Hostem Rádia Z byl historik Petr Koura, který je zaměřen na nejnovější české dějiny. Uznal, že z připomenutí sto druhého výročí založení Československa, tedy z 28. října, měl nedobrý pocit, a to kvůli tomu, že se nemohly konat žádné akce včetně oslavného ceremoniálu na Pražském hradě či oslav v jednotlivých městech a obcích. „Jsem z toho měl v minulých letech radost, když se lidé sešli třeba u pomníků na návsi a zavzpomínali na první republiku a T. G. Masaryka,“ pověděl historik. To ho též mrzí více než slavnost na Hradě.
Velmi ho štve, když slyší, jak někdo tvrdí, že 28. říjen je oslava neexistujícího státu. „Nejde jenom o ten dvacátý osmý říjen devatenáct set osmnáct, ale i o ty následující roky a právě dvacátý osmý říjen devatenáct set třicet devět je podle mě velice důležitý. Tehdy protektorátní vláda zrušila sváteční status toho dvacátého osmého října a lidé vyšli do ulic, a to, k čemu došlo, tak to byly největší protinacistické demonstrace v celé okupované Evropě. Nikde jinde v Evropě se nic podobného nestalo, že by desetitisíce lidí šly demonstrovat svůj odpor k okupaci. Musíme si ještě uvědomit, že to je krátce po porážce Polska, takže to není v době, kdy by Německo bylo v defenzivě, naopak, Německo postupuje a uvádí se, že v Praze demonstrovalo šedesát tisíc až sto tisíc lidí,“ vylíčil Koura a dodal, že šlo o událost, kdy byl zastřelen dělník Václav Sedláček a postřelen student Jan Opletal. To poté přispělo k událostem ohledně vysokých škol v listopadu 1939.
Třicátého října 1918 byla též podepsána Martinská deklarace, kterou se Slovensko přidalo do rodícího se státního útvaru Československa. Prý ovšem nebylo jasné, že se Slovensko přidá, a bylo to o něco složitější.
Fotogalerie: - Vote Trump 2020
Následně se moderátor hosta ptal, zda špatné vztahy se sousedy byly něco, co předurčilo konec státu. „Já bych řekl, že to spíš byly ty špatné vztahy s těmi národnostními menšinami uvnitř československého státu. Tady si musíme uvědomit, že ti představitelé Československa, jakkoliv já si jich osobně vážím, zvolili takovou dosti obratnou strategii, že v případě pohraničí, tedy Sudet, argumentovali historickými hranicemi, že to jsou historické hranice Království českého, a požadujeme jejich dodržování, ačkoliv tam je velká německá menšina, a na východě, tam argumentovali tím právem národa na sebeurčení. To znamená, že Horní Uhry jsou tradičně součást Uherska, ale žijí tam Slováci a my chceme, aby tito Slováci měli své právo na sebeurčení. Nebyly to ani tak vztahy k okolním státům, ale k těm menšinám uvnitř, a právě tedy ten nedobrý vztah k německé menšině stojí na počátku konce Československa v roce 1938,“ vysvětlil historik.
Období první republiky se na konci osmdesátých a počátku devadesátých let stalo předmětem adorace až nostalgie. Prý se jednalo i o formu vymezení se vůči komunistickému režimu. Tento komunistický režim měl právě první republiku kritizovat. „Já při své práci studuji i komunistické ideologické brožury a právě mě překvapilo, jak velká nenávist komunistických ideologů vůči té první republice byla a jak to zdůrazňování, jak ten náš režim je lepší než ta první republika, vedlo k tomu, že lidé se na konci osmdesátých let k té první republice upínali,“ dodal.
Poté se přešlo k životu v protektorátu. Ten byl podle historika velice těžký a bylo to nejtěžší období ve 20. století, prý to ovšem mělo své fáze. „Třeba ta první fáze od 15. března 1939 do, řekněme, 28. října 1939 nebyla tak těžká, protože lidé se mohou shromažďovat na veřejnosti, mohou vyjadřovat i svůj odpor vůči okupaci a ti lidé se těší na to, že vypukne válka, Německo bude poraženo a zase bude obnoveno Československo, takže je to doba naděje, že ta válka přinese zase svobodu Československa. Pak zase přichází doba po útoku na Reinharda Heydricha, heydrichiáda, kdy denně jsou popravovány stovky lidí za vykonstruované zločiny, údajné schvalování atentátu a podobně, což je asi ta nejtěžší doba v novodobých dějinách,“ myslí si Petr Koura. K násilným činům dochází na konci války, kdy postupuje fronta, a oběťmi se stávají často děti a ženy.
Kdo nakonec urve vítězství v amerických prezidentských volbách?Anketa
„Známe příběhy letců, vojáků, kteří prchali do zahraničí, bojovali, ale jaký byl život těch normálních lidí. Šlo tu okupaci nějak vytěsnit a nějak se podřídit a žít?“ zeptal se moderátor.
Historik to přirovnal k dnešní situaci s koronavirem. Někoho to zasáhlo víc, někoho míň. „To, jestli člověk mohl žít normálně, může se zdát, že když se ten člověk neprotivil té okupační moci, chodil třeba do továrny a dělal to, co po něm bylo vyžadováno, že se do toho střetu nedostal, ale znám spoustu případů, kdy i takoví lidé, kteří se chovali loajálně, tak nakonec skončili před popravčí četou, a v tom byla ta zrůdnost toho režimu, že nikdo si nemohl být jistý svým životem, nikdo si nemohl být jistý, jestli se vrátí domů z práce a podobně, takže skutečně žít se dalo a lidé si hledali různé způsoby, jak přežít, různé strategie, ale bylo to velice obtížné,“ dodal.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: tle
