Pisatelce, které jsme slíbili anonymitu, budeme pracovně říkat Jana. Svěřila nám těžce uvěřitelný příběh, který se odehrál v Brně.
Paní Jana byla se svojí maminkou na dovolené u moře, jako kardiak byla pod pravidelným lékařským dohledem, moře si ale užívala a v rámci možností byla spokojená. Zhoršovat se to začalo až po návratu domů.
„Byla několik dní velice unavená, přičítala to věku a dlouhé zpáteční cestě, a tak jsme tomu společně nevěnovaly přehnanou pozornost. Bohužel asi po týdnu přetrvávajících potíží a přemlouvání se konečně nechala pro jistotu mnou odvézt do nemocnice s bolestmi nohou, nechutenstvím a nadměrnou spavostí,“ hovoří paní Jana.
Tím jejich strastiplná cesta začala. „První šok přišel ve chvíli, kdy si mamku po rentgenu sestra odvezla na vozíku do ordinace. Asi za pět minut poté vyšla sestřička z ordinace, že mamka nemůže najít poznámky s názvy léků, které užívá. Seděla tam na lehátku jako hromádka neštěstí a doktor jí nadával, jak je možné, že si nepamatuje, co bere za léky. Byla úplně zmatená, odevzdaná, a nakonec začala plakat, takovou ji vůbec neznám, vždycky byla bojovnice. Slušně, ale důrazně jsem lékaři sdělila, ať se chová jako doktor, a ne jako dozorce v káznici. Byl dost překvapený tou reakcí, ale uklidnil se. Seznam jsem našla. Předepsal jí něco na bolesti, ale neodpustil si nejapnou poznámku, že kdyby neměla nadváhu, nebolely by ji nohy.“
Žádná další vyšetření prý nenásledovala. Společně odcházely pouze s informací, že pokud se její stav do týdne nezlepší, mají přijít na kontrolu. „Její stav se však naopak den ode dne horšil, ale po oné pro ni ponižující příhodě nechtěla o doktorovi ani slyšet. Po týdnu jsem však i proti její vůli zavolala záchranku. Nebyla schopná už ani chodit a já sama bych ji z druhého patra nesnesla do auta.“
„Druhý šok nastal příjezdem záchranářů. Naprostý nezájem, arogance, povýšenost. Poznámky o zneužívání zdravotnických služeb… říkala jsem si, nebudu dělat dusno v už tak pro mámu těžké chvíli, hlavně ať ji odvezou a v nemocnici jí pomůžou. Tam ji samozřejmě podle prvotních vyšetření hospitalizovali a po třech dnech plných různých dalších vyšetření zjistili rakovinu v posledním stadiu. Měla obrovské bolesti. I teď je pro mě velice těžké o tom psát a neplakat,“ pokračuje ve svém vyprávění paní Jana. A pokračuje.
„Jedno odpoledne jsem už maminku našla na JIP. Tam byli všichni naprosto skvělí. Připadala jsem si jako v úplně jiné nemocnici. Anebo ne. Takhle milí, příjemní a profesionálně lidští byli vlastně dříve na všech odděleních a ve všech ordinacích této nemocnice, a to bez výjimky.“
Její příběh pokračoval, a to nejhorší teprve přijde.
„Po pár dnech nám sdělili, že jsou nuceni mamku přeložit na jiné oddělení. Chápali jsme to a neměli námitky, dnes bych však jednala jinak. Druhý den ji okolo 13. hodiny převezli. Přibližně o hodinu později umřela. Byla jsem v práci a asi v půl třetí za ní měla zase jet, už jsem to nestihla.“
Paní Janě podle vyprávění z nemocnice pouze zatelefonovali, že jestli se chce přijet rozloučit, musí to stihnout do hodiny. „Jeli jsme hned. Hledali to, jelikož chirurgie jsou zde tři. Nejdřív mi řekli, že tam nikoho toho jména nemají. Poslali nás jinam a odtamtud zase jinam. Nakonec byla správně ta úplně první varianta. Konečně, říkala jsem si.“
Byla doba návštěv, a když jsme do pokoje vešli, čekal nás šok poslední. Maminka a babička, ta bytost, která nás opečovávala, učila a chránila celý náš život, tam ležela jen tak u dveří, vystavená, bezbranná, modrá s otevřenými ústy a jazykem ven. Jen mobilní paravan ji dělil od přítomných pacientů a jejich návštěv, kteří nutně museli při příchodu projít kolem její postele,“ smutně vypráví paní Jana.
Ta, jak říká, ztratila veškeré zbytky iluzí o etice ve zdravotnictví. „Ve smutku a žalu jsem si plně neuvědomovala absurditu skoro všech těch posledních dní. Až s odstupem.“
Zhruba rok po tomto strašném zážitku potřebovala paní Jana sama pomoc a musela si zavolat brněnskou záchranku.
„Vyslechla jsem si opět přednášku o zneužívání záchranky. Úsměšky, posunky, cynické otázky, pohoršování, hloupé řeči o tom, jestli prý umírám. Bylo mi tak zle, že jsem to nechala být. Vzpomněla jsem si na mamku. Celá situace byla až morbidně vtipná a skoro jsem se smála, nemít zlomenou páteř. Ale to už se pan ‚záchranář‘ asi nedozvěděl, když mě vysadil v nemocnici, nechal dojít po svých a posadil na židli v čekárně ambulance…“
ParlamentníListy.cz získaly za poslední dny desítky otřesných svědectví týkajících se českého lékařství. Tyto příběhy po souhlasu pisatelů uveřejníme a vždy zachováme anonymitu. Obracet se můžete na e-maily T.Novy@ParlamentniListy.cz a B.Richterova@ParlamentniListy.cz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: B. Richterová a T. A. Nový
