„Jestliže neexistují větší, delší záznamy, zpravidla to znamená, že se nic neděje. A v historii, když se nic neděje, tak je to docela v pořádku. Protože když se něco děje, tak my to pak nacházíme v záznamech o různých krveprolitích,“ uvedl na začátek poněkud rozverně Breitfelder. „Dá se říci, že spolu Bavoři a Češi až tak moc neválčili. Někteří dokonce tvrdí, že od roku 1800 vůbec. Když jsem chtěl najít nějaké konflikty, tak jsem musel jít hodně hluboko do historie. Dokonce do předminulého tisíciletí, tedy do roku 1000 po Kristu.“
Nevyznával Sámo islám?
Samotný výraz „Böhmische Dorf“ se v Bavorsku používá jako „španělská vesnice“ u nás, a to prý něco vypovídá.
„Mám tam zařadit Sámovu říši, kdy se Češi, Frankové a Bavoři prokazatelně potkali – ale nevíme, kde vlastně bitva u Vogastisburgu s králem Dagobertem proběhla?“ uvedl přednášející k začátkům česko-bavorských vztahů. „Nevíme, kde se Sámova říše nacházela a jaké slovanské kmeny tam bojovaly. Po pravdě řečeno, ani sami nevíme, kdo byl vlastně Sámo. Letopisy uvádějí, že to byl Frank. Vzhledem k tomu, že měl devět manželek, tak to úplně Frank nebyl. Anebo alespoň to nebyl křesťan,“ uvedl vesele.
Hledá se čtrnáct českých knížat
„V roce 845 se několik knížat nechalo pokřtít v Řezně. Je to otázka, co to bylo za lidi, kam zmizeli. Je zmínka, docela významná, že 14 knížat se nechává pokřtít. Co to vypovídá? Jsou různé interpretace a jednu má i Palacký. Je otázka, zda tato knížata přišla z Čech, protože Slované sídlili i za českými pohraničními horami a dost hluboko v Bavořích. Pokud byli z Čech, není úplně jasné, kde se tam vzali. Protože by šlo o 14 kmenových náčelníků, Čechy nejsou tak velké, aby tu bylo 14 velkých slovanských kmenů, které by vyslaly své předáky. A čtrnáct najednou, to vypadá, že tu nějaká koordinace být musela.“ To je podle Miroslava Breitfeldera první větší záhada česko-bavorských dějin. „Musíme také zvážit, jakým způsobem christianizace tehdy probíhala. Kde bylo křesťanské kníže, panovník, tak ta země byla pokládána za křesťanskou. Tam nechal postavit kostel a odtud se šířilo křesťanství. Prostě nevíme, kam těchto 14 českých velmožů zařadit. Ale patří do česko-bavorských vztahů.“
„Zloduch“ Vintíř?
Přemyslovská knížata se podle něj jednoznačně orientují na západní církev. Poté pohovořil o společné osobnosti českých a bavorských dějin – svatém Vintíři. „Dlouho se o něm málo vědělo, protože jej znectil František Palacký, který o tomto diplomatu napsal, že převedl německé vojsko přes hory a zrazoval Čechy. On Čech nebyl, byl Duryn, který byl v bavorském klášteře. On tedy vymizel z českých dějin, a to důkladně. Byl uctíván pouze německým obyvatelstvem v Čechách, v Sudetech, na Šumavě. V Dobré Vodě měl kapličku. V padesátých letech dvacátého století tam bylo zřízeno vojenské pásmo a vojáci navázali na Palackého a tu kapličku odstřelili. Nyní už tam zase stojí a svatý Vintíř zase plní roli zprostředkovatele mezi Čechy a Němci, nebo Bavory, je-li to zapotřebí,“ prohlásil spokojeně přednášející. „Mimochodem, je pohřben na vlastní žádost v břevnovském klášteře. Prošel velký kus Evropy, pomáhal zakládat klášter i v Uhrách. V roce 1040 se najednou rozhodl, že se stane poustevníkem, a jako poustevnu si vybral nikoliv odlehlé místo, ale u celnice čili na místě strategickém, a je možné, že plnil určité diplomatické úlohy,“ uvedl mnohovýznamně.
„Mezi husity byla řada německých Čechů a zase němečtí křižáci bránili českou katolickou Plzeň. Rozdíl šel tedy spíše linií věrouky než národnosti. Stejné to bylo i v bitvě na Bílé hoře,“ podotkl o vztahu Čechů a Němců pedagog.
Další česko-bavorský král, kterému to jaksi nevyšlo…
„Český král Karel III., tedy Karel VII., Albrecht Bavorský, se za válek o habsburské dědictví v letech 1740, 1741 v podstatě tak trochu prohlásil a tak trochu byl vyhlášen českým králem,“ uvedl historik a pedagog Breitfelder v jedné osobě. „Vydal manifest k českému obyvatelstvu, aby jej uznalo českým králem. To ještě předtím, než dobyl Prahu. Korunován nebyl, protože od třicetileté války byly korunovační klenoty ve Vídni. On ani nebyl zvolen Českým sněmem za českého krále. Dokonce vydal takzvaný osvobozovací patent 5. 7. 1742, kdy už v podstatě jeho vojska byla vytlačena z Čech, ve kterém vyzval obyvatele českého království, aby se zbraní v ruce povstali proti habsburským vojskům Marie Terezie; za to sliboval osvobození z nevolnictví a daně. Takže to si udělal takovou pěknou předvolební agitaci, ale to už byl na útěku. Ani tento druhý bavorský pretendent na český trůn tedy neuspěl,“ uvedl přednášející pro některé přítomné poněkud smutnou zprávu.
Když jsou hranice (ne)prostupné
Poté uvedl k hranici mezi Bavorskem a Česka, kdy se již za Marie Terezie objevují hraniční kameny. „Hranice byla velice prostupná, protože tu byly svazky rodinné, pašerácké i obchodní. Putovat se dalo zcela volně. Ovšem poddaný nemohl, když jel někdo na koni, musel mít glejt. Tato hranice zhruba je dodnes.“
Konflikt na hranicích začíná podle historika až po skončení první světové války a po vzniku Československa. „Zůstává zachována hranice z roku 1914, respektive až z roku 1780, byť ta hranice byla z bavorské strany docela silně opevněna. Obyvatelé stále ještě mohli volně přecházet, prostě byl tam takový malý pohraniční styk. Kromě toho bylo jedenáct silničních a pět železničních přechodů. Na obou stranách hranice žilo z větší části německy mluvící obyvatelstvo. Probíhala tam obrovská kulturní výměna na bázi každodenního života,“ uvedl optimisticky.
Hanební Češi!
„Hitler tedy osvobodil Sudety a dochází k první změně hranic po mnichovské dohodě po více než tisíci letech, kdy část Česka je přeřazena k několika župám, z nichž větší část západních Čech je zařazena do župy Bayerische Ostmark. To je stranické členění. Železná Ruda a Prachatice patřily k dolnímu Bavorsku, respektive pak k Horní Falci,“ uvedl pedagog.
„Po postupimské konferenci byla obnovena hranice z roku 1937 a následovaly známé události s vysídlením německojazyčného obyvatelstva. Tam končí do té doby zcela běžné trvalé příhraniční kontakty. V době studené války byla hranice opevněna. Zákon ospravedlňoval jakékoliv násilí na Němcích spáchané v rámci osvobozeneckého boje, který trval ještě několik měsíců po skončení války. Je to jeden z nejhanebnějších zákonů, které přijal československý parlament,“ prohlásil tvrdě učitel.
...bububu!!!
„Od roku 1951 tam jsou hraniční zátarasy, bylo zřízeno dvoukilometrové zakázané pásmo, šestikilometrové pohraniční pásmo, likvidovaly se celé vesnice a obce, které se staly oblíbeným cílem zastřelování armády. Nešlo o to, že by lidé z radostného Československa chtěli někam utíkat,“ podotkl jízlivě a pokračoval: „Kdo číhal za hranicemi? Někdejší bavorský ministerský předseda Franz Josef Strauss. To byl po americkém prezidentovi asi nejhorší člověk na této planetě, jak jsem to kdysi poslouchal z rádia. Když je vidíte pohromadě s předsedou sudetoněmeckého landsmanšaftu Franzem Neubauerem, tak ti tam číhali za hranicí, a proto muselo být Československo neustále připraveno k budování a obraně socialistické vlasti. Tento Belzebub musel být od nás oddělen ostnatými dráty a původně i vysokým napětím,“ prohlásil pak na závěr k usmívajícímu se a tleskajícímu auditoriu, většinou staršího data narození.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
