Někteří představitelé samozvaných elit přicházejí se železnou pravidelností s varujícím „objevem“, že v české společnosti roste nenávist a netolerance. A že je nutné proti podobným nebezpečným jevům bojovat. Tyhle myšlenky prezentují v podstatě stále ti sami lidé, úzký kroužek spravedlivých a čistých, kteří vidí podle svého přesvědčení dále než my, obyčejní lidé.
Alespoň tak mi to připadá, protože já se stýkám se stovkami normálních lidí, nejen se svými čtenáři, ale i s mnoha lidmi v okolí mého bydliště. Ještě se mi nestalo, aby se mi někdo z nich s tragickým hlasem svěřil s obavou, jak u nás roste nenávist. Svěřují se, to ano, ale spíše s tím, že mají strach z migrantů, války, nezaměstnanosti nebo ze stáří a nemocí. Taky je někdy tísní obava, aby vyšli s penězi do příští výplaty. Ale pojmy jako nenávist a netolerance, ty znají jen z médií, kterým ovšem většinou nevěří, nerozumějí jim nebo jimi – a to je, prosím, fakt – opovrhují. Prostý člověk má totiž velice vyvinutý cit pro to, když z něj chce někdo dělat osla. A to média, která upřednostňují panevropskou ideologii nad objektivitou, dělají masivně.
Nacionalismus je dnes jako kacířství ve středověku
Jak si vlastně vykládat volání těch, kteří hovoří o růstu nenávisti v české společnosti? Jen zřídka se dozvíme, vůči čemu ta nenávist vlastně roste. Nejvýše se jako dogma k téhle myšlence uvede, že roste xenofobie, islamofobie, romofobie, homofobie a netolerance vůči různým (mnohdy obskurním) menšinám. A to vše je samozřejmě předpeklí, jímž se vstupuje do pekelného ohně nacionalismu. Alespoň tak to vyznívá z komentářů, které jsem v poslední době četl. Uvádět jejich autory je asi zbytečné, zná je dobře každý.
Přemýšlel jsem o téhle podivné konstrukci a mám takový pocit, že dnešní ideologové zacházejí stejně daleko jako ti středověcí a komunističtí. Nacionalismus je dnes všeobjímající ideologický pojem, který ve výsledku zahrnuje snad všechny myšlenkové proudy, které stojí proti oficiální evropanské a lidskoprávní doktríně šťastné budoucnosti. Ve středověku bylo takovým všeobjímajícím ideologickým nepřítelem kacířství. Do něj se také vešlo vše, co se nelíbilo církvi. Za komunistů to byl zase imperialismus. Ten taky mohl ideologicky za všechno.
Ideologové korektnosti volají po trestání myšlenkově nepřizpůsobivých
Je mi smutno, pokud si tohle uvědomím, ale bohužel je to pravda. Jakmile se společnost ocitne v krizi, jakmile mají tzv. intelektuální elity pocit, že je prostý lid málo ctí a poslouchá, nahradí diskusi a toleranci dogmatem. A čím více se dogma vzdaluje od reality, tím nenávistněji plivají zhrzení „hlasatelé pravdy“ jedovaté sliny na všechny kolem sebe, kteří si troufnou namítnout, že je cosi jinak.
Psali jsme:
Pokud se nedalo přijatelně zdůvodnit, proč nemají prostí věřící přijímat tělo a krev Páně jako v časech prvních křesťanů, nastoupila inkvizice. Pokud se nedalo obhájit, proč je lepší stát v socialistické frontě na banány, než je koupit v kapitalistickém obchodě bez návalu, nastoupila StB a lágry.
Pokud se dnes nedá zdůvodnit, proč je správné trpně nedělat nic a dovolit rozvrat, než bránit tradiční evropské hodnoty, bezpečí a majetek lidí, nastupují ideologové korektnosti. A ti samozřejmě volají, aby politické elity začaly trestat ty myšlenkově nepřizpůsobivé. Pokud tedy někdo šíří v naší společnosti nenávist, pak to rozhodně nejsou lidé, kteří se bojí a poctivě hledají cestu, jak z toho všeho se ctí ven, ale nenávistní dogmatici, jež nepřipouštějí jiný názor než ten svůj, který je v základních obrysech probruselský, promigrantský a proamerický.
Jen tupec chce zakroutit krkem těm, kteří odmítají respektovat jeho dogma
Já samozřejmě netvrdím, že všichni musíme mít pravdu. Stejně tak ale není pravda, že se všichni mýlíme. V našem světě platilo od nejstarších časů a stále platí, že ve věcech víry, hodnot společnosti, morálky a vize pokroku se cesta budovala průnikem představ všech lidí a vrstev. Ti učení přinášeli logické a teoretické konstrukce, prostí lidé zase své životní zkušenosti, a to vše se mísilo ve velkém kotli, z něhož se tvoří dějiny. Každá myšlenka se musí umět obhájit, a to jak slovy, tak i realitou a praxí.
Pokud něco tvrdíme a jsme oslniví rétoři, pak možná při disputaci svůj učenecký (nebo politický) názor prosadíme. Jenže co s ním, když se pak v praxi ukáže jeho neživotnost? K čemu jsou na druhé straně individuální představy a zkušenosti, když se pak v realitě ukáže, že jsou pro celek nebezpečné a škodlivé? Hledání cesty vpřed je stejné jako odvažovat na laboratorních vážkách desítky ingrediencí pro jeden složitý pokus, při němž záleží na trpělivosti a přesnosti.
Vychází v polovině října, ale už teď můžete objednat se slevou 20 % ZDE.
Jen naprostý tupec používá dogmata a je ochoten zakroutit krkem všem, kteří jeho dogma odmítají respektovat. Prosím, nezaměňujme dogma a názor! Dogma je ideologický postulát, který se tváří, že je kdovíjak ověřený, a tedy správný, ale ve skutečnosti je od reality odtržený a jeho pravdivostní hodnota je mizerná. Přesto ho někteří hlásají a odmítají o něm diskutovat („prostě je to tak!“).
Je prý hanebné mluvit a psát o zkušenostech s migranty
Názor je naproti tomu hledání vycházející z analýzy faktů. Pochopitelně že ani názor nemusí být správný. Záleží na tom, s jakými fakty se pracuje a jak je zobecní, jaké vývody se na základě nich udělají. Ale právě proto je tak cenná diskuse mnoha a mnoha lidí, v níž se názory tříbí, obrušují a pomalu se krok za krokem přibližují jakési realitě.
S migranty má dnes stále více a více lidí neblahé zkušenosti. Podle ideologů korektnosti je hanebné ty zkušenosti říkat, protože tupá poslušnost dogmatům je nad cokoli, co si obyčejný člověk myslí a co zažil. V jedné Moliérově hře je tahle věc krásně vystižena slovy: „Můj pane, snad byste nevěřil více svým očím nežli mně, svému věrnému služebníkovi?“
Ať si bruselští ideologové a jejich nohsledi říkají, co chtějí
Odmítám tupou poslušnost ideologii! Mnohé z toho, co jsem si na základě znalostí historie i na základě zpráv o dnešním dění v Evropě zanalyzoval, nemusí být stoprocentně správné, nikdo nemá patent na rozum. Ale mé představy, odlišné od dogmat ideologů vítání a korektnosti, nejsou xenofobií, nejsem člověk nenávistný a netolerantní. Jen se dívám, přemýšlím a hledám pravdu. Je to nezadatelné právo každého z nás. A naším nezadatelným právem je rovněž na své pravdě stát, ať si bruselští ideologové a jejich nohsledi říkají, co chtějí. Stejně jako si za svou pravdou stál proti dogmatům církve Jan Hus. Ani on nebyl nenávistný, ač mu jeho soudci spílali stejně, jako nám dnes spílají někteří pomýlení spoluobčané. Dějiny jsou neúprosné a pravda se nakonec vždycky ukáže!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
