kdy jsou někdy diskriminováni, třeba na trhu práce. „Napříč muslimským světem existuje poměrně velká podpora demokratickým institucím i hodnotám. Vyjma několika málo států – Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Ománu či Mauretánie – většinou lidé přejí demokratické transformaci. Ale neopouštějí náboženství a berou islám jako určitý zdroj etiky, morálky.“

Všichni proti všem

V poslední třetině akce byla na programu diskuse. Jedna z prvních otázek byla určena pro studentku Lavičkovou: „Zeptali jste se nějakého syrského mladého muže, proč utíká ze své vlasti, proč za sebe nechá bojovat Američany?“ „Mám to od kluka, který čtyři měsíce už žije v Praze,“ odpověděla dotazovaná. „Ono není za koho bojovat, jak je to tam tak rozdrobené, že neví, kam se přidat.“
Křížek se nato pokusil vysvětlit aktuální stav: „Situace je katastrofální a velmi složitá. Hlavním důvodem je fakt, že se upínali k nějaké naději, že padne režim Bašára Asada, tak tu naději ztratili. Na straně druhé je tu jakási sekulární opozice, která nemá náboženský étos tak vyhraněný, a je v hluboké defenzivě, zvláště nyní, když se na scénu dostala Ruská federace. Opakem je řada uskupení, která jsou velmi vypjatá; a to nejen IS, ale jemu velmi podobné skupiny. Bojují nejen proti režimu, ale i proti té umírněné opozici. Lidé na severu Sýrie kolem Aleppa nemají co jíst.“ Kdyby podle Daniela Křížka měli lidé jasno, za koho bojovat a že to pomůže, tak to udělají. Ale oni takovou vidinu už prý nemají.

Soudný Syřan k Saúdům ani nepáchne…

Bohaté arabské státy nepřijímají své „kolegy“. „Je to proto, že tam ti migranti nechtějí, anebo jsou hranice zavřené? Třeba Kuvajt nebo Saúdská Arábie?“… zněla další otázka. „Určitě existuje velká neochota přijímat migranty,“ odpověděl Křížek. „Soudný Syřan, který zrovna není členem IS, svou budoucnost nebude spatřovat v Saúdské Arábii.“
„Co znamená pro uprchlíka částka 2000 dolarů za člun? A jak v táborech, existovala tam nějaká ekonomická směna, obchodovalo se s mobily, připojením? Protože ta migrace je sama o sobě podnikání….“ Položil otázku další z diskutujících. Mladá Tereza Lavičková na to odpověděla: „Ano, je to podnikání. Ten člun je nafukovací s motůrkem a lidé k tomu dostanou ještě záchranné vesty. Ale ty vesty se někdy dělají z falešných materiálů, takže se potápějí. Neplatí se tedy za žádné superslužby. I v Srbsku se platilo taxikářům, aby je vzali odněkud někam. Autobusy, co je vozí, tak v některých zemích jsou zadarmo, jinde platí třeba 30 euro jako například v Makedonii.“
Do diskuse se připojil další z mladých pomocníků migrantů: „Těm lidem se velice ulevilo, když se dozvěděli, že za chorvatské autobusy se nemusí platit. Kolega, co byl na Lesbu zas říkal, že většina lidí peníze měla a byla schopna si zaplatit jídlo a další věci. Prostě, za tu cestu jsou uprchlíci schopni vyčerpat veškeré své prostředky, ať již jsou ceny jakkoliv vysoké. I když se jim tedy podaří prodat dům a auta, tak jim to na tu cestu vyjde tak akorát.“

Mexičané se již vracejí

S lehkým, možná až mrazivým smíchem byla položena otázka, zda se běženci budou chtít někdy vracet. „V současnosti existuje odliv některých Mexičanů, kteří se vracejí zpět domů z USA. Jsou trendy, že v rámci migrace existuje nějaký zpětný tok,“ uklidňoval přítomné Daniel Sosna. Doktor Sítek k tomu poznamenal: „Stavba zdí mezi Mexikem a USA nepřináší takovou bariéru jako ekonomická situace v Americe. Pokud není možné najít práci, tak ti lidé se samozřejmě vracejí. Pokud ale máte hranice zavřené, zůstáváte na původním území. Pokud se Francouzi pokoušeli vracet migranty ze severní Afriky zpátky domů a dokonce jim platili nějaké peníze, že se vrací domů, odcházeli ti, kteří v té době byli považováni za dobře integrovatelné.“ My bychom měli počítat také s fenoménem hledání kořenů. „Jakmile existují jedinci, kteří se narodí do nějaké kultury a cítí se z ní nějak vyvrženi, chodí do mešit, kde jim místní duchovní radí, jak se mají do té místní kultury integrovat. Jakým způsobem se mají chovat a informace využívají pro poznávání své kultury... a někdy mají tendenci se vracet zpět do svých zemí, kde mohou nacházet lepší podmínky. Když Japonci migrovali zpět z Brazílie, kam odcházeli na přelomu 19. a 20. století, a pak se v 80. letech vraceli zpět do Japonska, přestože fyzicky jsou stejní, japonskou kulturou byli odvrhováni, protože vyrůstali v kultuře brazilské,“ konstatoval Sítek.

Jasně formulovat, nebýt „mimo mísu“

Mladý muž pak rozhorleně vytkl přítomným hostům: „Jaká je úloha akademické obce? Teď tu proběhla krásná akademická debata, ale na můj vkus příliš akademická. Je dobré dělat opozici tomu populistickému mediálnímu názoru, ale úlohou by mělo být formulovat jasné závěry, jasné doporučení a to já postrádám.“ „Ukázalo se, že nás to zastihlo všechny nepřipravené,“ snažil se reagovat Sosna. „Nejenom vládu nebo jednotlivá zařízení, ale bohužel i akademickou sféru. To, že z toho nevycházejí jednoznačné závěry – zřejmě jsme nebyli schopni v tomto čase k nim dospět. A obávám se, že to bude ještě trvat nějakou dobu.“
„Akademická půda stojí mimo praktický život, měla by se více propojovat,“ hlučelo z davu. „My nejsme tak oblíbenými partnery, protože věci hrozně komplikujeme. Poučme se z historie, jak se integraci dařilo dělat ve Francii nebo Německu. Neřiďme se primárně emocemi,“ končil besedu Daniel Křížek, který si odnesl nejvíce pozitivního hodnocení přítomných.