Nebudeme vás šetřit: Velmi zlé svědectví o situaci v Afrínu. Turecko a mrtvé děti včetně FOTO

Můj dnešní článek k situaci v Afrínu nebude dlouhý – ani to není třeba. Dnes ráno bylo město Afrín dobyto tureckou armádou a džihádisty. Od dvacátého ledna vzdorovaly jednotky YPG a YPJ, nedávno chválené za boj proti IS po boku americké armády a dnes nechané napospas Erdoganovi coby „teroristé“, druhé nebo třetí nesilnější armádě světa.

Vzdorovaly jejím těžkým zbraním a německým tankům. O bombardování nemluvě. Dobytí Afrínu potvrzují všechny oficiální i neoficiální zdroje. Moje zdroje na místě – jako jsou Kerem Schamberger, další přátelé na Facebooku, stejně jako například RT. To, v čem se liší, je popis situace. Většina oficiálních médií se vyhýbá drastickým snímkům, kterých je plný internet. Přinášejí totiž poselství o prolhanosti a pokrytectví našeho „civilizovaného“ světa. Jak dosvědčily i naše reportérky přímo z Afrínu – Markéta Kutilová, Lenka Klicperová a Jana Andert ve svém článku „Ticho kolem Afrínu“ – postup turecké armády při invazi je takový, že bombarduje a ostřeluje město včetně nemocnic z letadel a těžkých zbraní a pak teprve vstoupí. Oficiální údaje o mrtvých jsou někde kolem 800, ale to bude jen špička ledovce – nikdo neví, co je pod sutinami.

Není to ojedinělý exces turecké armády – dnes člena NATO. Tohle jsem našla v archivním dokumentu, je to výňatek z textu o masakru v Dersimu z let 1937–1938. Řekněte mi, co se změnilo v turecké politice! Dnes jsou v Afrínu na útěku statisíce lidí, kteří mají v zádech džihádisty a tureckou armádu v německých tancích. I na útěku jsou bombardováni a vražděni. Cíl je pořád stejný – zabít co nejvíc lidí národnosti, která je zrovna na řadě.

„Podle oficiálních prohlášení byla vojenská kampaň roku 1937 cílena na kmenové a náboženské vůdce, kteří ovlivnili nevinné lidi. Na tajné úrovni se však od počátku – zejména s rozhodnutím Rady ministrů – vlády – ze dne 4. května 1937 – zaměřila na obyvatele Dersimu jako celku, přinejmenším na přemístění podle zákona o osídlování z roku 1934. Ti, na které byla zaměřena, se obávali jako v Koçgiri v roce 1921, že všichni dopadnou jako Arméni, pokud se nebudou bránit. (Aygün 2009: 72). Kampaň na jaře 1937 se týkala regionů, ve kterých došlo k nejvíce ozbrojeným střetům mezi vesnicemi Pahem a Hozatem. Vesnice byly odzbrojeny a lidé byli odstraněni (jak asi?), ale hlavní násilí bylo zaměřeno na ozbrojené skupiny. Halli, který přesně cituje vojenské dokumenty, doslova používá slovo imha (zničení) pro toto období. To se změnilo vojenskou kampaní v roce 1938, která znamenala hromadné násilí proti obyvatelstvu, dokonce celé části Dersimu, které nebyly dobyty, byly prohlášeny podle zákona o osídlování za zakázané zóny. 6. srpna 1938 vláda rozhodla, že pět až sedm tisíc lidí bude ze zákazaných zón přemístěno na západ. Tisíce lidí, jejichž jména byla Čtvrtým generálním inspektorátem zařazena na seznam, byly zatčeny a poslány v konvojích tam, kam jim bylo přikázáno (Halli 1972:463).“

Dnes jsou na útěku před Erdoganem statisíce – neříkal náhodou v Evropě někdo, že uprchlickým vlnám je třeba zabránit v místě vzniku? Asi jen když se to nebude týkat spojence v NATO. Kam ti lidé půjdou? Co s nimi bude? Oni nechtěli opustit své domovy, to nejsou „profesionální uprchlíci“, které nám do Evropy vozí blázniví sluníčkáři!

A další hrozba – viz stanovisko The women’s revolution in Rojava:

„Je pravda, že nepřítel vstoupil do města, boje pokračují. Našim druhům se podařilo evakuovat tolik lidí, kolik stačili. Nepřítel záměrně míří na civilisty, kteří prchají z města. Jen dnes bylo zabito více než sto lidí včetně dětí při náletech a ostřelování. Džihádistické bandy páchají masové vraždy. Obdrželi jsme zprávy o utínání hlav. Lidé z Afrínu a naši soudruzi, kteří bojovali a stále bojují, plní svou povinnost.

Všichni, kdo nás podporujete, vezměte na sebe riziko boje. Je třeba uplatnit právo na odplatu.

Doba demonstrací je pryč, je třeba bojovat.“

Co to znamená jiného než hrozbu přenesení války do Evropy? To si naše vlády opravdu myslely, že když nechají vraždit stovky příslušníků jednoho z nejstatečnějších a nejbojovnějších národů světa, že to pro nás nebude mít žádné důsledky?

A ještě si neodpustím něco na adresu „svobodných médií“, za která se minulý týden tak dojemně demonstrovalo.

Dnes v noci a ráno jsem viděla videa, která jsem ani nechtěla sdílet. Je to čirá hrůza – ulice poseté mrtvolami mužů, žen i dětí. Mrtvá těla naložená na auta. Rozbombardovaná nemocnice. Všude krev a pláč. A my prostě neděláme nic. Jak jsem napsala před časem – dojímáme se nad minulými genocidami, ale ty současné nevnímáme. Naše svobodná média nás o nich často ani neinformují. K čemu nám pak ta jejich svoboda je? To si opravdu myslí, že v době internetu nám zamlčí útěk statisíců lidí před vojsky našeho spojence Erdogana? Který prohlašuje, že Kurdové jsou teroristé, a tím pádem žádné civilní oběti ani být nemohou a nemocnici oni by nikdy nebombardovali?

Já tedy televizi nemám, ale na internetu jsem jen ojediněle zaznamenala u oficiálních zdrojů pravdivý popis situace.

Vpád do Afrínu byl zdánlivě doveden do hořkého konce. Ale Erdogan se nezastaví! Chce dojít až k Eufratu, jak před časem sám vyhlásil, jen co „vyčistí“ Afrín. Vyhrožuje Američanům, pokud mu v tom budou bránit! Jeho válečné loďstvo ohrožuje řecké hlídkové lodě. Provádí prakticky námořní blokádu Kypru s cílem zmocnit se ložisek zemního plynu v kyperských vodách.

To si opravdu někdo myslí, že když mu budeme ustupovat, přestane ho to bavit a časem se unaví? Nepřipomíná vám tahle politika něco? Mně ano.

Novinářka Nelli Tügel píše dnes ve svém článku pro Neues Deutschland „Cesta pro chalífát je připravena“:

„Můžeme být ‚spokojeni‘ s vývojem v Sýrii, bylo řečeno minulý pátek po setkání ministrů zahraničí Ruska, Íránu a Turecka v Astaně. Brzy v neděli ráno oznámil turecký prezident Erdogan, že Afrin City bylo dobyto. Následovaly obrazy islámských dobrovolníků a tureckých vojáků, kteří rozbíjejí kurdské sochy a triumfálně mávají vlajkami.

Pokud Afrín padne (myšleno celý kanton), bude to mít strašné následky: Erdogan bude vnitropoliticky posílen, v Afrínu turecká armáda se svými spojenci zřídí islamistický režim, přihlásí se k nárokům na další místa v severní Sýrii a bude se snažit přesídlit tam arabské uprchlíky žijící v Turecku. Nejen turečtí partneři NATO – včetně německé a americké vlády – o tom mlčí. Asad a jeho ochranná moc, Rusko, mlčeli také a dovolili Turecku cokoli. Všichni opodstatňují svůj postup v severní Sýrii bojem proti islamismu a jeho teroristům. Pro Asada a Rusy je to hlavní argument pro bombardování východní Ghúty. A nyní se ukazuje – když to slouží jejich zájmům, akceptují jinak nejednotné velmoci, že síly jako YPG a YPJ, které jsou garantem jak ženských práv, tak svobody vyznání a náboženství, mohou být vyhnány a povražděny. A cesta pro další chalífát je volná.“

Boj ale nekončí, viz dnešní výzva nejen od žen z Rojavy, ale i od Sáliha Muslima, toho politika, kterého naše chrabrá policie na turecký příkaz před nedávnem zadržela. Výzvu zveřejnil na Twitteru:

„Ústup neznamená ztrátu války a neznamená vzdát se odporu, odpor bude pokračovat a Kurdové se budou nadále bránit před genocidou, která jim byla naplánována, a vítězstvím bude vítězství národů severní Sýrie.“