Nespolupracovat s Ruskem? To je extremismus. Povím vám, co všechno u nás vytvořili. Promlouvá slovenský starosta a bývalý poradce ministra obrany

Pane primátore, často hovoříte nikoliv o útlumu či stagnaci města, ale přímo o úpadku. Je to tak vážné?

Bylo tu více o 10 000 pracovních míst a povedlo se je zlikvidovat. Byly tu velké textilní závody s velkou tradicí, skončily fiaskem, kdy se stroje rozprodaly různým zájemcům, jak to dělají správcové konkurzní podstaty. Někomu se prodaly cesty, někomu pozemky, dalšímu kanalizace, vodovod, byla tam i železnice. Chaotický postup zlikvidoval atraktivitu tohoto prostoru pro nové investice. Zanikla tady cihelna, která dodávala kdysi cihly pro základy do mrakodrapů na Manhattanu. Byly tak kvalitní, že se vozily až do USA, ale již neexistuje. Nezůstal po ní na památku ani ten komín. Zlikvidovalo se Ústředí uměleckých řemesel, kde se třeba opravoval oltář Mistra Pavla z Levoče, který se tenkrát zachránil a dnes se znovu opravuje. Byla tu fabrika na nábytek, na ocelové konstrukce, měli jsme nejmodernější masokombinát. Kompletně jej vyrabovali, stroje odvezli do Čech, rozprodali všechno. Byl to poslední masokombinát postavený za socialismu na území Slovenska, a měl tedy nejmodernější technologii.

Ani v Nitře, v Rimavské Sobotě nebyl takový podnik! Skončily tu Projektový ústav cestovního ruchu, dále Celprojekt – projektový ústav pro papírenský průmysl, Kovoprojekta, byl tu závod Naftové motory, Středoslovenské stavby, Pozemní stavby, to všechno je hudba minulosti, nezůstalo po nich ani stopy. Měly tu sídlo interhotely a restaurace. Ale také drobné provozovny, jako například mlékárna a brynzárna i velké výrobní družstvo Fatran, které mělo protektorovací závod, svou kovovýrobu a šilo také stany a spací pytle. Šily se pro československé horolezce, kteří poprvé pokořili himálajské hory. Jejich bundy byly šité právě tady. Všechno je to pryč, minulost, není tu nic. Zůstal tady jen jeden velký zaměstnavatel Mondi SCP, moderní papírensko-celulózový kombinát, který se stále inovuje a modernizuje a zavádí high-tech technologie. Jsme velmi rádi, že je to moderní, konkurenceschopný kombinát, který si plánuje další rozvoj. Je to náš největší zaměstnavatel, ve kterém pracuje 1 200 lidí. Samozřejmě dříve zde pracovalo až 4 000 lidí, ale modernizací se toto číslo snížilo, ale jsme rádi, že se stává lídrem ve výrobě papíru a celulózy v Evropě. Nyní se tu plánuje velká investice ve výši 310 milionů euro. Prodlouží se na mnoho desítek let dopředu životnost továrny, zaměstná nějaký počet lidí, protože my jsme rádi za každé pracovní místo, a hlavně udrží zaměstnanost lidí a v návaznosti na to i ostatní subdodavatele, kteří jsou na ni navázáni. Tak to je první zdejší pilíř.

Pro město je stále důležitá armáda, že? A univerzita…

Ano, to je druhý pilíř, který tu zůstal, katolická univerzita, jež se tu zřídila a která tu dříve nebyla. Ta má téměř 7 000 studentů, má ještě teologickou fakultu v Košicích a dislokované pracoviště v Levoči. Doufáme, že se tu vysoké školství tedy usídlí natrvalo. Je to rovněž poměrně významný zaměstnavatel. Druhým největším zaměstnavatelem v našem městě je Ústřední vojenská nemocnice, jediná na Slovensku. Byly také v Bratislavě a v Košicích, ale to je již hudba minulosti. Ty již neexistují. V Bratislavě je nově postavená nemocnice ozbrojených sil, ale to je spojená nemocnice pro ministerstvo vnitra a ministerstva obrany. Armáda a ministerstvo obrany mají tedy jen jednu nemocnici na Slovensku, a ta je v Ružomberoku. Myslím si, že by do budoucnosti měla mít perspektivu. Každá země, která má armádu, má také vojenské zdravotnictví, tak je to všude na světě, ať se to týká USA, Německa, Francie, Anglie či Česka, Polska. Ty nemocnice jsou většinou na velmi dobré úrovni.

Ne všude jsou nemocnice v hlavním městě, ve Spojených státech je to Bethesde, kde je taková špičková nemocnice námořních sil, shodou okolností jsem tam byl. Podobně je to v Koblenci v Německu, to znamená, že ne vždycky to musí být v hlavním městě. Ružomberok má takovou strategickou polohu ve středu země, takže má opodstatnění při zvláštních příležitostech, mimořádných situacích a snad se tu dokončí systém cest, kdy bude naše město dostupné ze všech stran, takže bude mít opodstatnění vzhledem k jeho strategické poloze, což odpovídá úlohám, které by tato nemocnice měla, kdyby život se měl přizpůsobit určité situaci, jež nebude mírová a bezkonfliktní. Už je jasné, že doba je taková, že mohou být problémy, kdy svět je tak nepokojný a dějí se takové věci, že dnes nikdo nemůže situaci podceňovat. Celý svět se mění, objevují se různé hrozby, které před tím nebyly, takže si myslím, že Ústřední vojenská nemocnice tu má význam.
Bylo tu zdravotnické učiliště, chodili sem absolventi z medicíny z celé Československé republiky na praxi v průběhu vojenské základní služby. Studoval tu i skladatel Karel Svoboda, neurolog prof. Hrazdíra a mnoho dalších známých osobností.

Cesta mezi Ružomberokem a Banskou Bystricí, na sever, do Krakova je samozřejmě už z historických kontextů důležitá. Až se postaví dálnice z Bratislavy do Košic severní trasou a budou se tyto cesty zde křižovat, znovu se Ružomberok stane místem křížení významných cest. Pak bude opětovně jako starodávná jantarová cesta, která procházela od Baltského moře přes Ružomberok až na Balkán.

Za doby Československa jste zde také měli ruské vojáky, že?

Ruští vojáci zde měli posádku, která byla ve zdejších kasárnách. Byl tu motostřelecký pluk a pro Rusy bylo postaveno pár činžáků a nějaký obchod. Oni se moc do města z těch kasáren nedostali. Dnes je tu spojovací brigáda naší armády a v rámci ní je tu postaven v rámci NATO nějaký velmi utajený spojovací uzel. Jsou tam spojaři nejen naši, ale i další. Takže vojáci se v Ružomberoku udrží.

Vy jste řadu let pracoval na ministerstvu a poté jako ředitel zdejší vojenské nemocnice. Je rozdíl být vojákem z povolání ve vysoké funkci a primátorem okresního města?

Pracoval jsem v manažerské funkci v rámci ministerstva obrany. Když se tehdy po takzvané sametové revoluci rozdělila armáda, bylo to poměrem 1 : 2. Měl jsem na starosti 3 500 a 4 000 lidí nejen v nemocnicích, ale i v různých jiných zdravotnických útvarech. Dnes je to jiné. Dnes už ta situace Slováků vůči Čechům ve vojenském zdravotnictví je začne oslabena k hraniční mezi 1 : 10. Když jsem přešel na tuto funkci, mnoho problémů bylo identických a stále je to funkce manažera. Mnohé je podobné, není to tedy pro mne jakási „španělská vesnice“. Druhá věc je, že to nejde tak lehko, jako to šlo u armády, samospráva je velká demokracie, v armádě se dají mnohé věci realizovat méně komplikovaněji a rychleji. Mnohé věci se samozřejmě musím ještě naučit.

Místní oceňují i váš vztah k regionálním médiím…

Není to tak, že bych přistupoval k médiím tak, jak si ony představují. Nebudu kritizovat jejich práci a komentovat, co se hovoří, nebo vytahovat problémy, se kterými se setkáváte, tedy která strana má pravdu. V Ružomberoku potřebuji na pomoc každého, kdo má v dobrém slova smyslu cítění vůči městu. To je motivované jediným – zabránit úpadku Ružomberoku. To je těžké. Dnes se o to snaží Ostrava. Zabránit úpadku. Jsou tam větší možnosti, je to větší město, je to město, které z 300 000 obyvatel spadlo na 220 000. Je to velmi těžké a turistické využití Vítkovic tomu zdaleka nepomůže.

Je to pro nás problém, když jsme část života prožili za socialismu, za starého režimu, takže se na média díváme trochu jinak. Každý sme si přečetli Pravdu nebo Smenu, vždy tam psali to samé.

Vaším velkým tématem je protonové centrum v Ružomberoku. Kolem něj, respektive kolem zařízení v Bratislavě se rozvinula kauza, která již trvá řadu let. Můžete k tomu říci něco bližšího?

Protonové centrum mělo na Slovensku nešťastný osud z různých příčin. Detailně to znám, protože se tím stále zabývám. A pořád to nekončí, jako kdyby to bylo zakleté.

Před několika dny bylo vyhlášeno, že končí cyklotronové centrum v Bratislavě, že vláda Slovenské republiky jej vyměnila za doktorandské studium určitého počtu našich doktorantů v oboru jaderné fyziky. Za to, že se toho vzdáme, rozprodáme areál v Bratislavě a skončí dvacetiletá historie cyklotronového centra. Kolem něj vznikly mnohé nejasnosti. Mnoho lidí si zaměňuje protonové centrum, které se budovalo v Ružomberoku – a to i novináři, televizní reportéři, s cyklotronovým centrem v Bratislavě. Ale to nemá vůbec nic společného. Když se chce pes být, hůl se vždy najde. Jedna z těch holí byla, že se povídalo, že to bylo stavěno, zde v Ružomberoku, z ruského dluhu. To cyklotronové centrum totiž úzce souviselo se splácením ruského dluhu. Takže se to spojovalo neprávem – omylem – s Bratislavou.

Budu rád, když se o tom bude nadále vědět, protože je to stále aktuální problém. Stále je to totiž ve hře, stále se Slovensko může stát majitelem tohoto zařízení s radioterapeutickým využitím, což je od dnes doména zejména lineárních urychlovačů. Všechno vzniklo proto, že v rámci cyklotronového centra se udělalo vysunuté pracoviště v Ružomberoku, které bylo úspěšné. Takovéto odloučené pracoviště vzniklo ve vojenské nemocnici. Bylo to oddělení nukleární medicíny, kde se pořídila gamakamera, kde se skládá obraz z CT s obrazem izotopů dohromady a vzniká lepší informace o metastázích, protože izotopy vniknou až do buněčné struktury a CT to zobrazí od určité velikosti. Tato kombinace, kterou tehdy jako high-tech dodala firma General Electric, dodnes funguje a za ty roky se vyšetřilo až 30 000 pacientů z celého Slovenska a vyvinuli tu speciální metody zobrazování, jedinečné metody se tady v Ružomberoku našly i na srdce a peníze z ruského dluhu. Stalo se to ovšem o sedm let dříve, než se začalo stavět protonové terapeutické centrum. To ale nebylo ze žádné deblokace ruského dluhu, budovalo se na základě dohody mezi ruskou a slovenskou vládou, že slovenská strana postaví budovu a ruská strana dodá technologii. Když se ta technologie dokončí, vznikne společný podnik, kde 50 procent bude mít Slovensko a 50 procent bude mít ruská strana. Podnik, kde Rusové dodají technologii za své peníze, Slováci postaví budovu – byla to reciproční věc, protože budova stála tři miliony euro a ten přístroj je hodnocen na 15 milionů dolarů, což je, jak jistě uznáte, významný rozdíl. Slovenská strana měla zajistit klinické zkoušky a certifikaci tohoto zařízení na evropské unijní normy.

Společný podnik měl využívat výhody tohoto řešení, protože je vskutku revoluční, je lepší než západní přístroje, které zase podporují silné lobbistické skupiny, jež se nacházejí po celé Evropě, protože protonová centra vznikají jako houby po dešti v různých zemích. Ale protože toto řešení je jednodušší, účinnější, pro pacienta pohodlnější, tak se předpokládalo, že bude konkurenceschopné, a když se bude vyrábět, tak pod značkou Made in Slovakia se bude exportovat nejen do Unie, ale do celého světa. Myšlenka to tedy byla velmi pěkná. Jenže se nedotáhla do konce, protože zájmové skupiny, které například postavily i protonové centrum v Praze na Homolce, si chrání své. Mimochodem, to vaše, české, postavila belgická firma. To řešení je klasické, ale když jej mohou prodat, tehdy stálo asi 160 milionů euro, toto „naše“ řešení je podstatně lacinější – za 30 milionů. Když oni prodávají toto zařízení za tak drahé peníze, v rámci konkurenčního boje udělají všechno pro to, aby zaplatili slovenské vědce, tak jako třeba v Rakousku, kde se snaží o podobné zařízení. Stále tomu našemu projektu sypou písek pod nohy. Navíc přišla světová hospodářská krize, takže ani ruská strana neměla finanční prostředky na to, aby tuto technologii dokončila a kompletně dodala.

Na Slovensku se hovořilo o tom, že se najde soukromý investor, který to nějakým způsobem dokončí. Vždycky to bylo tak, že už ten soukromý investor byl, vždy se už téměř ruská strana dostala k penězům, ale nikdy se to nepodařilo. A čas běžel. Pravda je taková, že ruská strana si splnila své povinnosti, že toto zařízení dodala, namontovala a fyzikálně jej odzkoušela. To znamená, že bylo funkční zařízení, kde bylo třeba dokončit lékařskou část. A na ni nebyl soukromý investor a nebyly peníze. V tom dalším vývoji se stalo, že se řeklo, že se to financuje ze strukturálních evropských fondů. Ale to už nemůže mít armáda, ale musí to mít ministerstvo školství, kde je věda, výzkum a inovace, kde se tyto fondy nacházejí. Tak se to delimitovalo pod ministerstvo školství, což si vyžádalo další čas. Třikrát se vyměnili ministři školství, když se konečně zrealizovalo financování projektu z evropských peněz, nešťastným způsobem se postupovalo při veřejné soutěži, došlo k velikým časovým skluzům, nebylo odvahy řešit to přímím zadáním, i když byly splněny všechny podmínky. Pak už bylo málo času na to, abyste to dokončili, protože potom byste dostali zase nějakou pokutu, že neplníte termíny. Takže se vše dostalo do časové tísně vůči evropským penězům.

… slyšel jsem, že se v tom začal angažovat váš „staronový“ premiér Robert Fico…

Ano. Nyní je situace taková, že pan předseda vlády Robert Fico, když byl ještě v bývalé vládě, přislíbil na mítinku před několika tisíci lidmi i na dalších akcích pomoc této dobré věci, která nezestárla. Ztratilo se sedm let a stále to není kus železa, jak píší některé noviny, a že by se to pomalu mělo vyhodit do šrotu. Vůbec to není pravda! Stále je to vysoce moderní high-tech. Za bývalé vlády se dalo 1,9 miliardy evropských peněz na vědu, výzkum a rozvoj a kde jsou? Co se za ně pořídilo, co udělalo? A tady máme skutečný projekt. A teď to vypadá, že z nových peněz z plánovacího období 2014 až 2022 je možnost přece tento projekt uskutečnit. Navzdory farmaceutickým lobby, které stále vymýšlejí, jak prodat co nejdráže. Lineárních urychlovačů jsou na světě desetitisíce a jejich význam v radioterapii zatím není ohrožen. Myslím, že se to už podaří. Chceme jen, aby se tento projekt obnovil včetně lékařské části a aby za peníze evropských poplatníků z výzkumu a rozvoje probíhaly klinické zkoušky na pacientech. To znamená, že už nikdo do toho nebude tahat podmínku, zda to budou zdravotní pojišťovny proplácet nebo nebudou – to byl zase problém v Čechách. Protože pojišťovny se tomu brání, léčí pacienty chemoterapií a farmaceutické koncerny se obávají, že budou mít méně peněz a méně pacientů. Klinické zkoušky na pacientech nemají nic společného se zdravotními pojišťovnami. Je to tedy věda, výzkum, vývoj. Slovensko by mělo takovouto terapii a naši pacienti by už potom nemuseli do ciziny kvůli protonové léčbě. Myslím si, že by se v tom mělo pokračovat na bázi, jak se tomu říká center excelentnosti. Aby to byla opravdová centra, a ne Potěmkinovy vesnice.

Každá země, která nemá špičkovou technologii, se dostává do pozice rozvojové země, když je odkázána na to, aby své lidi posílala do vyspělejších států. Je to zbytečné, abychom se do nich zařadili. Máme ambici se stát špičkovou zemí. Může to narazit, že někdo řekne – kupme si celou technologii, dejme ji někam mimo Ružomberok a vyčleňme na to pětkrát více peněz. To se může stát. Kolik lidí, lékařů a odborníků se tomu věnovalo! Vždyť řada našich lidí, kteří jsou v protonovém centru v Praze a tam zastávají vedoucí funkce, se nevrátí. Vykonal se tu kus práce. Myslím si také, že nespolupracovat s Ruskem je též určitý extremismus, protože v takovýchto oblastech, jako jsou lidské zdraví, věda, tam bychom neměli uplatňovat dravou politiku, ale dívat se, co to přinese pro zdraví a pokrok. Koupit něco hotového, to už neděláte vědu a výzkum. Když si něco koupíte hotové, nemusíte to dál vyvíjet.

Zařízení, které bude poskytovat zdravotní službu za nikoliv extrémně přemrštěné peníze, kterých na Slovensku není nikdy dost. Anebo ať se všechno hodí za hlavu a rozhodneme se pro nějaký západní projekt, který bude stát strašně moc peněz, to už je otázka pro politiky, kteří rozhodují. Pro mě je ale podstatné, že naši myšlenku podporuje premiér této vlády Robert Fico, a já jsem optimista, že se to nakonec podaří.

Vlastnosti protonového svazku se zkrátka dají lépe využít při likvidaci nádorů u vybraných diagnóz. Při gama záření nikdy nevytvoříte tak přesný, úzký a intenzivní svazek, kterým prakticky můžete vyskenovat objem veškeré nádorové hmoty, a dojde tak k minimálnímu poškození zdravé tkáně. Na Slovensku chybí gama nůž a jezdí se za ním do Čech, a tento proton se dá kdykoliv použít i jako gama nůž a funguje ještě lépe.

Pojďme ještě k odlehčenějšímu tématu. Ružomberok je velmi kulturní město se vztahem k modernímu umění. A zase můžeme porovnávat s Českou republikou…

Ano. Ve městě máme Fullovu galerii. Ľudovít Fulla je takový umělec, že v moderním slovenském umění je číslo jedna. Jeho tvorba a obrazy mají obrovskou hodnotu, jen Slováci nemohou si jej tak vynachválit jako Češi Kupku, Toyen a další své malíře, jejichž obrazy jsou hodnoceny i na aukcích o mnoho výše než Fulla. Ten mezi nimi bohužel není. Přitom jeho tvorba je evropská, světová. Jeho obrazy jsou velmi málo mezi soukromými sběrateli. A jsem rád, že tu máme jeho galerii, i když je stále nedoceněna. Další jedinečnost je Bazovský, Majerník, Košická moderna. Slováci mají hodně velmi dobrých malířů, ale neumějí je „prodat“ ve světě, jako to umějí Češi. Toho, co dokázali Češi se svým českým kubismem, by mohli dosáhnout Slováci se svým konceptuálním uměním. Fulla je takový výjimečný zjev, slovenský, jedinečný, precizní, je to prostě velikán naší malby. V naší galerii jsou soustředěny velké hodnoty, a předpokládám, že bude do budoucnosti velmi lákavá akvizice, stejně jako okolí našeho města, kde jako houby po dešti rostou velmi zajímavá zařízení cestovního ruchu.

Celý život se jako velkému koníčku věnujete fotografii. Máte na to ještě nyní coby primátor čas?

Už není čas, že bych dělal další knihy. Nyní se musím věnovat také historii vojenské nemocnice, což by měla být obsáhlá publikace. Co se týká toho mého fotografování, je pravda, že občas někdy něco vystavuji, ale že bych se to mu nyní teď intenzivně věnoval, to mi neumožňuje status primátora. Každopádně díky tomuto „koníčku“ jsem vždycky našel vnitřní klid a pohodu….

MUDr. PhD, doc. Igor Čombor (nar. 1945) – primátor Ružomberoka. Absolvent Lékařské fakulty UK v Hradci Králové. Bývalý náčelník Štábu vojenského zdravotnictví Generálního štábu Armády Slovenské republiky (2000–2001), ředitel Ústřední vojenské nemocnice v Ružomberoku (2005–2012), v roce 2012 poradce ministra obrany SR. Funkce generálmajor. Pracovní pobyty v Číně, USA, Anglii, Česku, Kazachstánu. Nositel řady domácích a zahraničních vojenských a lékařských ocenění. Na funkci primátora kandidoval jako nezávislý občanský kandidát.