Komu byste nejraději dali pomyslnou červenou kartu a poslali ho pryč z politiky?Anketa
Pamětníci povídají, že když byly Mannesmannovy závody v plném rozkvětu, bylo hej i obchodům v centru. Stovky lidí po šichtě se pak vracely z jihovýchodního okraje města, jehož valnou část pozemků zabírá, do domovů přímo středem města. Jeden čas byl zaměstnancem podniku každý čtvrtý obyvatel města. V podstatě v každé rodině byl nějaký „manesmanák“, někdy dokonce oba dospělí.
„V závodech pracovali oba naši rodiče. Jeden čas i já,“ vzpomíná dnes devětatřicetiletá Chomutovanka Pavlína Chudadová, že rodina byla skutečně plně závislá na firmě, která opravdu „představovala Chomutov“. Nakonec přišli o místo všichni během velkého propouštění na konci devadesátých let. „Náš otec pracoval pro Manessmanny až do důchodu. Živil tím sedm lidí,“ vzpomíná šedesátiletá B. F., která tehdy pracovala v obchodě a pamatuje na to, jak propouštění mělo vliv i následně na nákupní sílu obyvatel.
Největšími zákazníky byly Sovětský svaz a kola Favorit
Výrobu bezešvých ocelových trubek v Chomutově zavedla německá firma Mannesmann už v roce 1890. Bylo to dokonce první místo na světě, kde se začaly vyrábět.
Bezešvá trubka sama o sobě má celkem zajímavý historický příběh. Bratři Reinhard a Max Mannesmannovi, kteří si vynálezy nechali patentovat poprvé už po ukončení vysokoškolských studií, byli opravdovými tvůrci unikátu. Původně prý chtěli v otcově továrně v porýnském Remscheidenu vylepšit výrobu polotovarů pro pilníky, ale při válcování železných tyčí se jim v profilu stále tvořily nežádoucí dutiny. A tuto „vadu“ nakonec proměnili v technologický vynález – bezešvou trubku, kterou dále inovovali (svařované trubky se tehdy vyráběly ohýbáním a svařováním ocelového plechu, jak připomíná materiál k výstavě v chomutovském muzeu z roku 2011). Když jim začal být rodinný podnik „těsný“, přikupovali další fabriky – jednu z nich právě i v Chomutově. Umístili ji do třináct let opuštěné budovy po zkrachovalé železářské továrně, na které se objevil nový název – Válcovna Mannesmannových trub.
Říkalo se, že trubka je vyrobena takzvaným poutnickým způsobem. Zvláštní označení zavedli bratři Mannesmannovi podle pouti v lucemburském Echternachu. Tam totiž procesí chodila vždy tři kroky vpřed a dva vzad – přesně tak se pohybuje bezešvá trubka ve válcovací stolici, která je dokonce obedněná, aby nikdo nepovolaný nemohl nic zahlédnout.
Fotogalerie: - Pozůstatky Mannesmannových závodů
Pár kroků zpět do historie
Pokrok ale nedopadl happy endem. Poté, co se továrna nejdříve transformovala na akciovou společnost „Mannesmannovy válcovny trub v Chomutově“, bohužel následně šest let po založení nové akciové společnosti „Německo-rakouské Mannesmannovy trubkárny Berlín“ došlo k rozepřím mezi bratry Mannesmannovými a vedením firmy. Vynálezci nakonec z podniku odešli a dokonce se odstěhovali z Chomutova, kam se nakonec centrální vedení vrátilo. „V roce 1929 bylo ukončeno budování organizační struktury. V Chomutově sídlilo generální ředitelství, kterému podléhaly závody v Chomutově a ve Svinově. Dále podnikové vedení získalo rozhodující podíl ve společnostech, které se věnovaly konstrukcím a kladení potrubí, a také ve společnostech zaměřených na obchodní činnost v různých státech Evropy. Podnik mohl rychle a pružně reagovat na potřeby trhu a zároveň byl odolný vůči náhlým výkyvům poptávky. Mannesmannovy závody tak získaly velmi silnou pozici v trubkovém kartelu i na mezinárodním trhu,“ je psáno k průvodnímu materiálu k již zmíněné výstavě z roku 2011.
Z dalšího vývoje je zajímavé, že k válcovnám, situovaným na východním okraji města, přibyla v roce 1917 jižně od Chomutova zbrojní pobočka kladenské Poldi, po válce přeorientovaná také na hutní výrobu. V roce 1929 zaměstnávaly závody 2 114 lidí a produkovaly přes 55 tisíc tun trub. Během druhé světové války se mění účel výroby – chrlí trubky v podobě minometů, dělových hlavní a součástí bojových letadel. Na podzim 1945 došlo ke znárodnění.
Po druhé světové válce se v „mannesmannce“ dál vyráběly různé bezešvé trubky, například pro lešení nebo pro kola Favorit, ovšem už pod názvem Válcovny trub, národní podnik se sídlem v Chomutově.
V roce 1949 byl název válcoven doplněn na Válcovny trub Gustava Klimenta a o rok později byla Poldina huť – do roku 1958 součástí spojených oceláren Kladno – přejmenována na Závod Julia Fučíka. V roce 1958 byly oba závody sloučeny do společného podniku Válcovny trub a železárny, národní podnik Chomutov (VTŽ). Šedesátá léta 20. století přinesla do válcoven nejen mírné navýšení exportu na západní trhy, ale i největší poválečnou zakázku: Hlavním odběratelem potrubí se stal Sovětský svaz – pro budování nového plynovodu v Sovětském svazu v roce 1964.
V sedmdesátých letech došlo k mohutné modernizaci výroby a rozvoje podniku, kdy produkce VTŽ byla až do transformace v revolučním roce 1989 zaměřena hlavně na trhy zemí RVHP, ale i přesto značně vzrostl vývoz na Západ. VTŽ se stala největším dodavatelem trubek z austenické oceli, určených pro jadernou energetiku v celém východním bloku.
Od miliard k nule. Všichni na ulici. Hluboká ztráta
Ještě na konci 20. století lze dohledat roční obrat podniku přes 23 miliard eur. Dostal se ovšem do ekonomických problémů. „Po roce 1990 pracovalo v chomutovském podniku 5 730 zaměstnanců. Západní státy a dokonce ani Rusko o produkční portfolio společnosti už neměly zájem a státní podnik VTŽ byl zprivatizován a rozdělen na tři firmy,“ vyhledal konkrétní čísla Tomáš Novotný, vedoucí oddělení trhu práce chomutovského úřadu práce. Tehdy začalo skokové zvyšování nezaměstnanosti v pátém největším městě Ústeckého kraje.
Kvalitní antikoro trubky koupil švédský Sandvik a převzal pouhých 300 lidí. „V současné době se počet zaměstnanců blíží zhruba k šesti stům – stav ke 30. červnu loňského roku byl 586 osob,“ dodává Novotný.
Výrobu přesných trubek koupil německý Mannesmann, který tuto produkci včetně veškerého strojového vybavení následně převedl do mateřské firmy v Německu a všechny zaměstnance propustil. Výrobu bezešvých trubek získala v roce 1994 česká firma Dioss, během jejíhož působení se válcovna dostala do hluboké ztráty.
Začátek konce?
V roce 1997 pak válcovnu převzala společnost Cimex, která koncem téhož roku prodala válcovny Zdeňku Zemkovi do uskupení Z-Group Steel Holding, pod které spadají i Válcovny trub. Nový majitel zboural několik hal i výškovou administrativní budovu. „V současné době zaměstnává přes 250 zaměstnanců,“ vyhledal poslední známé číslo Tomáš Novotný. V sousedním areálu železáren dnes působí Slévárna Chomutov se 115 zaměstnanci (stav k 31. prosinci 2013) a několik dalších menších firem. „Já nakonec dnes opět ve VTŽ pracuji – jezdím na jeřábu, nakládám kamiony, což dělala dříve i moje mamka,“ podotýká Pavlína Chudadová, že byť zažila i s rodiči „vyhazov“, po letech se opět na pracoviště jako jedna z mála vrátila.
Závody kdysi zajišťovaly ubytování i jídelnu, a tedy poskytly pracovní uplatnění i v těchto přidružených službách pro stovky až tisíce zaměstnanců – dnes je objekt, v němž dole byla kantýna a nahoře hlavní jídelní prostor, pronajímán jako jídelna. Zemkův holding totiž část areálu pronajímá.
Ubytovny zde nějaké rovněž zůstaly, ovšem jsou v nich nepřizpůsobiví obyvatelé, o které severočeské město nemá nouzi. Areál „mannesmannky“ mimo jiné sousedí s nechvalně známou Dukelskou ulicí, romským ghettem. Dnes vybydlené domy tu mají zazděné vchody i okna.
Místní lidé si však pamatují „lepší časy“. Pamatují si, kde co v areálu dříve bylo a téměř každý zná někoho, kdo zde pracoval. Před čtyřmi lety, deset let od vyhlášení konkurzu krajským soudem, chomutovské muzeum mimo jiné připravilo výstavu „Od mannesmannky k VTŽ“ ke 120. výročí patentu bezešvé trubky na poutnické trati (VTŽ je zkratka pro název Válcovny trub a železáren).
Za současný stav může nedotažená transformace „mannesmannky“
Že rozprodeje a akvizice podniků zaměstnanosti na Chomutovsku mírně řečeno „nepomohly“, potvrzuje i místní úřad práce. Koncem devadesátých 20. století bylo v Chomutově zaměstnáno v průmyslu 19 482 pracovníků (stav k 31. prosinci 1991) a k 31. prosinci 1994 již jen 14 187 zaměstnanců. „Vezmeme-li toto v úvahu, pak lze vysledovat, že tento úbytek je zapříčiněn především pádem koncernu VTŽ a důsledkem nedotažené restrukturalizace a transformace firmy,“ říká Tomáš Novotný a dodává: „Porovnáme-li demografický vývoj – střední stav obyvatel – města Chomutov s ‚předlistopadovým‘ počtem zaměstnanců VTŽ, pak můžeme konstatovat, že před zánikem pracovalo v závodě přes 10 % celkového počtu obyvatel města – 56 213 obyvatel statisticky včetně dětí, studentů a důchodců v roce 1989. Po zúžení pouze na ekonomicky aktivní obyvatele – 24 577 v roce 1989 – je to dokonce téměř každý čtvrtý občan v produktivním věku (23,3 %).“
Z toho podle něj můžeme skutečně vyvodit, co říká i bez znalosti čísel veřejnost – že stěžejní část rodin na Chomutovsku měla ve svém středu zaměstnance VTŽ (bývalé „mannesmannky“). „Nebo minimálně znala někoho, kdo v podniku dlouhá léta pracoval. Od roku 1991 v okrese Chomutov vzrostla především strukturální nezaměstnanost, na jejíž dynamický růst měla bezesporu stěžejní vliv situace v závodech VTŽ,“ uzavírá.
GRAF. Například v roce 1991 byla nezaměstnanost v Chomutově pouhých 1,66–4,77 procenta. V roce 1997 (po příchodu podnikatele Zemka) už stoupla na 12,06 procenta, za dva roky už skoro na 18 procent.
Moderní zóna se původnímu chlebodárci nevyrovná
Obdobně velké propouštění v tisících lidí hrozí nyní v sousedním Mostě, a to v souvislosti s možným ukončením těžby hnědého uhlí. Čísla se různí, hovoří se například o 4 000 osob. V Chomutově dnes působí pro změnu Severočeské doly. Ty před časem propouštěly kolem 300 mužů a žen, což se setkalo s výraznou negativní odezvou veřejnosti i představitelů obcí či s obavami Hospodářské a sociální rady. Ve srovnání s propouštěním téměř 6 000 lidí z někdejší „mannesmannky“ se zdají být Mannesmannovy závody, potažmo pak VTŽ téměř zázračným a nenahraditelným živitelem města předešlé generace.
Ovšem pro sociální dopad či zúženou kvalifikaci pracovního trhu v regionu se bodnou ranou již tak obrovské nezaměstnanosti stává každé další propouštění, byť „jen“ po desítkách či stovkách. Průmyslová zóna Chomutova, nově vybudovaná v jiné příměstské části, kde dnes funguje několik podniků, rozhodně dosud nenahradila místa pro tisíce lidí. Nezaměstnanost v Chomutově je tak dnes 10,4 procenta (údaj k 30. dubnu), dávky státní sociální podpory se zde vyplácejí ve výši přes 86 milionů korun.
V lokalitě dnes působí i několik dalších firem, např. Bent Holding, Cemex, Acterm. Výroba trubek však dosahuje pouze 10 % dřívější výroby.
Tajemství starých map jako střípek na závěr
Krize obrovského zaměstnavatele nedopadla jen na zaměstnanost města. Nelze opominout i další aspekt – původní rozsah železáren není možné popsat bez pomoci starých map města, které jsou prý ovšem už více než čtyřicet let skryty v rozšířeném areálu současných válcoven, jak uvádí v knize Chomutovem krok za krokem Jaroslav Pachner. Tam se také na straně 126 píše, jak měly souvislé bloky předměstské domovní výstavby padnout za oběť plánovanému rozšíření válcoven. „Na rozšíření válcoven na úkor obydleného prostoru Pražského a Hřbitovního předměstí neshledali ti, kteří o něm (…) rozhodovali, nic neobvyklého nebo závadného. Korespondovalo s dobovým duchem pohrdání starou zástavbou, jejíž plošné demolice byly vydávány za ozdravění města (dnes se pro to používá pojmenování ‚urbanistická genocida‘),“ píše autor, který dále uvádí, že po rozšíření se válcovny přiblížily až k náměstí v historickém centru Chomutova na vzdálenost pouhého půl kilometru, a závažným způsobem tak narušily územní integritu města. „Nová administrativní budova tuto situaci nijak nezlepšila. Stála přesně v ose Ruské ulice, takže zaslepovala průhled z náměstí – až do března 2011, kdy byla zbořena,“ dodává ještě Pachner.
Na katastrální mapě či jakékoliv současné mapě z „ptačí perspektivy“ lze vidět přibližné ohraničení zbytků původního areálu „mannesmannky“ stejně jako vedle budov pak i neupravená místa po Zemkem zbouraných objektech a lokality poseté solárními panely.
Psali jsme:
autor: Lucie Bartoš
