Kdybyste byli Andrejem Babišem, do které TV debaty byste šli?Anketa
Pořad Newsroom ČT24 vysílaný poslední zářijovou neděli byl úplně typickým příkladem toho, jak se nemá dělat novinařina. „A už vůbec ne veřejnoprávní novinařina. Naprosto neuvěřitelná byla skutečnost, že pan moderátor Rosí, respektive jím zastoupená Česká televize, se pustila do konkurenčního boje se soukromými televizemi, konkrétně tedy se Soukupovou televizí Barrandov. Polovina pořadu byla věnována tomu, že pan Soukup nebo někdo jiný z Barrandova vydal nějaká veřejná prohlášení – je celkem jedno jaká – ohledně sledovanosti a dalších víceméně marketingových záležitostí týkajících se vysílání televize Barrandov. Českou televizi pak prostřednictvím pana Rosího nenapadlo nic lepšího, než tato tvrzení pana Soukupa vyvracet svými vlastními průzkumy či statistikami,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Za regulérní by to považoval, kdyby se něco takového odehrávalo ve vysílání televizí Nova nebo Prima. „To jsou z hlediska tržního postavení – je jedno, jestli rovnocenní, nebo nerovnocenní – naprosto relevantní protivníci, jsou to dvě soukromé televize. To by bylo úplně v pořádku, že se nějaká televize ohradí proti tvrzení jiné televize, která tvrdí, že má lepší sledovanost, a té druhé se zdá, že to tak není. Ale když to dělá Česká televize, tak je něco špatně. Protože Česká televize se principiálně vůbec nemá řídit kritériem sledovanosti v rozhodování o svém programu a o svém směřování, protože Česká televize je tu pro všechny, je všemi placená a měla by plnit veřejný zájem, kvůli němuž byla zřízena,“ vysvětluje mediální analytik.
Sledovanost jako středobod jde proti smyslu veřejnoprávní televize
Za chybu v základním myšlení o smyslu televize považuje, jestliže se ČT neustále ohání sledovaností v rozličných prohlášeních svých vedoucích funkcionářů od generálního ředitele směrem níže. „Protože pan Dvořák je člověk s minulostí šéfa velké komerční televize a zřejmě si tyto návyky odtamtud přinesl, tak by se to dalo pochopit. Ale udělat z toho ústřední politiku veřejnoprávní televize je úplně proti smyslu její existence. Celý pořad byl vlastně o tom, že se Česká televize vymezovala proti soukromé televizi. Ale ne proto, že soukromá televize vydala nějaká jí zpochybnitelná čísla, to je jen vnější záminka. Hlavním důvodem je, že ta televize, která se donedávna zabývala hlavně vysíláním rozmanitých zábavných pořadů, reprízováním Třiceti případů majora Zemana a estrádami pana Cibulky, vstupuje v poslední době výrazně na půdu politické publicistiky a polemiky,“ poukazuje Petr Žantovský.
Jde především o pořady Týden s prezidentem a Duel Jaromíra Soukupa, které moderuje generální ředitel TV Barrandov Jaromír Soukup. „Je patrné, že to není moderátor, jako nebyl moderátorem pan Vladimír Železný, i když ten se na televizi Nova omezoval naštěstí jenom na své monology v pořadu Volejte řediteli. Pan Soukup k tomu má zmíněné pořady, a to, že je moderuje, je jeho rozhodnutím, protože je to jeho televize. Od ČT by bylo spíš namístě, kdyby se v pořadu věnovaném mediální praxi sešli odborníci na vedení mediálních dialogů, a ti by debatovali, jestli ty či ony pořady, ať už Otázky Václava Moravce, Partie na Primě nebo pořady pana Soukupa, jsou podle hledisek mediální teorie v souladu s požadavky na žánr televizní diskuse či rozhovoru, nebo nejsou. To je úplně jiná debata,“ tvrdí mediální odborník.
ČT si až moc zvykla, že je hlavním vlivotvorným nástrojem
Místo takové debaty jde ze strany veřejnoprávní televize zjevně o ideologický boj. „Protože České televizi – a nijak se tím netají – vadí především to, jací hosté jsou na obrazovce TV Barrandov ukazováni. Tedy že je tam pravidelně prezident, že je tam poměrně častým hostem pan Okamura a lidé, které Česká televize do svých pořadů zve s menší frekvencí. K tomu má zřejmě své důvody, které nám nesdělila. Ale obrovská hysterie, s níž pan Rosí tenhle díl Newsroomu uváděl, vyzrazuje na Českou televizi nervozitu, že přichází o monopolní postavení v jednom žánru. A že se také může stát, že navzdory tomu, že TV Barrandov nemá nejvyšší sledovanost, tak může být určitým vlivotvorným nástrojem. Česká televize si příliš zvykla na situaci, že je hlavním vlivotvorným nástrojem a prodává tuto svou vlivotvornost politikům,“ připomíná Petr Žantovský.
Psali jsme:
Proto má u nich otevřené dveře, a proto dochází k něčemu tak nestandardnímu jako volba staronového ředitele půl roku před skončením jeho mandátu. „Čili Česká televize je provázaná s dnešní politickou garniturou, kterou reprezentují sociální demokraté, lidovci, TOP 09, do značné míry také občanští demokraté a v menší míře komunisté. Jinak je na tom zbytek, tedy politické hnutí ANO, Okamurova SPD, Velebova Strana práv občanů, dokonce včetně Pirátů. Politické spektrum, které je obrazovkou České televize prosazováno, je celkem jednoznačně stavěno v kontrapozici proti zbytku politického spektra. Jenže Česká televize má povinnost představovat politické spektrum celé, a ne jako pořad Politické spektrum, kde ukazuje mimoparlamentní strany v celkem neatraktivních vysílacích časech a víceméně formálně tím odbývá svou zákonnou povinnost,“ kritizuje politický analytik.
Píárko na brožuru konspiračního webu Hlídací pes
Tohle na objektivní plnění veřejné služby příliš nevypadá. „Teď musí být v České televizi právem neklidní, protože jim někdo se silným kapitálem vstoupil do tohoto zelí, abych tak řekl. A v tomto zelí šlape podle toho, jak umí co do profesionality nebo co do míry času, který se tomu věnuje. Lze si všimnout, že na Barrandově se těm politickým debatám teď věnuje opravdu velký prostor. A to jistě nebude náhoda. Česká televize je z toho nervózní, a proto zahájila tenhle boj. Ale v tomto pohledu není Česká televize vůbec oprávněná vést tento druh boje. Může uspořádat odbornou diskusi o úrovni moderátorů politických diskusí na jednotlivých televizích, k tomu by člověk neměl sebemenší připomínky. Ale to, co předvedl pan Rosí v Newsroomu, bylo naprosto o něčem jiném,“ poznamenává Petr Žantovský.
„Z pořadu bylo zcela zjevné, na jaké straně bijí ‚srdéčka rozechvělá‘, abych použil formulaci komentátora pana Mitrofanova z minulého týdne. České televizi bijí zcela zjevně na straně určité velice jasně definované skupiny, kterou zmínil i pan kardinál Duka ve svém čtvrtečním projevu,“ připomíná mediální odborník s tím, že Newsroom přinesl také dva příspěvky, které byly mimo jakýkoli představitelný rámec kompetencí veřejnoprávní televize. Jedním byla ryzí píárová aktivita, která pravděpodobně nebyla z oblasti placené inzerce, protože by tak musela být označena. „Šlo o píárko na brožuru konspiračního serveru Hlídací pes. Záměrně říkám konspiračního, protože Hlídací pes se podle všech standardních definic jeví konspiračním serverem. Neustále vyhledává nějaké utajené nitky, vazby, spojení a mocenské i jiné vlivy, označuje viníky různých akcí a vykazuje tak všechny známky toho, čemu se obyčejně říká konspirační aktivita,“ zdůvodňuje Petr Žantovský.
Chyběla známka snahy pozvat někoho z jiného názorového tábora
Servery typu Neovlivní nebo Hlídací pes proto vnímá jako ryze konspirační aktivity. „Předpokládám, že Jakub Janda nebo jeho lidé a kolegové v Centru proti terorismu a hybridním hrozbám na Ministerstvu vnitra se těmito mediálními aktivitami budou zabývat jakožto konspiračními, protože to jsou jednoznačně konspirační weby. A Česká televize se zabývala píárem na brožuru, kterou vydal Hlídací pes o Andreji Babišovi. Bylo to dlouze a zeširoka traktováno v poloze čisté reklamy, nebyla tam ani známka snahy o to podívat se na to kriticky nebo pozvat k tomu někoho z jiného názorového tábora a zeptat se ho, jestli taková brožura je, nebo není politicky, novinářsky, profesionálně či eticky korektní. Nejde o Babiše, kdyby ta brožura byla o Bělobrádkovi, mluvil bych stejnými slovy a bylo by to o stejném principu. Tím Česká televize hrubě přešlápla své mantinely,“ tvrdí mediální analytik.
Tomio Okamura
Druhým jejím přešlapem byly opakované zmínky o významu rostoucího fenoménu Seznam zprávy, respektive Seznam TV, což je internetový kanál provozovaný na vyhledávači Seznam. „Mě by velmi zajímalo, kdo to celé zafinancoval a z jakého důvodu, protože expanze Seznamu z hlediska zpravodajských aktivit, ať už psaných či teď zejména audiovizuálních, je dost nevídaná. Do toho muselo být nastrkáno strašné množství peněz, nakoupeny novinářské osoby z různých jiných médií, což jsou vesměs lidé, kteří prezentují určitý typ názorů. Ať už to je paní Kalenská, pan Šídlo a další, kteří mají nějaký pohled na svět, prezentovali ho ve svých dosavadních působištích, prezentují ho teď na Seznamu a vytvářejí tam jakousi názorovou vlnu. A tahle názorová vlna je někým placená. Mě by moc zajímalo kým. Jestli panem Lukačovičem (majitel webu Seznam.cz- pozn. PL), nebo někým dalším,“ přiznává Petr Žantovský.
Rada ČT nic neprověří, je spokojená se svými mandáty a příjmy
Je mu jasné, že rozhodně nešlo o nijak levnou záležitost, protože rozjet televizní kanál nebyla z finančního hlediska žádná legrace. „Česká televize nás v Newsroomu také informovala, že Seznam TV kromě toho, co dělá teď, usiluje také o normální klasickou terestrickou licenci. Pokud si pustíte set-top box, tak zjistíte, že už tam mají dvě nebo tři pozice vyblokované pro Seznam TV. Zatím tam není žádný stream, žádné vysílání, protože nedrží licenci k vysílání, ale Newsroom už radostně vyzvání a vykřikuje o tom, jak bude mít Seznam terestrickou licenci, jak o ni usiluje a jak ony pozice na multiplexu obsadí jeho obsahy. To se tedy máme na co těšit. Ale nechápu, proč nás o tom informuje Newsroom, a ještě s takovým rozdychtěným nadšením. Vždyť Seznam TV je jedna z mnoha aktivit podobného typu, dnes jsou desítky rozmanitých televizních projektů,“ podivuje se mediální odborník.
Nyní už tu není jen osamocený Alexandr Vojta se svým Debatním klubem, ale i projekt debat na Info.cz, který provozuje Czech News Center, nebo první z mainstreamově laděných televizních projektů DVTV na Aktuálně.cz a další. „Ale nikomu z nich se nedělá takové píárko, to se v pořadu Newsroom dělá Seznamu TV. Tak by mě dost zajímalo, jaký je k tomu důvod, kdo to financuje a jaké jsou finanční toky mezi případným investorem do Seznamu TV a eventuálně nějakými vazbami na jednotlivé lidi uvnitř České televize. To nechť si prověří Rada České televize. Ale jak Radu České televize pozoruji, tak ta si neprověří vůbec nic. Ta tam jen sedí, kývá České televizi na všechno, co si vymyslí, a je spokojená se svými mandáty a příjmy. Od ní se nějakého kritického pohledu na tyhle průkazné chyby ve vysílání určitě nedočkáme. Nicméně to neznamená, že na ně nemáme upozorňovat aspoň my ostatní,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
To nebyl komentář, ale duševní výplach Jiřího Pehe
Druhé téma otvírá připomenutím absurdního komentáře Alexandra Mitrofanova z minulého týdne o tom, jak Milošem Zemanem cloumají láskyplné city k Donaldu Trumpovi a dalším světovým politikům. Ve stejném duchu se komentářem pod titulkem „A taková to byla velká láska“ rozepsal Jiří Pehe. „Píše, že Miloš Zeman zaplanul láskou na první pohled k Trumpovi. Používá další poetické lexikum v podobném znění jako Mitrofanov. Nad tím kroutím hlavou, protože lidé, kteří mají určité formální vzdělání a měli by mít určitou intelektuální úroveň a výrazovou uměřenost, nechávají emoce sebou silně cloumat. A úžasná jsou slova Jiřího Pehe: ‚Zemanovo jediné setkání s Trumpem se zatím odehrálo v podobě společné fotky během Valného shromáždění. Je na ní široce se usmívající Trump a jeho ztepilá manželka a vedle nich ne úplně zdravě vypadající Zeman opírající se o svoji pověstnou hůl, která se v květnu ocitla v centru české vládní krize‘,“ cituje mediální analytik.
Ing. Miloš Zeman
„Také v jiné souvislosti píše, že naštěstí tou holí nepřetáhl Trumpa, tedy trošku jinými slovy, ale i tak to jsou velmi neadekvátní výrazy, které adresuje poradce někdejšího prezidenta Havla na adresu nynější hlavy státu. Pasuje se tak do role dalšího z řady pokleslých novinářů, kterými se to kolem nás začalo v poslední době hemžit čím dál víc. A je mi to líto i ve vztahu k panu kardinálu Dukovi, protože další Peheho duševní výplach – to už se snad ani nedá nazvat komentářem – vyšel na Novinkách v pátek. Jmenuje se to ‚Kardinál Duka míří opět vedle‘. Kritizuje Dukovu promluvu u příležitosti Národní svatováclavské poutě ve Staré Boleslavi, kde si pan kardinál dovolil prohlásit, že volby ‚pomohou prosadit umlčovanou většinu‘. A Pehe se zamýšlí nad tím, kdo je vlastně ta menšina, kdo většina, kdo koho umlčuje a podobně. Činí to samozřejmě velice demagogicky,“ zdůrazňuje Petr Žantovský.
Kardinál naznačil, že se rozrostla móda elitokraticky umlčovat většinu
Komentátor Jiří Pehe třeba uvádí, že většina české společnosti je tolerantní vůči gayům, takže tato většina je údajně někým umlčována. „Prostě dává do souvislosti věci, které s tím žádnou souvislost nemají. Připomíná většinový nesouhlas s církevními restitucemi, který je skutečný, avšak s Dukovým projevem v žádném případě nesouvisí. To, že Pehe kardinálovi něco podsouvá, znamená, že Pehe hraje zase třídní boj, nikoli že by psal seriózní komentář. Pehe dobře ví, že pan kardinál mluvil o tom, že se u nás rozrostla móda elitokraticky umlčovat názor většiny. Ať už se to týká migrace, prezidenta Zemana, naší zahraničněpolitické vyváženosti, tedy že většina národa nesdílí a není nadšená z té nové studené války. A menšina, která je reprezentována lidmi, jako jsou ti Jandové, Peheové a podobně bubnují do bubnů této války a přemlouvají tu mlčící většinu k jakémusi souhlasu, když už ne k nadšení,“ poukazuje mediální odborník.
K takovému chování se společnost uchyluje ve chvílích, kdy je v koncích sama se svým způsobem existence a se svou vlastní identitou. „Vrátím se ke slovníku komentátorů – dokud to bylo výrazovým prostředkem bulváru, tak se člověk nediví, to je v pořádku, patří to tam – ale jestliže se do bulvárního lexika odívají lidé jako Pehe nebo Mitrofanov, tak to začíná mít docela vážné kontury a je třeba nad tím velmi vážně přemýšlet, proč zrovna Pehe bojuje proti představiteli katolické církve. Vždyť jeho guru a jeho někdejší zaměstnavatel Havel naopak katolické církví podstrojoval a byli to Peheovi spíše souvěrci než protivníci, kteří vydláždili církvím cestu k restitucím. Tak proč najednou Pehe bojuje proti hlavě české katolické církve? No tak to má politický důvod. A proč tedy komentátor vede politický boj? Měl by spíš dění seriózně komentovat, ale toho už zřejmě není schopen,“ myslí si Petr Žantovský.
Nikdo nepřiznává rád chybu, ale patří ke slušné výbavě tak učinit
Před závěrečným tématem přichází s opravou svého někdejšího vyjádření. „Kdysi jsem na stránkách Parlamentních listů uvedl, že novinář Jiří Černý, narozen 25. února 1936, aby bylo jasné, kterého Jiřího Černého mám na mysli, byl někdy v šedesátých nebo padesátých letech členem komunistické strany. Byl jsem vyzván jednak jedním čtenářem Parlamentních listů, jednak jednou novinářkou z Respektu, abych toto své tvrzení doložil. Já jsem oběma sdělil, že tuto informaci mám od jednoho již zesnulého českého novináře a spisovatele a neumím ji v tuto chvíli jinak doložit. Ale slíbil jsem jim, že udělám všechno pro to, abych ji prokázal. Tak jsem udělal všechno, co je v moci českého občana. To znamená, že jsem nechal prozkoumat státní archív, kam byly po listopadu 1989 převezeny seznamy členů KSČ. Opravdu nemůžu ručit za to, že jsou kompletní, to fakt nevím, ale jsou to jediné veřejně dostupné archívy tohoto typu,“ vysvětluje mediální analytik.
MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA
Jméno novináře s uvedeným datem narození tam ale nenašel. „Takže se tímto Jiřímu Černému omlouvám, pokud jsem se dopustil dezinformace. Ovšem dezinformace ohledně jeho soudního sporu o autorství knihy ‚Hvězdy tehdejších hitparád‘, kterou vydal pod svým jménem, ačkoli ji sepsal se svojí vlastní manželkou, které to autorství v osmdesátých letech upřel – to bylo za bolševika – tak toto je samozřejmě věc snadno a jednoduše ověřitelná, takže za tu se nikterak neomlouvám, za tamto ano. Slíbil jsem to čtenáři Parlamentních listů, slíbil jsem to redaktorce Respektu, činím to, myslím, že je to tak seriózní. Nikdo se nerad přiznává k tomu, že udělal chybu, nebo k jinému nedostatku, ale myslím si, že to patří k profesi a ke slušné výbavě člověka, když to nastane. Takže tak na tomto místě činím,“ konstatuje Petr Žantovský.
Souboj mezi otevřeností na jedné a pokrytectvím na druhé straně
Poslední téma věnuje Hughu Hefnerovi, který v tomto týdnu skonal ve věku jedenadevadesáti let. „To je zpráva, která jako by vůbec nepatřila do tohoto našeho povídání, ale já myslím, že strašně moc patří. Hugh Hefner, jak víme, založil Playboy a po slavné Kinseyho zprávě pomohl ve Spojených státech odstartovat onu sexuálně emancipační revoluci a byl svým způsobem také praotcem těch liberálně otevřených šedesátých let. A to, že se ve všech našich médiích v souvislosti s Hefnerovým skonem připomíná pouze to, kolik měl různých playmates na titulních stránkách svého časopisu Playboy, s kolika playmates udržoval intimní vztahy a kolik měl kde dětí a jaké pořádal večírky, ukazuje o našich novinářích jenom to, jak nejsou schopni překročit stín své hlouposti a nevědomosti,“ míní mediální odborník.
„Kdyby se pokusili alespoň trošku analyzovat osobnost Hugha Hefnera, tak zjistí, že kromě toho všeho, co bylo řečeno a co je pravda, tak Hugh Hefner založením časopisu Playboy v roce 1953 především otevřel jednu Pandořinu skříňku. Tou byl souboj mezi otevřeností a upřímností na jedné straně a pokrytectvím a maloměšťáckou zkostnatělostí na straně druhé. Jemu se podařilo – a teď nemluvím jenom o tom, že v Playboyi byly erotické fotky – že Playboy uvažoval jinak. Byl to první časopis svého druhu, který se nezabýval jenom tím, jak vypadá pěkná žena, jak vypadá pěkná kravata, jak vypadá pěkné auto, jak má vypadat nóbl bohatě vyhlížející muž. To jsou všechno vnějškové věci. Ale Playboy také přinášel strašnou spoustu literárního, výtvarného a jiného materiálu,“ podotýká Petr Žantovský.
Euroatlantický svět je uzavřený do předsudků a postmoderních nesmyslů
Není všeobecně moc známo, že Hugh Hefner kupoval od tehdy méně známých či začínajících nebo autorů teprve na vzestupu výtvarná nebo literární díla a kupoval je i s právy. „Takže na některé literární texty, třeba Woodyho Allena, má výhradní práva pouze Playboy a bez jeho souhlasu je nelze otisknout nebo převzít. Stejně tak je to s některými výtvarnými díly, která má ve vlastnictví Hefner, respektive jeho dědicové. To byla obrovská kulturní angažovanost, která Playboy povznesla do výšky jako společenský časopis, který určoval trend a ukazoval na nové hodnoty, a to i v umění, nejen ve společenském stylu. A na rozdíl od tisíců jiných společenských časopisů pro muže, ženy nebo jakoukoli jinou cílovou skupinu Playboy v tomto smyslu čněl vysoce kulturně nad všemi ostatními. Na to se naprosto zapomíná, takže bych to rád připomněl,“ zdůrazňuje mediální analytik.
Tak jako Hugh Hefner odstartoval sexuální revoluci, tak – zdá se – s jeho odchodem ta revoluce také končí. „Možná už skončila před pár lety příchodem a drtivým nástupem politické korektnosti. Protože dnešní svět je zaplněn neradostnou, nehumornou vážností, se kterou se berou některé společenské skupiny, třeba genderové a podobně, které bojují svůj boj za vážnost a za společenský respekt, o němž si myslí, že si ho vybojují tím, že budou hlasití, a ne tím, že budou kvalitní. Ale jak psal Karel Čapek, jen malí lidé se perou o prestiž, velcí ji mají. V éře různých kvotací na ženy v politice i ve vysokém byznysu je všechno úplně naruby. Kdyby měl Hefner dnes zakládat Playboy, tak by byl v podstatně komplikovanější situaci než tehdy. Protože Amerika byla přece jenom po válce nazrálá pro změny, dnes je spíše uzavřená. Nejen Amerika, ale celý euroatlantický svět je uzavřený do svých předsudků, do svých novodobých postmoderních nesmyslů, a to je něco, co zcela popírá smysl Hefnerova poselství tomuto světu,“ tvrdí Petr Žantovský.
Být redaktorem Playboye byla velice tvrdá novinářská práce
Na dálku tedy vzpomíná na Hugha Hefnera i na to, že měl tu čest krátce pobýt v českém vydání časopisu Playboy při jeho vzniku začátkem devadesátých let. „Musím říct, že mě to hodně naučilo. Ale i to, že se s americkým vydavatelem nediskutuje, že kdo má peníze, ten rozhoduje. Koneckonců to byl také důvod, proč jsem tamodtud odešel, protože tam se skutečně nedalo diskutovat. Platily tam ustálené zvyky, amerikanizující tendence, které mi nevyhovovaly, protože jsem přece jen evropský libertarián a člověk, který chce prosazovat svoji vlastní kreativitu, a to tam dost dobře nešlo. Ale když na to byl někdo ochoten přistoupit, tak se tam mohl hodně naučit. Bylo to hodně o profesionalitě a o novinářské práci jako takové. Jestli si ale někdo představuje, že být redaktorem Playboye znamená probírat se od rána do večera neustále intimními obrázky, tak to ne. To byla velice tvrdá novinářská práce a rád na ni vzpomínám,“ dodává mediální odborník.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
