Nálepky fake news a dezinformace jsou jen nástrojem k umlčení oponentů. Nová kniha Šichtařové s Pikorou drtí „liberály“ a jejich pohled na svět

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora, manželské i autorské duo ekonomů, představilo svou nejnovější publikaci. Autoři několika oceňovaných knih tentokrát představili svůj pohled na to, jak současný technologický boom může ovlivnit lidskou společnost. Podle autorů není důvod se bát, že by lidé kvůli robotům přicházeli o práci. Čeho by se naopak bát měli, je ztráta svobody v důsledku toho, jak mocní lidé začínají ovládat moderní komunikační zařízení. V některých zemích jsou lidé již dnes pod takovým drobnohledem, že to překonává i fantazii Orwellových románů.

Jak naznačila již Markéta Šichtařová v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz, podstatnou myšlenkou knihy, od které se tato nebezpečí odvíjejí, je pojem „socialistická mentalita“. V poslední době se podle autorů rozmáhá. Ovšem jak hned v jedné z úvodních kapitol zdůrazňuje Vladimír Pikora, socialistická mentalita není totéž, co socialismus.

Socialista je člověk, který z různých důvodů podporuje rovnost mezi lidmi. Zejména rovnost ekonomickou, takže vysokou míru přerozdělení, vysoké daně, atd. Takový socialista ale kolikrát vůbec nemusí mít to, co Šichtařová s Pikorou nazývají socialistická mentalita.

„Socialistická mentalita je autentický, z nitra vyvěrající životní přístup, který věří, že rovnost je více, než rozdílnost. Že kolektiv je více, než individualita,“ vysvětluje Pikora. Socialistickou mentalitu může mít klidně i živnostník a volič pravice, protože jeho mentalita se může projevovat v něčem úplně jiném, než v ekonomických otázkách.

„V poslední době tato rovnost má úplně nové formy. Může se projevovat jako genderová doktrína, která má dojem, že neexistují dvě odlišná pohlaví, nýbrž že existují desítky navzájem si rovných genderů, a dokonce gender může být i fluidní, tedy během života se měnící,“ uvádí pro příklad.

Dále se rovnost může projevovat jako tlak na imigraci, která by vytvořila homogenní dav „stejných“, vzniklý prolnutím všech možných etnik a rušící tradiční rozdíly mezi národy. A samozřejmě se projevuje i slepou úctou k autoritám, zejména ke státu.

Úvodní výklad pojmů obsahuje také vyjasnění slov „liberál“ a „konzervativec“. Jejich chápání se totiž v posledních letech zcela změnilo.

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ: NEDĚLNÍ SERIÁL NA PL

Kdysi to byli liberálové, kdo hájil individualitu a svobodu jednotlivce. S tím se pojila například víra ve volný trh. Postupně se pro takového člověka vžil spíše termín „libertarián“, který byl populární zejména na přelomu osmdesátých a devadesátých let. I tento termín se ale časem posunul, dnes se tak označují spíše anarchisté. A termín „liberál“ si přivlastnili lidé, kteří jsou výše popsaní „socialistickou mentalitou“. Liberál je dnes člověk, který svobodu a individualitu odmítá. Typickým příkladem je podle Markéty Šichtařové dnes tak populární pojem „skandinávský liberalismus“.

Podle Vladimíra Pikory je to husarský kousek. Podobný, jako když se německému „národnímu socialismu“ podařilo prosadit označení „krajní pravice“, ačkoliv svým kolektivismem jednoznačně patřil do levé části politického spektra.

Jak se stal z internetu nástroj na ovládání poslušných oveček

Jedním z hlavních témat knihy S androidkou v posteli je dopad současného technického boomu na společnost, ekonomiku a lidi. Když Markéta Šichtařová knihu prezentovala na Velkém knižním čtvrtku, dostala dotaz, jestli nás umělá inteligence připraví o práci a jak se na to máme připravit.

Ekonomka ubezpečila, že tohoto se bát nemusíme. Každá vlna technického pokroku podle ní přináší zánik některých nepotřebných pracovních míst, ale místo toho vzniknou místa a profese zcela jiné, kde lidé najdou využití.

Pikora v knize uvádí jako paralelu z minulosti vznik bankomatů. Tehdy byli bankovní úředníci na přepážkách vyděšeni, že přijdou o práci, protože lidé si místo k nim budou chodit pro peníze do bankomatu. Ve skutečnosti po rozšíření bankomatů banky zaměstnance nepropouštěly, právě naopak velmi výrazně přibraly.

Nebezpečí současného pokroku vidí autorské duo spíše ve zneužití nových technologií ze strany mocných. A v tomto případě je na lidech, aby jim v tomto směru nedovolili moc.

„Internet během pár let změnil své směřování o 180 stupňů. Původně to byl velmi svobodomyslný prostor pro vzdělané lidi. Dnes je to velmi nesvobodný prostor pro masy. Výsledkem je, že se změnil z nástroje na svobodnou výměnu názorů na nástroj k ovládání poslušných oveček,“ stojí v jedné z kapitol, napsaných Vladimírem Pikorou. Podobně se změnila například i funkce a logika kamerových systémů, určených původně k ochraně majetku. Dnes je v Číně 400 milionů kamer, užívaných státem ke sledování obyvatel.

Kniha je rozdělena do větších částí, v jejichž rámci se střídají krátké úvahy, které si mezi sebou „pinkají“ oba spoluautoři. Obvykle je zachováno střídání autorů, takže po kapitole od Šichtařové následuje kapitola od Pikory. Texty na sebe současně navazují a vytvářejí logický argumentační řetězec.

Někdy jsou stručné, přibližně jedenapůlstránkové kapitoly seřazeny tak, aby dávaly dohromady ucelený příběh. Třeba příběh dnešního šílenství v automobilismu, příklad toho, jak ekonomiku spíše než technologie ohrožují nápady naivních idealistů na záchranu světa, lze sledovat už jen z názvů kapitol:

Dieselgate a její podhoubí- Dieselgate se rozjíždí- Kdo konkrétně v tom jede? - Padají hlavy- Válku všem dieselům- Rozjely se i jednotlivé vlády- Jak (ne)ušetřit- Nové limity- Dieselgate bude stát majlant- Diesely do odnášejí- Dieselgate a hospodářské výsledky- Němečtí kolegové jsou nám příkladem- Spalovací motor a jeho problémy- Diesel zatím nekončí- Soumrak ropy?- Alternativní pohony- Elektroauta- Elektrické auto a jeho mouchy- Je elektroauto opravdu ekologické?- Vodík- CNG- Distribuce paliva- Nabíjení, kámen úrazu- Výroba baterií a její nesnáze- Falešná hra na ekologii- státní podpora- Co si o tom všem myslí český spotřebitel?

Na 32 stránkách tak čtenář dostane ucelenou případovou studii, jak se z jednoho z nejúspěšnějších průmyslových odvětví Evropy stala po všech stránkách noční můra, a že za tím na počátku stál v podstatě bohulibý úmysl.

Šikana pod hezkým názvem „Smart city“

Ekonomická argumentace ke společenskovědním otázkám je u Šichtařové s Pikorou již klasikou. V této knize se ale dotknou i fenoménů svého oboru- finančnictví. Nechybí například obsáhlejší zamyšlení nad fenoménem kryptoměn. A rovněž ostré vyhranění proti snaze o likvidaci finanční hotovosti, jehož jsme v poslední době svědky.

V závěru knihy se po tématech, která souvisejí s ekonomikou, dostaneme i k základnímu předpokladu jakéhokoliv ekonomického jednání- k lidské svobodě. V části nazvané „Svoboda a demokracie v ohrožení“.

Šichtařová s Pikorou identifikují nebezpečí, která svobodě hrozí, od globálních vztahů, ve kterých je přítomnost nějakého velkého nepřítele na druhém konci světa vždy vítaným vysvětlením pro pacifikaci vlastního obyvatelstva, přes devalvaci informací, kdy každému přijde normální říci o sobě vše a pak jsou lidé překvapeni, že ty informace o nich někdo posbírá a využije, až po takové věci, jako je nedůvěra v mediální zpravodajství.

Pak se jakoby vracíme k úvodnímu tématu umělé inteligence, ovšem tentokrát ve vztahu ke svobodě. Podle Markéty Šichtařové se totiž využívání techniky v mezilidských vztazích stává živnou půdou pro diktaturu.

„Snadno se může stát, že jednoho dne bude umělá inteligence podobně jako v Číně vybírat mezi lidmi a přidělovat jim body podle jejich nepohodlnosti pro vládu,“ přidává se Vladimír Pikora. Dávky, přídavky, nebo přístup ke vzdělání, to jsou osvědčené nástroje pacifikace nepohodlných a moderní technika dokáže velmi jasně ukázat, na koho je uplatnit.

Jakkoliv tato nebezpečí jsou viditelná už dnes, Šichtařová se obává, že je lidé ještě několik let budou přehlížet. A politici budou nadšeně rozjíždět další projekty s hezkými názvy jako „Smart city“, díky kterým se budou do veřejných prostorů dostávat další kamery a sledovací zařízení.

„Až po pár letech nám jako společnosti dojde, že jsme zaspali. To bude ve chvíli, kdy většina pochopí, že už nemá soukromí a je neustále sledována nejen pomocí kamer, ale i pomocí telefonů, aut, hodinek a dalších chytrých zařízení“. Mnoha lidem to prý bohužel dojde až ve chvíli, kdy se stane nelegálním tato zařízení vypnout, nebo je vůbec nemít. Opět se obrací do Číny, kde v Sin- ťiangu již lidé mají povinnost mít v mobilu nainstalovanou speciální sledovací aplikaci.

Jak dodává Šichtařová, všechny informace o nás už dneska provozovatelé těchto zařízení mají. Jediným krokem navíc bude, že tyto aplikace budou propojeny a centralizovány.

Jak se stát dezinformátorem

Podstatnou část úvah o svobodě v knize tvoří úvahy o fenoménu fake news. Vladimír Pikora přispívá osobní zkušeností, jak se sám stal „dezinformátorem“, když převzal zprávu ze serveru, který nikdy neměl s fake news žádný problém. Ani v onom konkrétním případě Pikora nepochopil, v čem spočívá dezinformace, spíše měl prý pocit, že člověk, který jej z dezinformování obvinil, nebyl schopen chápat souvislosti.

Podstatné ale podle něj je, že informaci sdílel nikoliv se záměrem někoho uvést v omyl, ale v dobré víře. A pokud někdo šíří informaci v dobré víře, je podle Pikory jeho nálepkování jako dezinformátora pokusem umlčet nepohodlný názor. A to je jasné ohrožení demokracie.

Za šíření dezinformace se dnes dá považovat prakticky cokoliv od kohokoliv. Otázkou je pouze, koho si strážci čistoty informací vyberou. „Stávající boj fake news je tedy do velké míry bojem s politickými oponenty, nikoliv bojem za pravdu,“ poznamenává k tomu Pikora.

A s fake news souvisí i téma „dezinformačních webů“, kdy jsou nálepkovány nejen informace, ale i jejich tvůrci. Šichtařová podrobuje zdrcujícímu rozboru definici dezinformačního webu podle ministerstva vnitra.

Vladimír Pikora zmiňuje i svou negativní zkušenost s redaktory „seriozních“ médií, jejichž schopnosti prý několikrát narazily na svůj limit už při úkolu napsat správně jeho nijak složité jméno.

„Lidé, kteří si u nás předsevzali boj s internetovými trolly či dezinformátory, si říkají elfové. Fungují jako dobrovolníci na „čištění internetu“ a spadeno mají právě především na proruskou propagandu,“ popisuje Markéta Šichtařová. Jenže v podání elfů je za proruskou propagandu považována rovněž kritika NATO, jakýkoliv „boj proti EU“, také boj proti USA a ve čtvrtém bodě cokoliv, co bude shledáno jako „proruské vidění světa“.

Tyto zásady jsou bohužel aplikovány podle přístupu „kdo nejde s námi, jde proti nám“ a dostáváme se do fáze, kdy je za proruskou označována například kritika bruselské byrokracie EU. Tak se stane „proruským“ i člověk, který Rusko v životě nepochválil. To píše Šichtařová z vlastní zkušenosti, neboť i když je přesvědčena, že Rusko je autokratická země, která může pro Evropu představovat hrozbu, tak se o sobě dozvídá, že je „ruský šváb“.

Pokud zavedeme přístup, že ze strachu z Ruska budeme moci EU pouze chválit, přiblížíme se ze všeho nejvíc právě tomu Rusku. Ohromena ekonomka zůstala, že za „proruský“ se dnes považuje dokonce i kritický přistup ke genderovým novotám.

Nakonec je při označování za dezinformátory úplně jedno, jestli člověk lže, nebo mluví pravdu. Dělicí linka vede v tom, jaký názor máte.

Putin se musí smát

V jedné z dalších kapitol pak Markéta Šichtařová ještě poznamenala, že „Putin se musí smát, když slyší, že za všechny problémy Západu může on“. Představa, že by ruský rozpočet, o maličko větší než součet rozpočtů Nizozemska a Belgie, dokázal utáhnout vše, co je ruskému vlivu připisováno, je ekonomicky nemožné.

Šichtařová připouští, že Rusko je hrozba, ale její vnímání je zcela přehnané, a u mnohých přerostlo do iracionální obsese.

Poslední část se věnuje tomu, co nám hrozí, a v jiné části světa už se realizuje- čínský systém „sociálního hodnocení lidí“. Pikora v této souvislosti konstatuje, že George Orwell, považovaný za klasika „Velkého bratra“, byl proti současnému skutečnému dění jen lehkým odvarem. Vrcholem je informace z letošního roku, že v Číně už jakýsi vědec experimentuje s úpravou DNA lidských embryí. To v tamním systému, kdy je proti rebelujícím jedincům využíváno úplně vše, nebude znamenat nic jiného, než že je to pouze krok od toho, aby děti byly šlechtěny k poslušnosti.

Po tomto zamyšlení ale v závěru projevují autoři přece jenom spíše optimismus: „Socialismus má v sobě zakódovanou sebedestrukci. Nakonec vždy spolehlivě zničí sám sebe. I ten socialismus, který dnes obchází Evropu, se jednou rozsype, o tom nepochybujeme. Socialisté totiž prý vždy zapomínají na ekonomické zákonitosti.

Otázka tedy není, zda současná vlna socialismu skončí, ale kdy.