Co čumíte, zmrdi, eště ste neviděli nikoho žrat?
Reprezentant romského multikulturalismu tak něco přes dvacet a jeho mladší vychrtlá partnerka stylizující se účesem do podoby jisté africké modelky, kterou vidíme v každé druhé televizní reklamě, se rozvalili s jídlem na parapetu okna vietnamského obchodu vedle rokycanského Kauflandu. Evidentně si neodskočili posvačit z ranní směny. Mladík vědomý si svojí důležitosti a nepostižitelnosti slovně urážel okolojdoucí gádže. Samozřejmě jen osamělé, starší a ženy. Když šla kolem skupina chlapů, téměř splýval se zdí a hleděl si energetického nápoje, rohlíků a salátu.
Na čí straně sporu mezi premiérkou Polska a prezidentem Francie stojíte?Anketa
Když dvojka, která tam vysedává vícekrát (jezdím do Rokycan často a popisuji svoji zkušenost starou týden a jen za tu dobu jsem je tam viděl dvakrát), odtáhla, zůstal po jejich žraní, slušně řečeno, nepořádek. Však to ti Vietnamci uklidí. Dvě cizí neevropské komunity či rasy a jaký rozdíl. Pokud se reprezentanti romské komunity domnívají, že získají u většinové populace včetně civilizovaných cizinců úctu a respekt neustálým povykováním o českém rasismu s pomocí protinárodních neziskovkářů a politiků v médiích a v Bruselu, náramně se mýlí. Uvedená agresivní dvojka spolehlivě vytváří negativní názor občanů a zcela smaže fakt, že existují civilizovaní, vzdělaní a pracující Romové. V severních Čechách jsou podle mých známých takové situace zcela běžné.
Uvedená příhoda mne přivedla na myšlenku připomenout některým našim politikům, vesměs protinárodním neziskovkářům a mediálním pracovníkům, především v ČT, kteří bezuzdně podlézají multikulturnímu vedení EU, že v této zemi tvoří Češi stále ještě většinu obyvatel a většinu pracujících obyvatel, kteří platí daně. Důvodem je nový povyk kolem kárného pracovního, později cikánského tábora v Letech. Pravděpodobně nejucelenější informace o něm lze nalézt na internetových stránkách romských sdružení. To mimochodem dokazuje, že existuje i romská inteligence, kterou bychom na parapetu v Rokycanech nepotkali. Bohužel se vzdělaným Romem pracujícím v kanceláři u počítače se z nás potká málokdo. Historie tábora byla mnohokrát omleta včetně nenávistných nadávek v internetových diskusích, které inkasovali vesměs ti, kteří psali pravdu.
Hodina dvacet z Knihovny Václava Havla. O tom, jak se máme kvůli táboru v Letech stydět
Základní otázkou není právo romské komunity na památník svých obětí německého rasismu. Bez nacistů, kteří získali moc v Německu díky hlasům a podpoře mnoha občanů, by neexistoval žádný protektorát řízený nacistickými říšskými protektory a sudeťáckými úředníky a jeho rasové zákony. Právo na uctění mají všechny oběti totality, vražd, loupeží a násilí v celé Evropě. Zvláštní je fakt, že celá česká politická reprezentace se může zbláznit kvůli jednomu pracovnímu táboru v Letech. Je opravdu dojemné vidět nastoupené politiky v nažehlených značkových oblecích, kteří celý život pro tuto zemi nic pozitivního neudělali, jak žvaní kolem vepřína v Letech, a přitom by cikánovi ruku nepodali. Otázka je, zda se za tím neskrývají ještě další historie tohoto tábora a osoby, které mají odpovědnost za jeho vznik. Přitom existoval ještě druhý cikánský pracovní tábor v Hodoníně u Kunštátu a o něm je absolutní ticho.
Michal Horáček: Jsou tu mouchy a velkej smrad
Podíváme-li se na historii protektorátu Čechy a Morava, zjistíme, že jak české, tak následně německé okupační úřady se dopracovaly k číslu mezi 6 000 až 7 000 dosti nejasně definovanými cikány. Na Slovensku jich v té době žilo zhruba 100 000. Po okupaci takzvaných Sudet byli všichni tamní cikáni vyhnáni do protektorátu stejně jako židé a většina Čechů. Podle romských organizací z cikánů v protektorátu 1 308 prošlo táborem v Letech a 1 375 táborem v Hodoníně, přičemž v prvním zemřelo následkem strádání, především zimy a nemocí 327 osob, ve druhém 207. Nikdo nebyl zavražděn, ani popraven. Režim v letech byl relativně volný, tábor byl obehnán plaňkovým plotem a hlídalo jej několik četníků. Věznění muži si přivedli rodiny, což vedlo k přeplněnosti tábora. V době, kdy následkem nedostatečné hygieny vypukl tyfus (na nějž zemřeli i tři četníci), který měl za následek většinu mrtvých, byli vysláni z Prahy lékaři a sestry.
Narození a zemřelí cikáni v Letech byli jako protektorátní občané zapisováni do matrik v okolních obcích na rozdíl například od židů v jiných táborech. V roce 1943 byli věznění z Let i Hodonína odesláni do Osvětimi stejně jako většina ostatních cikánů bez ohledu na fakt, že především na jižní Moravě existovaly celé komunity, které se způsobem života nelišily od ostatního obyvatelstva. Okupaci přežilo podle různých zdrojů zhruba kolem 1 000 cikánů. To znamená, že v poměru k celkovému počtu byli nejvíce postiženým etnikem, a zároveň je evidentní, že ze současných oficiálních více než 200 000 Romů naprostá většina nemá k táboru v Letech žádný vztah, protože přišli po válce ze Slovenska a Maďarska.
Nacistické tábory a Češi v nich
Zásadní otázkou není památník v Letech, ale likvidace současného vepřína, který tam určitě nebyl postaven proticikánskými rasisty. Část tábora byla navíc mimo tento objekt. Otázka rovněž je, zda by se také bourala automobilka, nejlépe německá, nebo elektrárna, nejlépe státní a atomová? V čem je průmyslově produkované prase horší než německé auto nebo předražená elektřina? Povyk kolem vepřů bych pochopil v případě muslimů, ale cikáni i Romové konzumují vepřové bez problémů. Celý problém nelze hodnotit jinak než jako pokryteckou komedii v režii EU.
ROZBOUŘENÝ SVĚT MARTINA KOLLERA NA PL
Důležitější je otázka, jak velkou komedii předvedou naši a europolitici kolem ostatních pracovních táborů? Na území protektorátu a takzvaných Sudet jich totiž bylo ještě minimálně 50. Pomineme-li památník v Terezíně nedaleko Lidic, kterým prošlo 155 000 evropských židů, z toho polovina z protektorátu, jenž nešel po válce ekonomicky využít, přičemž bourání staré pevnosti by bylo nákladné, zbývá ještě 49 táborů, buď koncentračních ve smyslu soustřeďování lidí, pracovních, nebo pracovně-kárných, kde byli vězněni a pracovně zneužíváni především Češi a židé.
Byly to Bílá Voda, Bílý Kostelec nad Nisou, Božičany, Nová role, Brněnec, Bruntál, Břeclav, Bukovany, Bystřice, Dětřichov, Hanušovice, Holýšov, Hradišťko, Chrastava, Jezeří-Albrechtice, Jiřetín pod Sedlovou, Kamenický Šenov, Korunní, Kraslice, Křepenice, Lešany, Litoměřice, Lovosice, Mirošov, Most (Záluží), Nové Město pod Smrkem, Ostrov nad Ohří, Poříčí, Prameny Vltavy-Bučina, Rabštejn, podzemní továrny Richard, Rtyně nad Bílinou, Rychnov u Jablonce nad Nisou, Skrochovice, Svatava, Vrchotovy Janovice, Sokolov, Panenské Břežany (osobní pracovní koncentráček Heydricha a později jeho ženy), Bohuslavice nad Úpou, Bernartice, Meziměstí, Libeč, Jablonec nad Nisou, Králíky, Smržovka, Hořejší Vrchlabí, Horní Staré Město, Žacléř, Světlá. V kolika z těchto míst se bude za mohutné mediální show s nastoupenými politiky bourat a kde se budou stavět památníky? Nebo se bourat a stavět nebude, protože tam byli jen Češi, Moravané, Slezané a židé, případně i Poláci a antifašističtí Němci?
Kromě toho jsem napočítal na českém území 26 zajateckých a cizineckých pracovních táborů (Ústí nad Labem, Cheb, Rýmařov, Krnov, Jablonec nad Nisou, Ustroň, Bohumín, Horní Suchá, Sokolov, Špindlerův Mlýn, Litvínov, Branice, Králíky, Stará Role, Záluží u Mostu, Holýšov, Petřvald, Fryštát, Třinec, Těšín, Bystřice, Moravská Třebová, Lombinovice, Doubrava, Karviná, Orlová…), v nichž nuceně pracovali váleční zajatci z Británie, Austrálie, Nového Zélandu, Kypru, USA, SSSR, Polska, Itálie, Kanady, Francie, Belgie, Nizozemska, možná i odjinud.
Uvedený počet těchto táborů pravděpodobně není úplný. Značná část zajatců z tehdejšího SSSR a Polska a nuceně nasazených pracovních sil z Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Polska nepřežila. Kolik zajatců a nuceně nasazených cizinců zahynulo na našem území péčí německých nacistů a jejich pomahačů, je nejasné. U kolika těchto táborů stojí památníky, kde se bouralo? Je ilustrativní, že velká část pracovních táborů byla postavena v takzvaných Sudetech. Vězni ve vzpomínkách uvádějí, že Sudeťáci byli až na výjimky z Němců nejhorší. Platilo to v mnoha případech i pro sudeťácké zemědělce, kteří dostali na výpomoc několik otroků z řad válečných zajatců nebo nuceně pracovně nasazených cizinců, které týrali, živili je odpadky a ubytovávali v chlévech a nevytápěných stodolách.
Dnes naříkají v ČT24 i jinde s podporou nestoudných českých politiků nad tím, jak jim ti Češi strašně ubližovali, když oni je měli tak rádi. Možná že by nám tento sudetský multikulturalismus plný lásky ke Slovanům pomohli vysvětlit ideologové a tvůrci nové euronacistické afroislámské historie Evropy, pánové Posselt a Krystlík. Každopádně se zdá, že účelově zapomínáme na zabité a umučené z řad našich občanů, spojeneckých armád i další oběti nacismu a jeho zvrhlé Třetí říše.
Zapomínáme rovněž na naše totálně nasazené občany, a to jak doma, tak v takzvané říši. Jednalo se především o mládež celkem kolem 640 000 obyvatel protektorátu. Ubytováni byli v různých druzích táborů a nasazováni na různé práce od výroby v průmyslu a zemědělství až po odklízení sutin a nevybuchlých bomb. Ubytování a strava byly ve většině případů špatné, místy horší, mnohde nechybělo násilí i teror ze strany gestapa a německého občanstva. V případě náletů většinou nesměli používat kryty pro německé obyvatelstvo. Z totálně nasazených se nevrátilo kolem 6 000 a 60 000 zemřelo do dvou let po válce následkem útrap, vyčerpání a nemocí. I k nim by se měli vyjádřit tvůrci moderní historie, kteří dostávají plno vysílacího času v ČT i dalších médiích, vyjádřit. Jejich utrpení popisuje kniha Františka Mainuše Totálně nasazeni 1939–1945 a stojí za přečtení.
Stejně by si měl každý přečíst nějakou knihu o nacistických koncentrácích. Popisy a vzpomínky na to, jak zacházeli němečtí a rakouští zaměstnavatelé s českou mládeží, jsou opravdu ilustrativním dokladem údajné radostné společné česko-německé minulosti, jakou se nám snaží líčit pořady typu Historie CZ v ČT. Němečtí zaměstnavatelé se místy chovali hůře než kápové v koncentrácích, přičemž mladí Rusové, Poláci a Ukrajinci na tom byli ještě hůře než Češi. Takzvané pracovně-výchovné tábory založené roku 1942 pro cizineckou mládež byly podle českých svědků horší než známé německé koncentráky Flossenbürg nebo Bergen Belsen a zanechávaly trvalé následky u těch, kteří je přežili. U nás byl jeden v Záluží u Mostu. V Německu, Rakousku a Polsku se česká mládež dostávala především do pracovně-výchovných táborů Gross Beeren, Osvětim, Radeberg, Oberlanzendorf, Spergau, Hallendorf a Blechhammer. Tyto tábory sloužily jako zdroj neplacené otrocké síly německým podnikům.
Právě díky různým táborům a válce vyvolané německými nacisty žilo po válce na našem území nových 100 000 invalidů. Kromě vypálených a vyvražděných obcí Lidice, Ležáky, Ploština, Javoříčko, Prlov a dalších zahynulo 12 000 našich občanů následkem spojeneckého leteckého bombardování, které by se nekonalo bez Německem vyvolané války. Z občanů českých zemí byly ztráty následující: holocaust 71 000–81000, přičemž další židé jsou vedeni mezi Čechy, popravení až 10 000, Češi v koncentračních táborech přes 20 000, totálně nasazení 6 000, padlí partyzáni 500, padlí a zavraždění v květnovém povstání 8 000, antifašisté v pohraničí včetně německých 1 000, Češi a Poláci, občané ČSR 2 000, cikáni více než 6 000, nezvěstní 10 000, vojáci východního odboje 4 570, vojáci západního odboje 3 220, letci RAF 560, parašutisté vysazení v protektorátu 800, nevojenský odboj ve Francii, Belgii, Jugoslávii a počty Čechů, kteří museli jako obyvatelé Sudet sloužit v Německé armádě a padli, jsou nejasné. Je otázka, nakolik jsou uvedené počty převzaté a vypočtené z různých zdrojů, přesné. Mnozí obyvatelé, především židé, se ukrývali s pomocí přátel a měnili totožnost. Zvláště koncem války přestala fungovat evidence, takže celkový počet obětí je pravděpodobně vyšší.
Nezájem naprosté většiny současných českých politiků o vlast, o historii naší země a jejích obyvatel je ostudou a tragédií polistopadového vývoje a zároveň dokladem demokracie a spravedlnosti eurosoučasnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Koller
