„V Česku jsou dost velké rozdíly mezi mládím a stářím. Ti dříve narození mají většinou sklony k nostalgii po bývalém režimu. Některým se totiž nedaří moc dobře. Mladí lidé mají spousty možností, jak se realizovat. Podle mě je tady taky hodně korupce a závisti. Kamarádíčci si přihrávají kšefty a tak to funguje,“ říká Gordon MacIntosh, mohutný Skot, který žije již osmnáct let v Česku. A tady je jeho „story“...
Kdo by měl sestavovat vládu?Anketa
Koronavirová agónie
„Myslel jsem si, že chcípnu,“ říká. Sedíme v jeho domku na okraji Krnova, který si pořídil s manželkou. Kolem běhá jejich dcerka. Na tátu mluví anglicky, na mámu česky. Otec Gordon otevře Nachmelenou opici, výrobek zdejšího pivovaru s mottem – „Člověk je z opice a po pivu je nachmelený…“ – a začne povídat. Sám si nenaleje, ještě mu není moc dobře, ale návštěvu je třeba pohostit.
„Byl jsem rád, že jsem si to odkroutil v Praze. Nechtěl bych do stejných stavů dostat moje holky, proto jsem do Krnova přijel, až když bylo po všem. Přišlo to na mě ke konci loňského roku, ale nedokážu upřímně říct, jak jsem to chytil. Mohlo se to stát při setkání s přáteli anebo v přeplněné městské hromadné dopravě. Bylo mi blbě, měl jsem lehký kašel, šel na test. Samozřejmě pozitivní. A pak jsem zmizel ze života. Nemohl jsem skoro dýchat, špatně viděl, čich a chuť se vytratily. Stejně bych nemohl nic pozřít, byl jsem v prdeli. Několik dní jsem se rozhodoval jít do nemocnice, ale nemohl jsem se ani pohnout, ani vzít telefon, tak jsem ležel na posteli a čekal na smrt. Tahle agónie mezi čtyřmi stěnami trvala skoro tři týdny a dostávám se z toho ještě dneska,“ shrnuje stručně Skot, jinak hovořící dost květnatě. Ostatně pro punkovou kapelu Majky´s Monkeys, kde zpívá, píše všechny texty.
Když se mu začalo dařit lépe, hodně si oddychl. Mohl se koukat na fotbal, poslouchat muziku, povídat si přes mobil s kamarády. Smutek se vytratil. Jelikož je člověk tvor společenský, přátelé mu v nejkrušnějších chvílích chyběli nejvíce. „Nikdy jsem nic takového nezažil a už zažít nechci,“ křižuje se, s tím, že má několik sepsaných nápadů, takže by z pocitů v době „korona hororu“ mohla vzniknout nějaká písnička.
Co má pod kiltem?
Dnes už Gordon zase „skáče přes kaluže“, jak to v knize popsal Alan Marshall, který se potýkal s dětskou obrnou. Gordon pracuje v tuzemské pobočce velké nadnárodní společnosti. Už teď je jasně rozhodnutý, že se nechá očkovat, až na něj přijde řada. Pro společnost to bude podle něj prospěšné ve chvíli, kdy dosáhneme 80% proočkovanosti populace. Nad obavami lidí z vakcín proti nemoci covid-19, například z vedlejších účinků, mávne rukou: „Ten vir mě málem zabil, tak o čem spekulovat!“
Když přijde základní otázka na každého Skota – co má pod kiltem, tedy pod „skotskou sukní“, začne se smát: „To je tajemství. Jednou jsem hrál s kapelou a v obecenstvu byla parta motorkářů. A ten největší z nich na mě, co prej mám pod tou sukní? Já na něj, byl jsem odvážnej, pár piv už proběhlo, ať si to zjistí sám. Odešel, ale za chvíli se vrátil s přítelkyní, že to chce taky vědět. Tak si sáhla a najednou držela moje koule v ruce. Já na ně – ‚No, to tam mám.‘ Kupodivu jsem ani nedostal přes držku.“
Nad otázkami o české politice se naopak hluboce zamyslí: „Podle mě tady máte komplex z těch čtyřiceti let komunismu. Alespoň starší ročníky. Politika jim ukradla iluze a najednou se ocitli v divným světě. Bez jasně stanovených pravidel, bez hranic, někdy i bez práce. Když vidím ty plakáty zdejších politiků, tak si vůbec nejsem jistej. Mnoho z nich slibuje nesplnitelné. Ale já nemám voličský hlas, takže mi to je vlastně jedno.“
Česko, láska má
Zamiloval se do českého piva a českého „pijanského“ způsobu života, ale nyní to bere hodně vážně. Nedá si ani kapku. „Hlavně mimo Prahu jsou Češi v pohodě. Rádi se druží u piva, jsou v klidu a za ničím se nehoní. Nezajímají je superznačkové oblečení nebo hi-tech hračky. Takovej život se mi líbí. Za jedno pivo v hospodě ve Skotsku jich tady mám sedm točených. To je ráj,“ vyznává se.
Do „země se lvíčkem na prsou“ poprvé vyrazil v roce 2002. Předtím se na Floridě staral o zdravotně postižené děti, aby se lépe zapojily do normálního života. S kolegyní z Čech si při práci pouštěli oblíbenou muziku: „Budete se smát, ale mně se hrozně líbila kapela Mňága a Žďorp z Valašského Meziříčí. Chtěl jsem ji vidět naživo, takže jsem se poprvé do Prahy vypravil na její koncert a zůstal v Česku tři měsíce. Bydlel jsem po levných hotelech, popíjel a moc se mi tady líbilo. Pak mi došly peníze, takže jsem se vrátil domů do Skotska vydělat. A tam se mi začalo po Česku stýskat, takže jsem se sem vydal podruhé. Přes noc jsem popíjel s turisty v hostelu, kde jsem si sehnal práci, a ráno jsem se většinou na několikrát dostával metrem domů, protože jsem vždycky usnul a skončil na konečný.“
Ani jeho seznámení se ženou není příběh z „červené knihovny“. Nakonec se přestěhoval do domu ve Štěrboholích a pronajal si tam pokoj. Ona bydlela na stejné chodbě, ale o dvě cimry dál. Občas si jako sousedé sedli na zahradu, pokecali u vínka, pak se na stole objevily zapálené svíčky, a následně? Ještě v roce 2006, kdy se seznámili, měli v Krnově svatbu, jíž se zúčastnilo dalších dvacet Skotů v kiltech. Ve slezském městečku to vyvolalo patřičné pozdvižení. Z Prahy, kde má Gordon stále v pronájmu mládenecký byt, aby byl blíže práci, se nedávno do Krnova přestěhovali nastálo. Manželka tam má celou rodinu a všichni si vzájemně pomáhají.
Nicméně zrovna Krnov byl dlouhá léta označován za „ghetto“ plné sociálně slabých Romů, což už dnes ale neplatí. Ostatně Skot k nim má dvourychlostní přístup. Má je rád, ale když začnou být obtížnější, odejde. „Češi nejsou rasisti, ale je tady hodně xenofobů,“ naráží na tuzemské chování k migrantům, jímž je vlastně i on.
„Vím, co přijde,“ schová tvář do dlaní. Poslední otázku nejspíš vyčetl z potutelných úsměvů reportérů ParlamentníchListů.cz. A hned bez rozmyšlení kontruje: „Nejdřív jsem chodil do lekcí češtiny. Dal jsem do toho celkem dost peněz. Ale nikam to nevedlo. Pracoval jsem s turisty, a když jsem si sedl do normální hospody, lidi si chtěli povídat anglicky. A když se chci o něčem rozpovídat česky, ostatní ztratí trpělivost a přepnou na angličtinu. Prostě mi to nejde, takže jsem rezignoval.“
V domě ještě nemají zařízené všechny místnosti, některé věci leží zabalené v krabicích. Vyjdeme na balkon a Gordon MacIntosh začne potichu broukat píseň své milované kapely The Cure „Just Like Heaven“. Dopíjíme třetí „opici“ a cítíme se na konci Krnova skoro jako v nebi, byť se právě setmělo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
