Tématem končícího týdne bylo odvolání Jana Mládka z funkce ministra průmyslu a obchodu i všechny tance premiéra Bohuslava Sobotky okolo tohoto kroku. „Bylo zajímavé, jak kolem toho tančí média, protože to byla akce, kterou asi málokdo čekal. A možná nejméně ze všech pan ministr Mládek, jak jsme viděli z jeho hodně rozhořčené reakce na té první tiskové konferenci v České televizi. Ale přijde mi, jako by to novináři nedávali úplně do správných kontextů. Všichni jenom spekulují, proč k tomu došlo, co se tím chtělo docílit, jestli bude nástupcem Prouza, než oznámil, že odchází do soukromého sektoru, nebo to zůstane Sobotkovi až do voleb, nebo co se vlastně bude s tím ministerstvem dít,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský s tím, že médiím přitom uniká řada kontextů.
Upozorňuje na dva, z nichž jeden je historický. „Nezapomínejme na jeden okamžik v dějinách, kdy premiérem byl dnes již nežijící Stanislav Gross. Málokdo si vzpomene, že právě vrcholným číslem Stanislava Grosse byl prodej tehdy českého operátora Telecom španělské firmě O2 Telefónica, která se tím pádem stala na našem trhu držitelem jedné mobilní licence. Posléze Gross pod tlakem takových vnějškových věcí abdikoval, ale ještě stihl v poměrně rychlém sledu odprodat státní podíl v Telecomu. Mně připadá, že ten dnešní Mládkův příběh není úplně nepodobný. Sice se neprivatizuje, ale pokud vím, tak se velmi intenzívně mluví o nové licenci pro čtvrtého mobilního operátora. To je přece úžasná situace. Sám si to dobře pamatuji z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jejímž členem jsem byl v letech 2000 až 2003, když se tehdy udělovaly licence na televizní a rozhlasové vysílání nebo na ČTÚ, jak se kolem toho slétali různí supi a lobbisté,“ podotýká mediální analytik.
Možná někdo nechtěl, aby o čtvrtém operátorovi rozhodoval Mládek
Na každou licenci se shromáždily desítky zájemců, často se pod pěti, šesti různými žadateli skrývala nějaká jedna podnikatelská skupina. „A to ty tendry byly ve srovnání s mobilními operátory vlastně titěrné podnikatelské příležitosti, kdy stát, propůjčuje nějakému podnikateli nějakou fyzikální veličinu, která je veřejným statkem, proto se o to dějí tahle tendrová řízení. No a v případě pana ministra Mládka se mluvilo delší dobu o tom, že bude čtvrtý operátor. Můžu se domýšlet, že třeba někdo nechtěl, aby byl Mládek tím, kdo bude rozhodovat o čtvrtém operátorovi. Možná to nechtěl pan premiér, možná to nechtěl někdo jiný, možná to nechtěl nějaký zájemce o tu danou licenci, nevím. To není moje starost, abych to zjišťoval, to má zjišťovat novinář. Mě překvapilo, že se tahle souvislost velmi málo komunikovala v médiích a téměř vůbec se neuváděla,“ přiznává Petr Žantovský.
Podobně nedostatečně se média věnovala vyjádření Bohuslava Sobotky o tom, že je ochoten jít případně do nějaké budoucí spolupráce s komunisty. „To není jen tak nahodilé upadnutí mysli, jak by to rádi interpretovali někteří komentátoři v médiích. To je zaprvé přímý faul na nejbližšího koaličního partnera, a to hnutí ANO pana Babiše. Prohlášení, že sedí ve vládě s normalizačním komunistou, je dokonce přímý direkt mezi oči, ale přijde mi velice úsměvné. Stačí se podívat, kolik rozmanitých komunistů je v rozmanitých stranách. Dovolil bych si připomenout starou historku, kdy se bavil bývalý ministr průmyslu a obchodu za ODS Kocourek s jiným politikem na téma komunisté v současných politických stranách a vyčítalo se mu, že v ODS mají exponovaného člena Vlastimila Tlustého. Kocourek měl být autorem krásné odpovědi, která zněla: ‚Naši komunisté jsou lepší než vaši komunisté‘,“ připomíná mediální odborník.
Není jasné, s jakými komunisty by ČSSD měla spolupracovat
Na tuhle tradovanou větu bývalého ministra průmyslu za ODS si vzpomněl, když premiér Bohuslav Sobotka vyšel s těmi možnými úvahami o spolupráci. „A tak jsem si říkal, se kterými komunisty to ten Sobotka chce dát dohromady. Protože jak pozorujeme, tak jsou komunisté zase nejméně dvojí. Jedni jsou ti Filipovi, to jsou takoví ti Dolejšové, umírnění, liberalizující se, řekl bych, že někdy působí až jako ČSSD dvě. No a pak je ještě to skalní rameno KSČM vedené panem místopředsedou doktorem Skálou, a to je velice těžce představitelný partner pro Bohuslava Sobotku v jakékoli situaci. Myslím si, že by spolu asi nehráli ani dámu podle toho, jak pozoruji a vnímám jejich různá vyjádření,“ usuzuje Petr Žantovský.
Psali jsme:
Premiérovo prohlášení o možné spolupráci s komunisty však vnímá nejen jako direkt vůči Andreji Babišovi, ale také jako testovací balónek směrem do ulice Politických vězňů, jak se jeho výroku komunisté zmocní. „Jestli se tím náhodou nepovede je nějakým způsobem rozpůlit, rozdělit nebo jinak diverzifikovat, aby se tu Filipovu část, takovou tu liberálnější, ‚středovější‘, podařilo přetáhnout na jeho stranu. Nepředpokládám, že by to Sobotka udělal, protože by mu to odlákalo členy a voliče jeho vlastní strany, ale jako testovací balónek to vnímám. A je zvláštní, možná že už slyším za roh a že to v tomto kontextu vnímám sám, ale v žádných jiných médiích jsem se s takovou úvahou nesetkal. Takže jak je mým dobrým zvykem, dávám do placu to, co jsem v médiích nenašel,“ vysvětluje mediální analytik.
Polsko nepodpořilo v čele Evropské rady Tuska, česká média to nezajímalo
Za mezinárodní událost tohoto týdne považuje na rozdíl od většiny médií, která vždy začínají a končí Trumpem nebo Putinem, skutečnost, že Polsko nepodpoří setrvání svého bývalého premiéra Donalda Tuska ve funkci předsedy Evropské rady. „To je velice zásadní věc, kterou se naše média pokusila většinou marginalizovat nebo z toho nedělat dominantní zprávu, neboť to neladí do takové liberální linie většiny českých mainstreamových médií. Ta říká, že vše, co z Bruselu přichází, je správně a že všichni ti bruselští hoši a dívky typu Tuska, Junckera, Schulze a kdekoho dalšího jsou ti nejlepší možní reprezentanti naší společné Evropy. U této teze bych se chtěl zastavit, protože by bylo dobré vědět, co to je za reprezentanty a koho tam zastupují,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Připomíná mnohokrát řečené, že do Bruselu se odkládají neúspěšní národní politici. „Jako třeba Romano Prodi, bývalý funkcionář pan Barroso, koneckonců Donald Tusk také prohrál se svojí stranou volby, Vladimíra Špidlu bychom rovněž neoznačili za nejúspěšnějšího českého politika. Protože pokud vím, tak vládl necelé dva roky, než ho jeho vlastní straníci stáhli z funkce předsedy vlády, protože už to dál nešlo. Takže zástup takto vygenerovaných osobností vede Evropu, rozhoduje díky Evropské komisi a přikyvovačské funkci Evropského parlamentu o mnoha věcech, které se nás všech týkají. Ať už to jsou různé směrnice, které se musí harmonizovat s národním právem nebo to jsou věci ještě mnohem důležitější než nějaké blbé žárovky, euroveverky nebo eurobanány. A to je třeba evropská armáda, nápad, s nímž slyšíme každou chvíli vystoupit i takové lidi, jako je pan Sobotka,“ upozorňuje mediální odborník.
V Bruselu jsou ve funkcích politici, které ve vlastních zemích nechtějí
To jsou velmi nebezpečné věci, které z Bruselu přicházejí. „A kdo je tam produkuje? Tito lidé, tehdy Špidlové, když to zobecníme, dnes Tuskové, které nechtějí ani jejich vlastní lidé. Ani vlastní politická elita, ani vlastní národ nechce Tuska na jeho místě a všem ostatním je to jedno. Jen ti eurohujeři, nebo takoví eurolídři ho tam naopak potřebují, protože je to jejich člověk, který s nimi hraje jejich gorodky a pomáhá jim v jejich zájmech. A ty mají společné. Ale kde to pak jsme? Je nasnadě se zeptat, jestli tito nikým v zásadě nevolení a ve vlastním národě nepříliš cenění lidé v těch evropských institucích reprezentují nějaký euronárod. Ale ten neexistuje. To je něco, co je na papíře, nebo ani to ne. Je to možná v nějakých velmi ulítlých vizích nějakých funkcionářů, ale jinak je to něco, co neexistuje. Tak koho tam zastupují? To je strašně důležité vědět,“ tvrdí Petr Žantovský.
Ing. Jan Mládek, CSc.
Tu a tam slýchá naše europoslance či eurofunkcionáře Věru Jourovou, Luďka Niedermayera nebo Jiřího Pospíšila, jak zdůrazňují, že v EU nejsou za Českou republiku. „Hlavně to říká paní Jourová jako komisařka, že je tam za resort, který spravuje. No tak si říkám, co tam dělá. Když tam není za Českou republiku, tak za koho tam je? Za Evropu? Co je Evropa? Je to národ, je to národní stát, je to vícestát, je to federace, je to konfederace? No není to vůbec nic, je to jen administrativní útvar. A v tom administrativním útvaru, jak se zdá, ani jednotlivé členské země nechtějí ty, co je tam zastupují. To je velice vážná úvaha. Jsem ve velkém očekávání, jestli to někdo zvedne a jestli se někdo začne bavit o tom euronárodu. Protože to je něco, co zasluhuje diskusi. A nejenom v médiích, ale především v samotném politickém kontextu zejména teď před volbami ve Francii nebo na podzim u nás,“ myslí si mediální analytik.
Publikum už je unavené kampaní mainstreamových médií
Pro závěrečné téma si nechal projekt novináře Milana Vidláka, jímž je časopis Šifra. „Chtěl bych ho zmínit pochvalně. Vede se neustále debata o různých dezinformacích, informacích a kdečem a mainstreamová média říkají, že kdo není vevnitř, tak nic neví a nemá právo nic říkat. Tak pan Vidlák přiznává, že původně je od nich, že začal v Lidových novinách a teprve časem, když poznal, že není schopen sdílet stejné lži, jaké se vyžadují, jaké jsou konformní v té redakci, tak odešel. Poté se podílel na portálu AC24, ale pak se postavil úplně na vlastní nohy a založil časopis Šifra. Ten je nejen dělaný dobře graficky na pěkném papíře a velmi profesionálně, ale hlavně se zabývá mimo jiné tím tématem, které tu rozebíráme, a to jsou hoaxy, dezinformace, propaganda a podobně,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
_profil_top.jpg)
Z nového čísla by chtěl upozornit na dva články, které se právě podobné tématiky týkají. „Jsem velice rád, že takové texty existují. Jeden článek se jmenuje Informační válka a zabývá se obecně celou tou dnešní propagandou proti propagandě, abych tak řekl. A klade velmi správné otázky, co to je propaganda, proč najednou je dnes slovo propaganda jedním z nejčastějších slov, co to dělá s publikem, jestli náhodou to publikum už neotupuje ne vůči propagandě jako takové, ale vůči té kontrapropagandě a té kampani o tom, že všechno ostatní je propaganda. Tedy kampani, kterou dělají mainstreamová média,“ poznamenává mediální odborník.
Demokracie se dá šířit všelijak, i podle Havla a Albrightové
Otázky, které otvírá tento článek, považuje za velmi vážné. „Článek je navíc doprovázený docela půvabnými fotografiemi pana ministra Chovance, jak na nějaké tiskové konferenci představuje ministerstvo pravdy, neboli centrum proti hybridním hrozbám. Vedle toho je krásná fotografie bývalé ministryně zahraničí Spojených států Albrightové s vojáky spolu s popiskem, že se demokracie dá šířit všelijak. Například bombardováním Bělehradu, což jsme viděli na tom – jak říkal pan prezident Havel – humanitárním bombardování. Tak si myslím, že tento časopis klade správné otázky, správným způsobem a je zvláštní, že na ty otázky z druhé strany nikdo neodpovídá, že místo odpovědí slyšíme jenom: ‚To jsou špatní lidé, kteří kladou špatné otázky.‘ Ale neslyšíme jedinou odpověď na ty otázky. To je velmi zásadní věc,“ uvědomuje si Petr Žantovský.
RNDr. Luděk Niedermayer
Druhý článek, který ho v novém čísle časopisu Šifra zaujal, ale zároveň také zarmoutil, se týkal úmrtí německého novináře Uda Ulfkotta. „Proslavil se skvělou knihou Koupení žurnalisté, kde popisoval právě systém fungování mainstreamových médií a to, jak se v nich šíří oficiální propaganda a jakým způsobem jsou někteří novináři korumpováni a zkorumpovatelní, což je názor, kterým se já svým způsobem zaobírám v různých více či méně obecných úvahách velmi dlouho. Ulfkotta jsem četl už hodně dlouho, už od jeho knihy Válka v temnotách a je mi moc líto, že třeba kniha Gekaufte Journalisten dosud nevyšla česky. Ale věřím, že se toho někdo zmocní a přeloží to z němčiny, protože to opravdu stojí za to a myslím si, že by to mohl být docela trhák. To, že Ulfkotte už není mezi námi, je dáno jeho dlouhodobými zdravotními problémy a je to velké neštěstí, protože odešel novinář, který se nebál psát pravdu,“ uzavírá mediální analytik.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
