Začátek letošního roku byl ve znamení pokusů německých médií ututlat násilí páchané migranty na ženách během silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem, na jeho konci se jedním z hlavních témat stal teroristický útok Tunisana v Berlíně. Uprostřed roku zažívalo Německo sérii útoků spojovaných s migranty, Francii šokoval masakr v Nice při oslavě státního svátku. „Když si ještě vzpomenu na opakované vyjadřování evropských politiků, kteří kaceřovali Viktora Orbána i Roberta Fica a zakrývali oči, doslova a do písmene, před probíhající krizí, a dokonce nařizovali chovat se tak i členským státům EU, zdá se mi, že zejména někteří se dostali ve svém mentorování členských států až na úroveň neomalených poručníků,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil své ohlédnutí za letošním rokem tím, čím si Evropa z pohledu ohrožení v jeho průběhu prošla.
„Jako bumerang se jim dnes vrací nejen podceňování přistěhovalecké vlny, ale také jejich zaplétání se do konfliktu na Ukrajině a pokud by občané EU měli možnost prostřednictvím voleb změnit současnou bruselskou nomenklaturu, jistě by tak učinili. A možná by to bylo lepší, než až k tomu dojde za jiných méně ‚demokratických‘ okolností. Ti přeplacení reprezentanti se už totiž předvádějí nejen jako neschopní, ale také jako směšní, vlečení událostmi, které nedokážou ovlivnit. A nevím, co je horší, zda diletantství, nebo posměch,“ přemítá politolog. Ty evropské politické elity ale větší „hrůzu“ než v migraci spatřovaly v brexitu. „Ať už jde o brexit nebo třeba o přistěhovaleckou či osídlovací krizi, je nejhorší, že reakce bohorovných volených i nevolených elit nedává naději, že by jakýkoli jimi řízený vývoj mohl být úspěšný,“ obává se Zdeněk Zbořil.
Od absurdních papalášů z Bruselu se nic ku prospěchu EU čekat nedá
Není lepšího příkladu, než jsou dva nejdůležitější politici Evropské unie. „Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, kteří kromě několika úletů – médii s radostí komentovanými – včetně podstatně většího opilství, než je připisováno českému prezidentovi, už přestali v posledních dvou až třech letech mluvit k občanům EU a dohadují se jen mezi sebou. Jejich jedinou, snadno rozpoznatelnou vlastností je strach ze ztráty funkcí, platů a náhrad cestovních výdajů. Dokonce už se chovají jako postavy Havlovy Zahradní slavnosti nebo Vyrozumění s jejich ptydepe a chorukorem, a přestože Václava Havla občas citují nebo posedávají na jeho lavičkách, vůbec si neuvědomují absurdnost svého počínání. Tak jak od nich můžeme čekat nějaké ‚dobré vládnutí‘ ku prospěchu celé Evropské unie?“ ptá se politolog řečnicky.
Neschopnost evropských vlád jakýmkoli způsobem řešit migrační krizi způsobila, že se začaly objevovat signály o přeskupování politických sil. Naznačovaly to výsledky zemských voleb v Německu, rostoucí podpora Marine Le Penové ve Francii, Geerta Wilderse v Nizozemsku a spolu s tím i výsledek britského referenda o odchodu Spojeného království z EU. Tento trend se však zadrhl v závěru roku, kdy opakované druhé kolo prezidentské volby vyhrál kandidát Strany zelených Van der Bellen přesvědčivě nad Norbertem Hoferem ze Svobodné strany Rakouska. „Zdá se mi, že Rakousko nevrátilo Evropu zase do ‚správných‘ kolejí. Prezidentské volby v Rakousku spíše jen ukázaly, že když bruselský strach ovládne centrum, neštítí se zasahovat i na periférii,“ upozorňuje Zdeněk Zbořil.
Výroky předsedy Evropského parlamentu jsou vrcholem hlouposti
Nepochybuje o tom, že v Bruselu se bojí jakéhokoli volebního výsledku, který si nepřáli. „A to ačkoli ještě dávno není rozhodnuto ani o náznaku změny politiky, kterou by mohli zmínění politici nebo jejich strany učinit. Dokonce Brusel neváhá obvinit Vladimíra Putina z ovlivňování voleb ve Francii, v Rakousku, ve Spolkové republice Německo a tak dále, jen když to pomůže zakrýt jejich vlastní neschopnost a vinu za svá chybná rozhodnutí svést na někoho jiného. Drzost pana Schulze, který vyžaduje, aby se Donald Trump nejméně dva roky u něho učil, co se v Evropě děje, je – pokud to neřekl v nějakém u něho obvyklém opojení – vrcholem hlouposti a arogance. Ale ještě horší je, že mu podobné výroky opakovaně procházejí,“ tvrdí politický analytik.
Psali jsme:
Pohled na domácí scénu začíná hitparádou toho, čím se v končícím roce vyznamenali členové Sobotkova kabinetu. „Velký dojem na veřejnost udělal pan ministr vnitra Chovanec svou rychlokvašenou reformou Policie ČR. To bylo na hranici pádu koaliční vlády a neměli bychom zapomínat, že tento otřes Sobotkova vláda přežila. Na druhé straně byl pan ministr Chovanec nejviditelnější při jednáních o řešení přistěhovalecké krize, a i když víme, že to zejména on má ve svém popisu práce, dělá na občany České republiky větší dojem než mnozí jeho kolegové. Samozřejmě to má také jednoduší, když se může o svou popularitu ucházet v konkurenci s takovým vládním kolegou jako je, respektive byl, Jiří Dienstbier,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Ministr-operativec Herman se odpoutal od politiky koaliční vlády
Hodně dal o sobě vědět šéf resortu, který při povolebním rozdělování vládních křesel zůstává tradičně na chvostu zájmu. „Pan ministr kultury Herman se dostal do zvláštního postavení, když se jaksi odpoutal od politiky koaliční vlády a svou samostatnost projevil nejen svým proslaveným pozdravem ‚Mílí krajané‘. Vydal se na tenký led a ohrozil nejen svoje postavení ve vládě, ale také možný úspěch KDU-ČSL v nadcházejících volbách. Pravděpodobně se domnívá, že do voleb je ještě daleko a že lidé zapomenou. Anebo se nechal unést svou funkcí operativce v kauze Brady, ale ta se mu nakonec nepovedla. A tak asi budeme muset zapomínat nebo se těšit na něco podobného ještě v příštím roce na jaře,“ předpokládá politický analytik.
Zajímavou změnu vypozoroval ve vládě od reprezentantů hnutí ANO. „Bojovný, až válečnický žargon pana ministra obrany Stropnického, který byl ovšem v souladu s názory a nařízeními EU a NATO, z něho udělal také nikoli nezpochybnitelnou postavu koaliční vlády. Ministr obrany ale neohrožuje ani vládu, ani ANO 2011. Ostatní členové vlády za toto hnutí dostáli svým povinnostem, ačkoliv byli v některých médiích citování jako národohospodářští škůdci. To byla také nepovedená akce, protože ekonomika prosperuje, státní rozpočet byl schválen a koneckonců i pan ministr dopravy Ťok těch zbývajících osm kilometrů přes Středohoří otevřel, ačkoli různí věštci, jak je u nás zvykem, předpokládají přírodní katastrofu, o které se v posledních 32 letech stavby D8 nemluvilo,“ míní Zdeněk Zbořil.
Seznam hříchů ČSSD je už skoro od začátku do konce abecedy
Za nejvíce pozoruhodnou z domácího politického dění považuje skutečnost, že se nerozpadla koaliční vláda, ačkoli se její členové do Vánoc stále hádali. „A také to, že možná dokonce vydrží až do posledních dnů svého termínu. Překvapilo mne ale, že seznam evidovaných a vyšetřovaných trestných činů, nebo i jiných nepravostí, které napáchali zejména členové vládní ČSSD, ale i opoziční ODS v dávné i nedávné minulosti, se stále rozrůstá a že jejich seznam, jak jsem vzpomínal posledně, je už skoro od začátku do konce abecedy od A (Altner) po V (Vaňhová). Abych ale pravdu řekl, nevím, zda je to pro budoucnost státu málo nebo hodně prospěšné. Zdá se ale, že Policie ČR nepřestala pracovat, a i když nevěřím v odstranění všech možných hříchů minulosti, měli bychom být vděčni za ten pomalý, ale doufejme, že trvalý pohyb směrem k nalezení spravedlnosti,“ doporučuje politolog.
Českou republiku v roce 2016 navštívili čínský prezident, německá kancléřka, francouzský prezident, utužovali jsme vztahy v rámci V4, s volbou Donalda Trumpa jsme si „polepšili“ ve vztazích prezidentů ČR a USA. „Nezdá se mi ale, že by česká zahraniční politika vykazovala nějaké velké úspěchy. Kvůli EU se ministr zahraničí musí pohybovat v mezích, které pan Zaorálek nemůže překročit, ačkoliv se s panem předsedou vlády přidali k procesu V4. Nejviditelněji se na tomto poli ukazoval prezident republiky Miloš Zeman, i když díky kritice, často neoprávněné, jeho zahraničních kontaktů a cest. Tato kritika a zesměšňování bylo někdy naivní, že jsem měl dojem, že i tyto vášnivě zaujaté kritiky angažuje jako svůj kompars sám prezident, aby mohl nakonec ‚vstoupit celý v bílém‘. Typický je telefonát a pozvání do Washingtonu a Prahy amerického a českého prezidenta, které, ačkoliv k němu nemusí vůbec dojít, vystavilo Zemanovy kritiky posměchu,“ připomíná Zdeněk Zbořil.
Rok Trumpa, který se stal nezamýšleným symbolem naděje na jakoukoli změnu
Váhá však nad tím, komu z politiků především patřil vbrzku končící rok. „To je otázka, která by měla být zodpovězena stručně a jasně, ale ve skutečnosti to není možné, protože to neumím jinak než dlouze a nejednoznačně. Navíc jsme při ohlížení za letošním děním ovlivněni posledními dramatickými událostmi letošního podzimu. A protože jsou poslední, a v mé paměti ještě svěží, svádí to hodnotit činy českých i světových politiků spíše emocionálně a bez potřebné racionality. Ale snad si jednou za rok můžeme tento luxus dovolit a konstatovat, že za hranicemi České republiky to byl rok Donalda Trumpa, který nejen vyhrál prezidentské volby ve Spojených státech, ale stal se pro občany USA a mnoha jiných států možná i nezamýšleným symbolem naděje na jakoukoli změnu,“ myslí si politolog.
„Jeho vítězství nad Hillary Clintonovou je především v USA chápáno jako vítězství nad dosavadním směřováním politiky doma a jako naděje, že tak tomu bude i ve světě. Pokud Dony přežije ve zdraví začátek své prezidentské kariéry, zůstane zapsán v dějinách, i kdyby se v budoucnosti svému programu jakkoli zpronevěřil. A za ty první dva měsíce naděje mu můžeme poděkovat. Podobně výrazně se zapsala do událostí letošního roku i Angela Merkelová, i když na rozdíl od Donalda Trumpa velmi rozporuplně. Německá kancléřka naopak vyvolala svou politikou, která jistě není jen politikou její, ale málo platné nese za ni odpovědnost, obavy v téměř celé Evropě a tragická tečka za letošním rokem v Berlíně se stala téměř varovným vykřičníkem,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Pokusy o znevážení prezidenta se ukázaly být až dětinsky neúspěšné
Ani u nás doma se nebojí zdůraznit úspěch prezidenta Miloše Zemana, reagujícího na vývoj mezinárodní politiky rychleji než jiní čeští politici. „Navíc se domnívám, že pokusy o jeho znevážení a dokonce snad odstranění se ukázaly být až dětinsky neúspěšné. Těch negativních postav je ale hned několik a jsou to lidé pohybující se v české politice už desetiletí, stejně jako ti, kteří se vydali radikálně podivným směrem před krátkou dobou. Navíc si vybrali za pomocníky osoby ještě podivnější, než jsou oni sami, a vedli svůj přímý i nepřímý dialog pod úrovní už dávno pokleslé české politiky. Jejich vulgárnost dosáhla vrcholu zejména v posledních dvou, třech měsících. Možná si ani neuvědomují, jak dlouho si lidé uchovají v paměti jejich nevychovanost tak ochotně propagovanou hned několika televizními stanicemi,“ nechává politolog na každém, aby si jména negativních postav tohoto roku dosadil sám.
Ing. Miloš Zeman
V březnu příštího roku oznámí Miloš Zeman, zda se bude i ve druhé přímé volbě ucházet o prezidentský úřad. Ti, kdo si ho na Pražském hradě už dál nepřejí, dělají všechno pro to, aby našli kandidáta své krevní skupiny, jenž by stávající hlavu státu ve funkci nahradil. Hodně hlasitá je ve své snaze tzv. kroměřížská výzva, která dokonce nabízela k Vánocům jako dárek koupit si „Osobní setkání s osobnostmi“. Za večeři s lidmi jako Tomáš Halík, Hana Marvanová, Michael Žantovský, Jan Kalvoda nebo Petr Pithart by zájemce vysázel dva tisíce korun. Za osm tisíc je pak možné si předplatit „Snídani s příštím prezidentem“. Za 50 tisíc je pak možné zakoupit let balonem i s jedním z kandidátů na prezidenta či si zaplatit „vstup na všechny akce a setkání s osobnostmi pořádané projektem „Hledáme prezidenta – Kroměřížská výzva“.
S hledáním prezidenta to „majdanové sešlosti“ nemusí dopadnout dobře
„Nechci ironicky komentovat aktivity tzv. kroměřížské výzvy, protože každý projev ‚obecné vůle‘ by měl být pro občanskou společnost prospěšný. Nevím, kdo přišel s nápadem, že kandidátem na prezidenta by měl být někdo, kdo začíná v politice funkcí prezidenta a mohl by být politikem jen na jedno použití. Také já si myslím, že prezidentem České republiky by měl být někdo vážený, o kterém víme, jak uvažuje o ‚věcech veřejných‘, jak se umí rozhlédnout po světě a konec konců jakými lidmi se dokáže obklopit. Ani vědecká pověst, přednášky na univerzitě, populární publicistická činnost či proslulost univerzitního profesora neznamená, že bude dobrým politikem,“ tvrdí Zdeněk Zbořil.
„I když se samozřejmě může stát, že revoluce nebo tak jako na Slovensku, ‚volonté général‘, obecná vůle, učiní prezidentem kohokoliv. Jen se mi zdá, že přerostlá ‚mladá generace‘, která je dnes generací střední nebo dokonce starší střední, není tak oblíbená, jak si o sobě myslí. A předpokládám, s ohledem na minulost, že to s tím novým prezidentem nemusí dopadnout dobře, i kdyby si nějaká ‚majdanová sešlost‘ vybrala kohokoliv a na jeho kampaň přispívali ti dnes v České republice nejbohatší. Ani ti, na rozdíl od Spojených států, nepožívají totiž v naší zemi dobré pověsti,“ vysvětluje politický analytik.
Volba není o tom, že se dají dohromady „kluci a holky, co spolu mluví“
Úplně jinak než Kocáb a spol. s kroměřížskou výzvou na to jde podnikatel a matematik Karel Janeček, jenž spustil internetovou hru „Prezident 21“. Každý hlasující v ní může použít jeden až tři kladné hlasy a jeden záporný. Nejde tedy jen o to zjistit, koho by si účastníci této hry přáli za prezidenta, ale především o popularizaci a propagaci změny volebního systému, kterou Janeček dlouhodobě navrhuje. Největší přízni se zatím těší Šimon Pánek, ředitel humanitární organizace Člověk v tísni, kterého před časem jako možného kandidáta zmiňoval Václav Havel. Druhý je Petr Pithart, třetí Michal Horáček, čtvrtý generál Petr Pavel, pátý moderátor Marek Eben, šestý teolog Tomáš Halík a sedmý ekonom Jan Švejnar. Z těch, co dostali hlasy, je na posledním – 57. místě – nynější prezident Miloš Zeman.
„Já se o ty volební modely pana Janečka nezajímám. Jednak jsem, pokud jde o volbu hlavy státu, konzervativní, respektive si myslím, že se kandidáti i voliči musí naučit volit a být voleni. V naší politice se zejména po roce 1989 objevují stále neposední reformátoři ústavy. Říkával dnes už nebohý Vojtěch Cepl, že když vznikne ústava, nemělo by se na ni nejméně padesát let sahat. Pan Janeček asi netuší, že někdo, byť zvolený podle jeho modelu, může být nahrazen někým, kdo bude zvolen podle jiného sociálního a kulturního vzorce. Problémem voleb není jen matematický vzorec nebo výpočet, ale rozhodují sociálně psychologické faktory, které nejsou konstantní. Na okraj jedna malá zkušenost. Výběr a volba kandidáta na jakoukoli funkci, dokonce ani před rokem 1989, nevznikala tak, že se dali dohromady ‚kluci a holky, co spolu mluví‘. Pokud jde o pana Pánka, ten je jistě dobrá ‚kádrová rezerva‘, ale já vlastně dodnes nevím, koho a čí,“ přiznává Zdeněk Zbořil.
Albrightová se vypařila a tíhu povstání museli nést jen Gazdík a Jurečka
Politický vývoj v naší zemi nebyl letos po chuti umělecké frontě. Během předávání cen Anděl, které vysílala Česká televize, vyzvala Lenka Dusilová spoluobčany, ať nemlčí, pokud nesouhlasí s prezidentem Zemanem. Na její slova navázala zpěvačka Klára Vytisková, která uvedla, že s Lenkou souhlasí. Hodně otevřeně hovořil i David Koller: „Byl bych rád, kdyby se naše vláda o nás postarala a netahala nás na východ spolu s těmi lidmi jako je pan Babiš, pan Klaus nebo soudruh Zeman.“ Tehdy si Zdeněk Zbořil v Rozjezdu ZZ rýpnul, že kdyby Agrofert přihodil na ta pokleslá udílení cen nějakou korunu, rádi by mu dotyční zazpívali nějakou „častušku“, a třeba i v Čapím hnízdě. Probudit podřimující národ se kulturní fronta pokusila i v souvislosti s 28. říjnem a 17. listopadem, konkrétně výzvami k „občanskému neklidu“ od Jiřího Bartošky a Vojtěcha Dyka, vzkazy hostů v Show Jana Krause na Primě, nebo při shromáždění na Staroměstském náměstí ve výroční den vzniku Československa.
„Zdá se mi, že národ ‚dříme dál‘ a že popularita některých protagonistů Akce Brady a 17. listopad, kvůli které přispěchala do Prahy, hned dva dny po prezidentských volbách ve Spojených státech, Madeleine Albrightová, nebyla tak velká, aby lidem ‚spadly šupiny z očí‘, jak se říkalo před lety. Možná, že na to měl vliv i výsledek amerických voleb, protože paní exministryně na náměstí nebyla, nebo ji alespoň Česká televize neukázala, a tíhu probuzení a povstání museli nést jen pánové Gazdík a Jurečka. Madeleine Albrightová se pak objevila jen na setkání se studenty Filozofické fakulty UK, upozornila, že výsledky prezidentských voleb pro ni byly velkým překvapením, a že bude třeba ‚všechno promyslet‘,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil návštěvu ze zámoří, která nakonec zcela vyšuměla.
Letošní Staromák se přidá k jiným dnes už pozapomínaným aktivitám
„Ani toto vyjádření nebylo příliš burcující a vypadá to, že se i tato akce přiřadila k mnohem početnější manifestaci Děkujeme, odejděte! z konce devadesátých let. Nebo k Impulsu 99 z téhož roku a k jiným dnes už pozapomínaným aktivitám. Nakonec i snaha proložit manifestanty zahraničními turisty a posluchači koncertu, která měla vytvořit zdání masové manifestace, se neukázala být dobrým nápadem, protože v době rostoucího strachu z terorismu vybrat si pro masové shromáždění právě Staromák byl asi nápad z těch nejhorších,“ uzavírá politický analytik ohlédnutí za tím, co ho v končícím roce nejvíce zaujalo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
