Přestože se hovoří o první a poslední všeobecné československé mobilizaci, není to až tak úplně pravda. „Mobilizovány byly ročníky do věku čtyřiceti let. Objektivně řečeno, voják nad čtyřicet nebývá v boji už tak výkonný. I když samozřejmě existují výjimky, které potvrzují pravidlo,“ říká na úvod bývalý novinář Zdeněk Čech. Po vyhlášení mobilizace před osmdesáti lety měla československá armáda ve zbrani zhruba 1 060 000 mužů. Z českých Němců nastoupil ovšem jen každý třetí. Jaké tedy byly poměry sil?
Československo ve zbrani
Mobilizace byla vyhlášena poté, kdy selhala jednání mezi Nevillem Chamberlainem a Adolfem Hitlerem v porýnském městě Bad Godesbergu. Hitler si tu už ve vztahu k ČSR kladl takové požadavky, že na ně ani většinou svolný britský premiér nemohl přistoupit. Do Prahy pak přišla depeše, že jednání nedospěla ke zdárnému konci a Československo by mělo pro svou obranu udělat, co uzná za vhodné. Edvard Beneš dal rozkaz k mobilizaci. Ta proběhla i přes svůj rozsah téměř bleskově, takže jestli se někdy říká, že mobilizace je první fází války, obstála naše armáda v této fázi na výbornou.
„Československá armáda byla v Evropě, pokud šlo o pozemní síly, asi tak čtvrtá až pátá nejsilnější, pokud šlo o letectvo, mohla být na sedmém místě. Nicméně měla v roce 1938 stejný problém jako o třicet let později. Stála proti nejsilnějšímu nepříteli na světě,“ podotýká Čech a začíná s výčtem síly tuzemských zbraní: „Byli jsme vyhlášenou zbrojařskou velmocí. Lehké zbraně jsme měli kvalitní. Důkazem toho třeba je, že nejznámější lehký kulomet druhé světové války byl britský Bren, což je zkratka slov Brno a Enfield. Britové ho vyráběli v naší licenci. Dohromady jsme měli přes čtyřicet tisíc kulometů“.
Československo mělo kvalitní dělostřelectvo, panoval ovšem nedostatek protiletadlových zbraní. Byl pak zčásti vyřešen dovozem švýcarských rychlopalných kanónů. Měli jsme dobré lehké tanky, dohromady asi 350 strojů. Vzlétnout bylo připraveno na 420 stíhaček a 220 bombardérů. Všechny takové počty je ovšem na obou stranách třeba brát jako přibližné, neboť některé stroje nebyly schopny okamžitého nasazení.
Opevnění hranic
Podle Čecha bylo opevnění československých hranic koncepčně nejlepší na světě. Na rozdíl od starých pevnostních systémů, orientovaných na přímou palbu proti nepříteli, byly naše pevnosti orientovány na střelbu boční. Uzavíraly tedy prostory mezi pevnostmi křížovou palbou. Zemina vytěžená při stavbě tvrzí byla použita na jejich vrchní ochranu nad stropem z železobetonu. A některé pevnosti byly budovány i pro mnohasetčlennou posádku, takže v jejich tunelu jezdila pro přepravu střeliva a vojáků tramvaj.
„Malér byl ale v tom, že fortifikační systém nemohl ještě být dobudovaný. Počítalo se s proinvestováním deseti miliard korun, což byla na tu dobu fantastická částka. Nicméně v roce 1938 z ní byla proinvestována ani ne čtvrtina. Jednoduše se to ani při nejlepší vůli nestihlo,“ vysvětluje Zdeněk Čech a dodává: „Obrana republiky byla plánována v několika liniích. Například malá betonová kulometná hnízda, která lze vidět kolem Vltavy či Berounky, patřila už k obraně Prahy. Ostatně u geniálního konstruktéra raket Ludvíka Očenáška objednala armáda hydroreaktivní čluny, které měly mít až osmdesátikilometrovou rychlost, rychlopalný kanón a dva kulomety. Měly pendlovat po vodních tocích a bránit jejich překročení.“
Německo ve zbrani
Doposud zůstává otazníkem, kolik by bylo Německo schopno v roce 1938 zmobilizovat mužů. Povinnou vojenskou službu znovu zavedlo totiž až v roce 1935, takže řadě starších ročníků chyběl výcvik. Předpokládá se, že Německo bylo tehdy schopno postavit do pole asi 3 000 000 vojáků.
Třetí říše měla tenkrát většinu svých tanků v ještě v lehčím provedení než Československo. Šlo třeba o tančík PzKpfw 1, který tvořil čtyřicet procent jejích tankových sil, a ten měl jen kulomet, nikoli kanón. Na nebi byla zato Luftwaffe na tehdejší evropské poměry velice silná. Měla stíhačky Messerschmitt, jejichž počty se rychle navyšovaly. Suma sumárum měla tenkrát 2000 tanků čtyř různých typů, asi 1100 stíhaček a 1200 bombardérů.
„Jejich armáda byla samozřejmě výrazně silnější než naše. Vždyť také mělo Německo i s Rakouskem po anšlusu skoro pětkrát víc obyvatel než my. Němci byli silnější i ve strojovém vybavení vojsk. My jsme například mohli mít víc nákladních automobilů, než jsme v armádě měli, jenomže ministrem obrany býval často za první republiky politik ze strany agrární, který stál o to, aby jeho věrný venkov dodával armádě koně a krmivo,“ vzpomíná Zdeněk Čech, jenž je autorem tetralogie Drsný střed Evropy, kde píše na mnoha místech o historických měřeních sil mezi Němci a Čechy.
Úvahy o válce
„Němci měli celkově převahu asi tak v poměru 5:2, což by se do značné míry dalo eliminovat kvalitním opevněním, jenomže tehdejší Československo mělo nesmírně dlouhé hranice. A jak už bylo řečeno, fortifikace nebyla dokončena. Aby se menší stát připravil na velké válečné střetnutí o všechno, na to potřebuje léta. Hodně let. A kdo by třeba v hlubokém míru roku 1927 schvaloval prudké navýšení armádního rozpočtu? Rozhodovací procesy v demokracii jsou těžkopádné,“ doplňuje Čech.
Neměli jsme ovšem tehdy špatné vojenské projekty a jedním z nich byla i protiletadlová střela poháněná reaktivním motorem a s akustickým naváděním na hluk motoru. Její prototyp byl vyzkoušen v září 1938 a k její masové výrobě chybělo tehdy asi půldruhého roku. Šlo by tenkrát o nejmodernější protivzdušnou zbraň na světě...
Nakonec se historický publicista Zdeněk Čech zamyslel nad možným vývojem války, kdyby se Československo začalo bránit: „Osamoceni bychom podlehli. Možná za tři týdny, možná za čtyři nebo za šest. Ale kdybychom sami nezůstali? Pod krytem severního opevnění měla armáda pozvolna ustupovat na Slovensko a uchovávat si sílu k protiútoku. Pak už by se ale museli rozhoupat spojenci a Francouzi, pokud možno po boku s Brity, aby vstoupili do války. Z Ruska nám pak mohly přiletět na pomoc stovky letadel, ruská pomoc byla tehdy smluvně vázaná na součinnost Francie. Kdyby se to všechno stalo, nebyla představa, že by české pluky došly nakonec až do Berlína, zas tak úplně nereálná. Jenomže na ‚kdyby‘ se v historii nehraje".
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
