„O politiku se nestarám, jen tohle musím říct, protože jsem to prožila. Ukrajinští vojáci se na Donbase nechovali dobře. Měli hlad, kradli, chtěli chlastat, kradli. To nebyla normální armáda, ale bandité. Stříleli hlavně tam, kde žijí lidé. Bála jsem se o syna. Proto jsem zařídila doklady, odvezla ho k rodičům do Novorossijska, aby dostudoval, a vydala se do Česka. Ukrajina je mi už u zadku. Ať si ji oligarchové nechají,“ říká Taťjána Pastušenková, za svobodna Čajkovská. Už skoro rok žije spokojeně v Česku a chtěla by sem dostat i svého syna. Její životní příběh je plný zvratů.
Život ve válce
Bavíme se spolu v jedné z kaváren obchodního centra Zličín. Pastušenková nyní bydlí v Berouně, takže to neměla daleko. „Žila jsem v Konstantinovce, padesát kilometrů od Doněcku. Nyní tam je hranice příměří. Největší strach jde z nacionalistů. Chodí po Ukrajině s pochodněmi a svastikami na rukávech stejně jako kdysi fašisté. Všichni si pamatujeme, co udělali v Oděse. Bála jsem se, protože mám v dokladech napsáno, že jsem Ruska. Uvědomovala jsem si, že mě zastřelí jako první. Pomáhala jsem opolčencům, protože to byli naši muži, městští policisté a tak dále. Celé noci hlídali město, aby se nic nestalo. Dělaly jsme jim kávu, čaj, nosily boršč s chlebem,“ vysvětluje.
Po otcových předcích je Češka, po mámě Ruska a syna má s Ukrajincem. Právě když na Donbase začala ukrajinská armáda verbovat mladíky do války, rozhodla se zcela změnit život. Syna zavezla k rodičům do Novorossijska v Ruské federaci, aby tam dostudoval střední školu s technickým zaměřením. „Nejdřív ať si dokončí střední vzdělání v jazyce, který umí, a pak může studovat univerzitu v češtině, kterou se teprve učí,“ řekla si. Pro oba nicméně zařídila také dokumenty, aby mohli přesídlit do Česka. Sama nastoupila na autobus a odjela do Kyjeva, kde ji jako jiné krajany třeba z Oděsy či Záporoží přivítal český velvyslanec.
Fotogalerie: - Ukrajinský Zborov 2014
Přílet, bydlení, práce
Na Letiště Václava Havla přiletěla v polovině března vládním speciálem. „To jsem vůbec nečekala. V Praze na letišti jsme se setkali s prezidentem Zemanem, podali si s ním ruku a zazpívali mu českou hymnu. Prezidenti na Ukrajině byli vždy nad lidi dost povznesení. Proto mě to hodně dojalo,“ podotýká. Chvíli žili ubytováni v hotelu, kde se začali učit češtinu a kam chodili zaměstnanci Arcidiecézní charity Praha a nabízeli pracovní příležitosti. Chtěla zůstat poblíž Prahy, tak si vybrala Gramofonové závody v Loděnicích. Začala bydlet v pronájmu v blízkém Berouně.
„Doma na Donbase jsem pracovala v lékařském centru jako administrativní pracovnice. Psala různé dopisy, připravovala podklady pro referáty a tak dále. Vše pro hlavního lékaře. Loděnice jsou dost změna. Ruční práce je hodně těžká. Děláme dvanáctky, takže se občas bojím, že mi to vůbec nejde. Nicméně na směně je několik děvčat, samé Češky, které mi se vším pomáhají. Pomalu se integruji. Přestože mám takhle dobré zkušenosti, nevím, jak integrujete Araby. Děvčata v práci se toho vyloženě bojí,“ dodává. O faktu, že se Pastušenková dobře zařadila, svědčí i zmínka o ní a dalších třech přijatých krajanech v podnikovém časopise Gramofonek: „Pracují na lisovně gramofonových desek a svými nadřízenými jsou kladně hodnoceni pro svou spolehlivost a pracovitost.“
Minulost a budoucnost
V ruském Novorossijsku, kde má rodiče, žije v přilehlých vesnicích hodně krajanů. „Prapředci přijeli k Černému moři a začali se zde zabydlovat. Pak v oblasti vysadili nespočet vinohradů. Takový muškát, co dělal dědeček, dnes už neseženete. Na kvalitu se ale přestalo dbát a teď se hledí hlavně na množství, aby bylo dostatek vinného materiálu. Staří Češi tam nicméně udržují tradice víc než tady. Teta Stázka se mě, když jsem byla malá, vždycky ptala, co je sluníčko anebo kolik je hodin. Nevěděla jsem. Tak mě vždycky sprdla: Parchante jeden, neumíš česky,“ vzpomíná.
Budoucnost vidí Taťjána Pastušenková celkem v růžových barvách. „Čtu noviny, časopisy a dívám se na televizi. Učím se tak česky. Nejdřív bych chtěla najít příbuzné. Měli by žít na jižní Moravě, nejspíš v Čejkovicích u Brna. Strašně bych je chtěla poznat,“ ukazuje fotografie předků. A další plán? „Vyšívám, umím dekorovat a tak dále. Můj bratr je přímo malíř, dělá i ruční keramiku. Syn by se tady mohl stát inženýrem, hlavu na to má. Pak můžeme založit rodinný byznys,“ přemýšlí nahlas.
Vzpomínky na Ukrajinu
„Nevím, kdo těm nacionalistům infikoval mozky tím, že je třeba bít Rusy, bít Moskaly. Taky si vymysleli, že se chceme připojit k Rusku. To nebyla pravda. Chtěli jsme nerušeně pracovat v Ukrajině a tam vychovávat děti. Stavět domy, zasít a sklidit úrodu a tak dále. V Kyjevě si navařili té nacionalistické kaše na léta, oni začali chaos. Ekonomika je na nule, půjčkami se platí dluhy, začíná docházet i chleba. Všichni jsou smutní, nevěří v budoucnost, ztratili humor. Je mi to líto,“ podotýká posmutněle.
„Ještě vás poprosím, nepište, co jsem vám neřekla. Už se mi to stalo na Ukrajině několikrát. Pak jsem si přečetla, že v naší dědině stále stojí ‚děduška‘ Lenin, protože chceme vrátit doby SSSR, a jiné nesmysly,“ podotkne a pokračuje: „Všichni vidíme, jak v televizi Porošenko, Turčynov či Tymošenková s rukou na srdci říkají, že milují Ukrajinu. Je to směšné. Tam už není možné žít, pracovat, vychovávat děti a tak dále. Přitom jsou na Ukrajině nejlepší půda, rozlehlá pole, velké lesy, prostě všechno.“ Přidržujíce si ruku před ústy, jako by ji trápil kašel, nakonec Taťjána Pastušenková dodá: „Ale všechno je úplně rozesrané!“
Fotogalerie: - Obrázky z Ukrajiny
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
