OK, OFIKO EDIT: Tenhle text se nepovedl, respektive vzal jsem si moc velké sousto! Chtěl jsem upřímně popsat svůj názorový vývoj a naznačit, proč u nás spousta lidí volí tak, jak volí, i když to lidi z mé bubliny nenávidí! Nepovedlo se, ale text nemažu, ať je tu jako memento.
---
Celý můj Facebook dneska píše o tom, jak nás před 70 lety ovládl kmen Komančů, nechť Manitou navždy rozežene jejich stáda. Řeší se, jak přišli, jak odešli a jestli by se oni nebo někdo podobný nemohl zase vrátit, protože dost věcí v naší zemi jde zase nějak šejdrem. Zkusím tu sepsat svou osobní historii a pohled na celou tu socialistickou šlamastyku. Předem podotýkám, že jsou to výhradně subjektivní poznámky, žádná tvrdá věda, a je to na sebe naházené bez ladu a skladu. Ale třeba někteří zjistíte, že to vidíte podobně jako já a že třeba docela chápete, proč jsou dnes lidi tak nejistí a stýská se jim po starých časech.

1. Nejdřív musím přiznat, že jako dítě jsem socialismus nijak zvlášť neřešil. Dneska to na mé facebookové zdi vypadá, že úplně každý byl div ne v ozbrojeném odboji, každému druhému zabavili komunisti rodinnou továrnu a každému třetímu ušlapali strejčka. Tak mně ne, poslušně hlásím. Já jsem se normálně na plný úvazek věnoval tzv. dětství, hrál jsem si na indiány, střílel z luku, jezdil jsem na Sobi 20 a hrál na ulicích vybiku. Ve škole jsem neustále maloval tank 23 a jednou ročně šel do průvodu s mávátkem, ale to jsem bral jako danost - myslel jsem, že tohle je život, a žíly mi to netrhalo, zvlášť když jsme si odpoledne zase šli hrát tu vybiku.

2. Když mi bylo tak 11-12, začal jsem si přece jen dělat na režim svůj vlastní názor. Vrtala mi hlavou třeba auta. Věděl jsem, že východní Němci jsou ti hodní, že za války stříleli do vzduchu a že jsou kamarádi s CCCP. Přišlo mi tedy divné, že tito ideální lidé vyrábějí tu věc zvanou trabant, zatímco jejich zločinní západní bratranci zaplavují svět svými mercedesy a audinami quattro ve zlaté metalíze. Nevím proč jsem byl upnutý na zlatou metalízu - asi proto, že na socialistická auta se nějak dát nedala. Dále mě žralo, že jsem nemohl koupit věci na svoje hobby. Tehdy jsem hodně pájel elektrické obvody, stavěl rádia - a hned jak jsem v návodu četl, že budu potřebovat 9V baterii, tak jsem byl zoufalý, protože jsem věděl, že se po ní v sobotu ráno budu v obchodním domě Hvězda ptát marně. Z nějakého důvodu neměli nikdy tu drobnost, co jsem potřeboval.

3. Můj vztah k socialismu pak dorazily katalogy Quelle, kterým bych tímto chtěl vzdát hold. Víte, proč podle mě u nás komanči skončili? Ale vážně? Ne kvůli těm vznešeným věcem, o kterých později tak hezky mluvil Václav Havel. Socialismus u Čechů podle mě dojel na katalogy Quelle, které si mezi sebou rodiny půjčovaly a kde bylo krásně vidět, jaký absurdní výběr zboží na tom Západě mají. Chlapi čuměli na sekci spodního prádla, my malí jsme koukali na hračky a počítače Amiga, no a ženy prostě chtěly takhle plné regály v krámech. Jo, je to svatokrádež, ale já nás Čechy znám, my jsme pragmatici. Jasně, studenti to v listopadu hezky rozjeli kvůli ideálům, ale většina lidí se k nim pak přidala i proto, že chtěla Quelle a Neckermanna žít, ne jenom jím listovat. Mně bylo v roce 1989 akorát 13 let - z revoluce jsem měl radost, ale přiznám se, že jsem se těšil hlavně na ty 9V baterky a na vysněnou kalkulačku Texas Instruments TI-68, kterou mi pak máma hned v prosinci v Rakousku koupila. Touto kalkulačkou si mě kapitalismus definitivně získal.

4. V devadesátkách jsem pak bral rozum, konečně jsem pochopil, o co všechno v socialismu šlo a co byly ty jeho zrůdné stránky. V zemi byl jinak bordel a chaos, ale taky svoboda a takový nějaký kvas, taková určitá naděje, že budeme za chvíli někde úplně jinde.

5. V nultých letech tahle energie jaksi došla, začalo to drhnout, začali jsme chápat, že dohnání Rakouska se hned tak nekoná. Taky jsme si všimli, že ani ten Západ není přesně takový jako v katalogu. A co hůř, že nás ten Západ moc nebere, že v jeho očích budeme furt jen špindírové z Východu. I mně se někdy zvláštním způsobem vracely vzpomínky na socialismus. V roce 2001 jsem nastoupil do své první korporace, nejmenované telefonní firmy, kterou řídili strašně cool lidé z Kanady. Bylo to dobré zaměstnání, ale někdy jsem se tam přece jen usmíval pod vousy. Které jsem tedy neměl. Interní komunikace - novodobí politruci - v nás zaměstnancích takovým směšným způsobem chtěli vybudovat nadšení pro práci a pro firmu. No fakt, říkalo se tomu "passions", vášně. Bylo to celé takové údernické a ještě to bylo psané bílou barvou na červených plakátech - prostě mi to dikcí i grafickou úpravou strašně připomnělo socialistické plakáty z dětství. Zavedl jsem na to řeč s pár kanadskými kolegy a zkusil jsem jim popsat, jak mi to připomíná socialistickou propagandu, že cíl je možná jiný, ale forma je až překvapivě podobná a že je to legrační... ale strašně jsem narazil. Ono je to opravdu, ale opravdu urazilo a naštvalo! Z jejich odpovědí jsem teprve pochopil, jak totálně, ale totálně odmítají všechno, co pocházelo z východního bloku. Všechno z naší strany měli za úplně špatné. Nechal jsem to být, ale viděl jsem, že ta reakce je přehnaná. A že jako my jsme měli zkreslené představy o Západu, tak měl Západ zase dost nesprávné a uhozené představy o nás.

6. Čas šel dál a můj pohled na celou tuhle věc se komplikoval, a tím snad i zpřesňoval. Měl jsem dobrou práci, životní styl už skoro jako střední vrstvy na Západě, ale pochopil jsem, že v materiálnu to není. Když jsem někam vyjel, cítil jsem se sebevědomě a nechtěl jsem poslouchat kecy o tom, že východní Evropa je zaostalá a blablablabla. Nikdo nemá rád, když je pořád za vola a za občana druhé kategorie. A i když jsem přesvědčený antikomunista, tak vás teď asi šokuju - nechtěl už jsem šmahem odsuzovat všechno, co jsem v dětství zažil. Hlavně jsem teda nechtěl, aby to odsuzovali jiní, co to ani nepoznali. Některý věci byly dobré a v něčem ti komanči opravdu předvedli mimořádné výkony - nikdo nebyl bohatý, ale nikdo zase nebyl na sociálním dně, školství bylo tvrdé, ale nakonec jsem si určitě odnesl víc vědomostí než moji západní vrstevníci, umělecky jsme jako země jeli v úplně jiné lize než teď, atd. atd. Jo, to si fakt myslím, zabte mě! A když si tohle myslím já jako člověk, který má slušnou práci a nějak se uživí, jak to asi vidí ti, kteří měli míň štěstí a jsou třeba v pasti exekucí? Tím chci říct, že se té přetrvávající nostalgii a jaksi vachrlatému veřejnému mínění v zemi nedivím.

7. No a co s tím? Se svými dětmi mluvím o komunistech a socialismu často. Říkám jim otevřeně, že tam bylo pár dobrých věcí, ale celkově že to bylo svinstvo. Že jsme museli tři dny stanovat před mototechnou, to nás tehdy strašně žralo, ale teď už to vidím jako drobnost a naše děti to taky nedojímá. Ale když jedeme z Kvildy do Německa a když dětem řeknu, že na téhle hranici komunisti střelili do zad stovky lidí a některé nechali dokonce roztrhat psy, tak to děti chápou. Díky tomuhle jednomu příběhu s hranicí už naše děti nikdy nezapomenou, že komunisti jsou krutí a berou svobodu.

Těm našim lidem, kteří furt jaksi váhají mezi Východem a Západem, bych řekl toto. Hele, já po těch letech už nechci nikomu lézt do zadku. Jde mi čistě o naši svobodu a prosperitu. Myslím, že víc obojího je na Západě, a tak věřím, že bychom měli být prozápadní. Ale nejde o to, dolézat k nim jako nějaký chudý příbuzný. Musíme být rovnocenný partner. Co rovnocenný, my můžeme být i lepší než Západ. On ten Západ už taky není, co býval, dokonce i to symbolické Quelle v roce 2009 zbankrotovalo. Já třeba vidím výhodu v tom, že jsme čerství a že si svobody můžeme vážit i víc než ten Západ. Právě proto, že jsme na rozdíl od nich ty komančské zabijáky poznali zblízka. Kéž bychom to začali brát i jako životní lekci, co nás provede složitou budoucností, ne jen jako trauma!